Potřebujeme ratifikaci Istanbulské úmluvy. Témata sexuálního násilí a genderu hýbala i volbami

Istanbulská úmluva je jedno z témat, které rezonovalo prezidentskými volbami. Postoje obou kandidátů se však lišily. K ratifikaci se stavili odlišně, a to přesto, že s reálným obsahem úmluvy by souhlasili oba. Co se tedy ve skutečnosti v Istanbulské úmluvě skrývá a proč je pro část politického spektra strašákem?

Istanbulská úmluva byla jedním z témat, u kterého jsme mohli vidět střet prezidentských kandidátů. Petr Pavel s ratifikací souhlasil a snažil se i dále vyzdvihnout feministická témata jako jsou rovné příležitosti a plat.

„Já si myslím, že bychom to měli udělat, protože to bude znamenat nejen větší ochranu žen, ale i dětí v rámci domácího násilí, “ uvedl Pavel k ratifikaci v Prezidentském duelu ČT, ve kterém se postavil proti Andreji Babišovi.

Jeho protikandidát naopak tvrdil, že Istanbulská úmluva je nesmysl a že máme vlastní zákony. Dříve však zastával jiný názor, k němuž odkazuje i tweet od České ženské lobby (ČZL).

V prezidentském duelu @general_pavel připomněl potřebnost přijmout Úmluvu proti násilí. Co se od roku 2018 změnilo, @AndrejBabis?🧐 pic.twitter.com/pUn8mWiemT

— Czech Women's Lobby (@czlobby) January 23, 2023

Například v roce 2020 Andrej Babiš, jako předseda Rady vlády pro rovnost žen a mužů, přislíbil, že úmluvu předloží vládě, jak uvedla pro Houpacího osla Klára Hlavačková z ČŽL. „Ihned potom došlo k hromadnému rozesílání mailů ze strany antigenderových organizací a jejich podporovatelů směrem k členům a členkám Poslanecké sněmovny, což zapříčinilo stáhnutí Úmluvy z jednání vlády, “ sdělila Hlavačková.

Možná i z tohoto důvodu Babišův marketingový tým vyhodnotil toto téma jako nepřípustné a raději se od něj distancoval. Na rozdíl od Petra Pavla, který se vůči tomuto tématu nevymezil a volby následně vyhrál.

Ve společnosti panuje názorový rozkol, což se přirozeně podepsalo i na volební kampani. I Istanbulská úmluva je jedním z těchto rozkolů. Data z října 2019 ukazují, že až 68 % lidí nemá ani správné podvědomí o tom, čeho se Istanbulská úmluva týká. Kolem 13 % lidí zastává názor, že Istanbulská úmluva by neměla být ratifikována. K opačnému názoru se kloní 24 % dotazovaných s tím, že legislativa v našich končinách není dostatečná. Třeba už jen z hlediska definice znásilnění.

I toto téma se objevilo v předvolebních debatách. Petr Pavel by byl pro změnu trestního zákoníku, kde skutkovou podstatu trestného činu znásilnění tvoří absence souhlasu. „Je zapotřebí zohlednit i to, že už jenom samotná výhrůžka může oběť paralyzovat,“ zmínil v rozhovoru časopisu Heroine, kde odpovídali i ostatní prezidentští kandidáti na téma interrupcí, prevence násilí a definice znásilnění.

Babiš souhlasil s přesnější definicí znásilnění, ale se samotnou Istanbulskou úmluvou, kde je tato definice uvedena, nesouhlasil.

Co je vlastně Istanbulská úmluva

Istanbulská úmluva je mezinárodní smlouva Rady Evropy sepsaná v Istanbulu v roce 2011. Odvolává se například na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a její protokoly, Úmluvu Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi a Úmluvu Rady Evropy k ochraně dětí před sexuálním zneužíváním a obtěžováním.

Princip této smlouvy je založen na ochraně žen a potírání násilí vůči nim. Zajišťuje rovnost pohlaví, ale nesmazává fyzické rozdíly mezi muži a ženami, jak bývá mylně interpretováno. Definuje pojem gender jako společensky ustanovenou roli, chování, aktivity a atributy, jež daná společnost považuje za náležité pro muže a ženy.

Úmluva také prosazuje možnost zrušitelného sňatku, pokud byl uzavřen pod nátlakem. Definuje psychické, fyzické, sexuální násilí včetně znásilnění a stalkingu jako trestné činy. Blíže specifikuje definici znásilnění, která zahrnuje i absenci souhlasu a požaduje po signatářích, aby tuto definici zahrnuli do svých legislativ. Za sexuální obtěžování jakéhokoliv charakteru požaduje právní postih. Dále se vymezuje proti mrzačení ženských genitálií, násilným potratům a násilné sterilizaci. Snaží se zajistit ochranu a bezpečnost obětem, ale i svědkům v dětském věku.

