Zbytečné doživotní následky. Polský protipotratový zákon opomíjí psychické zdraví žen

Ohled by měl být brán na zdraví matky, ale její psychické zdraví zohledněno není. Polské ženy jsou nuceny donosit a porodit dítě, i když je předem jasné, že po porodu zemře. Prochází si traumatickým zážitkem z naprosto iracionálních důvodů. Slovensko navíc  projednává novelu o zákazu provádění potratů cizinek.

Přerušení těhotenství je v Polsku od ledna 2021 podle ústavy možné pouze, pokud byla matka znásilněna, dítě ohrožuje matčin život, nebo v případě incestu. Ukončení života plodu s vrozenou vadou je nyní nelegální, i když podle statistik byla většina legálních potratů v minulých letech provedena právě z tohoto důvodu.

„Budeme se snažit o to, aby i případy velmi obtížného těhotenství, když je dítě předem odsouzeno k smrti nebo je plod vážně deformovaný, skončily porodem,“ uvedl Jaroslaw Kaczyńský, předseda polské vládnoucí strany Právo a Spravedlnost (PiS). Důvod tohoto rozhodnutí uvedl v rozhovoru pro Polskou tiskovou agenturu. „Aby mohlo být dítě pokřtěno, pojmenováno a pohřbeno,” vysvětlil.

Podobné vysvětlení použil i poslanec PiS Bartłomiej Wróblewski. „Ústava garantuje právo na život každému, nejen zdravým a silným,“ zdůvodnil podle ČT24. Povolené jsou pouze případy, ve kterých je ohroženo zdraví matky.

Úmrtí, kterým šlo zabránit

Situace poprvé eskalovala kvůli třicetileté Izabele, které lékaři i přes jasnou diagnostiku nedostatku plodové vody neprovedli interrupci. Čekali na začátek porodu nebo na smrt dítěte, aby mohli provést zákrok a zachránit ženě život. Doma po ní zůstala devítiletá dcera. „Tragédie. Můj život je v ohrožení. Mám čekat. Jdu spát. Pusu, mami,“ psala v posledním vzkazu z nemocnice Izabela.

Začátkem tohoto roku se objevila zpráva o dalším incidentu. Sedmatřicetiletá Agnieszka, matka tří dětí, měla dvojčata na cestě. Kvůli zdravotním problémům byla přijata 21. prosince a dva dny na to zemřel první plod. Lékaři místo okamžitého zákroku čekali na smrt druhého plodu až do 29. prosince. Rodina navíc uvedla, že k extrakci plodů došlo až o dva dny později. “Včas byl ovšem informován kněz, aby mohl zařídit pohřeb dětí,“ dodali pozůstalí podle deníku.cz.

Hrozba kriminalizace

Polský Sejm 2. prosince navíc projednal návrh zákona o kriminalizaci interrupcí. Umělé ukončení těhotenství by podle tohoto zákona bylo považováno za vraždu a bylo by podle toho i trestáno odnětím svobody. Návrh byl nakonec zamítnut.

Zamítnutí kriminalizace interrupcí je ale jen malé vítězství. Těhotné Polky budou od 1. července kvůli novele zákona zapisovány do centrálního systému zdravotnických informací svým lékařem. „Děláme to ze zdravotních důvodů,“ tvrdí ministerstvo . Zároveň argumentuje snazším předepisováním léků.

Kritici této novely ale uvedené důvody zpochybňují. Obávají se, že toto opatření bude vláda moci zneužít k pronásledování žen, které se rozhodnou pro interrupci v zahraničí. Úprava zákona má potenciál tuto variantu znemožnit.

Před možným zneužitím registru k pronásledování žen podstupujících potrat v zahraničí varuje i pirátská europoslankyně Markéta Gregorová. „To, čemu se říká formálně registr těhotenství, je ve skutečnosti prostě taková databáze děloh,“ upozorňuje.

Slovensko cizinkám nepomůže

Další komplikací by pro Polky mohlo být schválení novely zákona o umělém přerušení těhotenství na Slovensku. Novelu navrhuje poslanec Martin Čepček.

Kromě nesmyslných omezení potratů pro Slovenské matky novela zakazuje provádět potraty lidem s trvalým pobytem mimo Slovensko. Výjimkou jsou pouze případy ohrožení života matky a nebo zabránění trvalému poškození jejího zdraví. Při schválení novely se Slovensko k polkám vyhledávajícím pomoc otočí zády.

Vztah ústící v deprese

Zákaz interrupcí tak nutí matky k donošení plodu, a tím také k prožití celého těhotenství spolu s dítětem. Matka si k dítěti během těhotenství tvoří vztah, který pro Houpacího Osla popsala psycholožka Jana Kučerová zabývající se postabortivním syndromem. „Známky vztahu mezi matkou se objevují už v perinatálním období. Matka na dítě myslí, má o něj strach a přemýšlí o jeho budoucnosti,” vysvětluje.

Ztráta dítěte je pak o to náročnější a těhotenství samotné doprovází extrémní psychická zátěž. Tuto zkušenost popisuje i Irena Stromšíková, která o dítě přišla. „Bylo strašné poslouchat to umírající a špatně bijící srdce. Týden před tím jsem začala cítit pohyby miminka,“ popisuje.

Polské ženy kvůli zákazu potratů musí čekat na smrt plodu nebo začátek porodu, který může ohrozit jejich život. Strach o vlastní život ještě zvyšuje psychickou zátěž, jak popisuje Kučerová. “Pokud má matka pocit, že ji to dítě ohrožuje a chce ho dát pryč, ale nemůže, vytvoří si k němu odpor. Je to stav, který chcete mít rychle za sebou. V Polsku je tenhle stav natahovaný na měsíce a bez jistoty pevného konce,” uvádí.