V článku 66 úmluva ustanovuje expertní skupinu pro potírání domácího násilí a násilí vůči ženám, tzv. „GREVIO“. Tato skupina má monitorovat naplňování úmluvy stranami. Článek také definuje, z jakých členů se bude skupina skládat a jakým způsobem budou voleni. Popisuje jejich funkci a stanovuje pravidla pro její fungování.

Istanbulskou úmluvu zatím ratifikovalo 37 států. Další státy, mezi které se řadí i Česká republika, smlouvu jenom podepsaly. To znamená, že i když úmluva všeobecně vstoupila v platnost, neplatí u nás. Česká republika má výhrady k článku 44, odstavci 1 e, který pojednává o potřebě učinit legislativní či jiná opatření pro stanovení jurisdikce, pokud bude skutek spáchán osobou, která má své obvyklé bydliště na území daného státu. Podle článku 78 má ČR právo tento odstavec nepřijmout v platnost v případě přijetí úmluvy.

I když má ČR oficiálně výhrady jen k jednomu odstavci úmluvy, neoficiálních výhrad je mnohem více. Hlavně ze stran odpůrců, antigenderových hnutí, ale mnohdy i lidí, kteří úmluvu třeba ani nečetli.

Jednání o Istanbulské úmluvě v minulosti a její překrucování

Česká republika smlouvu podepsala v roce 2016, a i když se od té doby o ratifikaci několikrát jednalo, nedošlo k ní. Istanbulská úmluva má své odpůrce, mezi ně se řadí i katolická církev. Podle ní smlouva podporuje genderovou ideologii a podporuje nenávist mezi muži a ženami. Jedná se však jen o další mylnou interpretaci úmluvy. Sama Rada Evropy odmítá, že by Istanbulská úmluva něco takového podporovala.

Z podobného důvodu, týkajícího se postavení mužů a žen, se vůči ratifikaci ohradilo i Národní centrum pro rodinu. To k 20. červnu 2018 vydalo prohlášení, ve kterém uvádělo důvody, proč by úmluva neměla být přijata. Podle tohoto prohlášení ratifikace nebude mít vliv na právní řád ČR v oblasti prevence a násilí a zadruhé přispěje k posílení nestability vztahů v rodině.

K Istanbulské úmluvě se vyjádřila v roce 2021 i momentální senátorka Daniela Kovářová v Advokátním deníku, s tím, že Česká republika k ochraně žen Istanbulskou úmluvu nepotřebuje, protože má již dostatečnou legislativu.

„Měly by ji přijmout státy, v nichž jsou práva žen porušována systémově. Navíc stát, který úmluvu ratifikuje, se zaváže provést změny ve své legislativě, které současné české rovnoprávné postavení mužů a žen změní na nerovnoprávné,“ uvedla také Kovářová. Dále tvrdila, že úmluva „požaduje vymýcení historie a tradic ze školních osnov a spolkového života.“

K Istanbulské dohodě má výhrady spousta lidí. Když v roce 2020 pořádal poslanec Pavel Jelínek z hnutí SPD seminář na téma Istanbulské úmluvy a manželství pro všechny, ozývaly se spíše kritické hlasy. Šlo hlavně o misinterpretace úmluvy jako je ničení tradičních rodin, tradic a diskriminace heterosexuálních mužů. Objevily se i názory, že Istanbulská úmluva má otevřít cestu k islámu.

Jedno z palčivých témat je i definice genderu v Istanbulské úmluvě. Má za následek mnoho nedorozumění a důvodů, proč zatím u nás nebyla ratifikována. Mnoho politiků se totiž vůči této definici vymezuje a interpretuje si ji po svém. Převládají strachy, že tato definice povede ke smazání biologických rozdílů mezi muži a ženami.

Podle Daniely Ostré z katedry politologie Univerzity Palackého je Istanbulská úmluva vděčným populistickým tématem politiků. „V jejich narativech se jedná o jeden z nástrojů elit, kterým ohrožují například tradice a kulturu lidu. Populistům a dezinformátorům stačí zasadit do společnosti semínko pochyb a obav, nemusí ji nutně přesvědčovat o své pravdě. Pochyby z dlouhodobější perspektivy dokáží společnost sžírat zaživa velmi efektivně.“

Přibližně před rokem se měla ratifikace Istanbulské úmluvy znova projednávat. Ministr spravedlnosti Petr Blažek z ODS však požádal o odklad, který odůvodnil potřebou politických debat k tématům, které se v úmluvě projednávají. Odklad byl naplánován do konce ledna letošního roku. K tomuto kroku se vyjádřila Jitka Poláková, která je ředitelkou organizace proFem. Podle ní je tento krok vlády signálem, že „jsme společnost, která se jednoznačně proti násilí na ženách nestaví.“ Podle Deníku N vláda Petra Fialy (ODS) nemá k úmluvě příliš pozitivní postoj. Navíc hrozí, že ratifikace by mohla poškodit koaliční vztahy.

Klára Hlavačková z České ženské lobby, kterou Houpací osel ohledně tohoto tématu oslovil, nevidí důvod k nepřijetí úmluvy. „Jedná se o standardní mezinárodní úmluvu. Pokud by k přijetí stejně nedošlo, i tak by bylo zapotřebí situaci řešit. Na druhou stranu přijetí Úmluvy proti násilí je i signálem lidem ohroženým násilím, že jejich zkušenost není přehlížena.“

Proč bychom měli úmluvu ratifikovat

Od doby, kdy byla úmluva podepsána se kromě kritických postojů objevují i hlasy pro. Například Česká ženská lobby byla pro ratifikaci již dříve. V roce 2016 vyjádřila podporu podpisu této úmluvy, ale zároveň uváděla, že až právě ratifikace bude tím zásadním krokem. Tehdejší předsedkyně České ženské lobby Jana Chržová uvedla, že Istanbulská úmluva přináší ochranu potřeb a bezpečnosti obětí. „Potřebné je zejména vytvoření sítě podpůrných služeb, jež budou obětem a jejich dětem poskytovat lékařskou, psychologickou, sociální a právní pomoc ve všech krajích České republiky.“

Nynější předsedkyně ČŽL Marta Smolíková se staví k úmluvě tak, že se jedná o komplexní přístup, řešení důsledků a odstranění příčin. Podle ní nejde jen o služby pomoci, ale o systémové řešení, které zahrnuje i prevenci a pomoc násilným osobám.

Ředitelky ČŽL Hana Stelzerová poukazuje na pozitivní dopady úmluvy. Jako příklady uvádí země, kde už byla Úmluva proti násilí na ženách a domácímu násilí ratifikována. Například v Srbsku se po přijetí zvýšil počet hlášených případů domácího násilí, díky tomu, že oběti získaly odvahu případy hlásit a vědomí, že se jim dostane profesionální pomoci. Dále k příkladu Stelzerová využila Finsko, kde se zvýšil počet míst v azylových domech i jejich celkový počet a byla zavedena bezplatná nonstop linka pro oběti násilí. Stelzerová je toho názoru, že je potřeba podobné pozitivní změny zavést i u nás.

K potřebě ratifikace se vyjadřovala v roce 2019 i Helena Válková, tehdejší zmocněnkyně vlády pro lidská práva. „Nejenom, že ratifikací jasně deklarujeme, že toto téma v České republice bereme velmi vážně, ale zároveň tak zajistíme větší přístupnost služeb pro oběti.“ Na nedostatek krizových center a utajených azylových domů upozornila i Zdena Prokopová z organizace Rosa.

Aktuální zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková uvedla, že chce letos projednání úmluvy k ratifikaci vládě navrhnout. K tomu vyzývaly i ostatní státy, včetně například Francie, na letošním zasedání Rady OSN pro lidská práva.

Data z průzkumu ze srpna 2021 ukazují, že s nějakou formou sexuálního násilí a obtěžování se setkala každá druhá žena. Jen mizivé procento spáchaných násilných činů skončí potrestáním pachatele, navíc velká část z nich není ani nahlášena. Kromě toho tyto činy bývají zlehčovány a pachatelé mnohdy odcházejí jen s podmínkou.

„Úmluva zajistí, že se obětem a jejich dětem dostane adekvátní ochrany a podpory, aby se mohly vymanit z násilí. Pokud obětem neposkytneme včas dostatečnou péči a pomoc (bezpečné azylové domy, linky pomoci, terapeutické služby, odborné poradenství), mohou být nuceny se do násilné domácnosti vrátit,“ vyjádřila se pro Houpacího osla Hlavačková z ČŽL.

Ratifikace by mohla dopomoci tomu, aby se oběti nebály ozvat a trestný čin nahlásit. Dále by pozitivně ovlivnila postihy pachatelů a zajistila ochranu oběti a případných dětských svědků. Zajistila by dostatek krizových center a azylových domů. Státy se navíc v úmluvě zavazují k uzákonění opatření proti násilí, k prevenci a také vyčlenění peněz na služby. Mimo jiné úmluva vyžaduje i školení zdravotníků, policistů či soudců v daném tématu. Úmluva taky upozorňuje, že přístup proti násilí musí být koordinovaný. Vybízí k zajištění mechanismů pro spolupráci mezi soudním systémem, státními zástupci, policií, lokálními a regionálními autoritami a nestátními neziskovými organizacemi.

Hlavačková dodává, že i po přijetí úmluvy musí stát s pomocí expertů upravit či nastavit zákony tak, aby odpovídaly rámci úmluvy. „Jedná se o návod a my ho musíme uvést v praxi. Byl by to ale závazek, že ČR bude podnikat kroky k řešení násilí.“