Tenhle stav může podle Kučerové ještě umocnit odtažité chování doktorů. “Doktoři mají strach, že za to budou odpovědni. Jak se pak zdravotníci můžou k ženě s rizikovým těhotenstvím chovat? Zavřou ji do pokoje a jednou za den se kouknou, jestli ještě žije. Je v tomhle období hlídaná vyděšená pod tlakem doktorů a bez podpory,” říká.

Matka za těchto okolností v podstatě nemá možnost vyjít z toho psychicky v pořádku. “Tyhle ženy veškeré zbytky své energie investují do toho, že si přejí, ať už to skončí, protože nevědí, kdy to přijde. Nemají žádny prostor pro vyrovnávání se, truchlení, řešení, jak se s dítětem dobře rozloučit. Myslím si, že to dělá ten zákaz a extrémní restrikce, ne samo o sobě těhotenství se špatnou prognózou,” doplňuje psycholožka.

Porod bez titulu matky

Když následně dojde na porod, nastávají další komplikace. Rodičkám často chybí motivace, protože porodem o svoje dítě přichází. Celý proces je tak o to náročnější. „Začalo se s přípravou k porodu. Několikrát jsem dostala tabletu a jelikož se nic nedělo, tak jsem se nevyhnula píchání do břicha. (…) Trvalo to dlouho a po 24 hodinách jsem porodila mrtvého chlapečka,“ vzpomíná na svoji zkušenost Stromšíková.

Náročný porod v kombinaci s narozením mrtvého dítěte představuje pro matku silně traumatizující zážitek, který nakonec přijde vniveč. „Ačkoliv žena prožila období těhotenství a dítě porodila, nestala se ‘oficiálně’ matkou. Narození mrtvého dítěte, či jeho časné úmrtí jí bere očekávání a naděje,“ popisují Zdeňka Dohnalová a Eva Pavlíková v Magazínu moderního ošetřovatelství.

„V nemocnici jsem se držela, ale po příchodu domů jsem brečela, vše mi začalo docházet. Byla to katastrofa. Dostávala jsem se z toho velmi těžko, musela jsem nějakou dobu brát antidepresiva,“ popisuje vlastní zážitek Stromšíková. Často se také stává, že matka při porodu slyší svoje dítě brečet, než zemře. Tento moment bývá pro rodičku kritický. Hlas svého dítěte většinou už nikdy nezapomene.

Doživotní trauma

Porodem tak v případě nuceného těhotenství trápení nekončí a nastupují dlouhodobé psychické následky. „Typické bývá znovuprožívání situace, intenzivní úzkost, potíže se spánkem, děsivé sny, pocity viny, otupělost, depresivní nála­da, sklon k agresivním reakcím ne­bo regresivnímu chování,“ přibližují stav Dohnalíková a Pavlíková.

Žena se navíc většinou nezvládne vrátit do svého předchozího života. Ztrácí zájem o kariéru, studium, i blízké. „Trpí pocitem viny a výčitkami svědomí, může také bezdůvodně obviňovat partnera ze ztráty dítěte,“ vysvětlují autorky.

„Reakce, které ohrožují zdravotní stav matky a jejího partnera či partnerky, se vyskytují u jedné z pěti postižených rodin. Obvykle negativně ovlivňují i jejich partnerské vztahy,“ vysvětluje pro Houpacího Osla následky doktorka Šárka Vévodová z Univerzity Palackého. Náročnost tohoto období popisuje i Stromšíková. „Manžel to zvládal, ale měl toho taky už plné zuby. Bohužel jim v té době nedocházelo, že jsem před dvěma měsíci pohřbila vlastní dítě,“ říká.

Právě tyto dlouhodobé následky nuceného těhotenství, které může končit smrtí dítěte, polská legislativa ignoruje. Rodiče jsou často traumatizováni a ovlivněni touto událostí až do konce života. „Truchlící rodiče se mohou cítit velmi osaměle, prázdně. Psychologická pomoc je pak dlouhodobá a někdy vyžaduje aplikaci antidepresiv a psychiatrický dohled,“ upřesňuje Vévodová.

Když žena může říct, že zažila smrt svého dítěte je to jedno z nejhorších traumat v každé zemi. Ale polské restrikce proces ztěžují, jak popisuje Kučerová. “Možná nenávist k dítěti, která se v tomto případě pravděpodobně objeví, zůstává s matkou i po porodu,” vysvětluje. Může pak zůstat zaseknutá ve fázi vzteku a posunout se je pro ni téměř nemožné. 

“Často se objevují deprese, psychosomatické jevy všeho druhu, sebedestruktivní chování, drogy, ale i odpor k maminkám s dětmi. Je to špatná zkušenost, ale pokud žena nemá čas ani prostor se s tím vyrovnat, nemůže tuhle kapitolu uzavřít. Byla donucena mít dítě které nechtěla. Žena se pak cítí extrémně ukřivděná a tím pádem nemůže zpracovat ten vztek a křivdu. Je to potom na roky terapie v tom lepším případě,” doplňuje psycholožka.

Zde navíc nepomáhá ani čas. Jak popisuje Stromšíková: „Je to hrůza a děs, z kterého se člověk buď zblázní, nebo se s tím postupně naučí žít. (…) Někdo říká, že zapomeneš. Omyl, to se nezapomene.” Polská politická strana Právo a spravedlnost by ženám měla vrátit jejich práva a spravedlnost. Žádná ženy by neměla být nucena, projít si výše popsaným peklem.