„Dyž sa donéslo málo vína, věděli sme, že krúžek bude krátký.“ Folklór na Slovácku žije a žít bude

Pestré kroje, hodně dobrého vína a nepřeberné množství tanců a písní. Pro někoho může být folklór srdeční záležitost, pro jiného zbytečný přežitek. Tak či onak, faktem zůstává, že stále poutá pozornost mnoha nadšenců, mezi které patří i sám autor tohoto článku. K vlastnímu názoru, co nám folklór přináší, přidávám ještě komentáře generace nejpovolanější – vzpomínky svého dědy. Je tedy folklór jen záminka k dobrému opití, nebo je za tím něco více?

Jen jsem přišel, vytáhl děda z lednice flašku vypálených višní a se slovy „Chceš okoštovat? To mně donésla súseda,“ mi zrovna nalil skleničku, aniž by čekal na odpověď.  

Zdánlivě nevýznamný moment. Myslím si však, že toto je v dnešní době jedním z nejautentičtějších projevů lidové kultury (snad nejen) na Slovácku. Přijdete na návštěvu k dědovi, ještě jste si ani nestihli zout boty a na stole už čeká panák kořalky, kterou dostal od sousedů z čertvíjakého důvodu, a něco na zakousnutí.

Slovácký krúžek – jádro folklóru

Naše povídání děda začal zmínkou o stařečkovi Šťastném a milotickém krúžku, který dlouhou dobu vedl. Kromě toho stařeček také přispíval do periodik zabývajících se lidovou kulturou, zemřel mimochodem před 25 roky právě na hodovou neděli.

Cože to ale takový slovácký krúžek vlastně je? V Miloticích (obec, z níž autor i jeho děda pochází; pozn. redakce) v současnosti funguje Folklórní soubor Šotyš. Ale ať už krúžek nebo soubor, jedná se stále o to stejné a v jinačích dědinách by člověk pravděpodobně narazil na další variace tohoto označení.

Soubor často výrazně iniciuje folklórní dění v obci, ale vedle toho je jeho cílem především soustředění se na „pódiový folklór“. To je taková podoba folklóru, kdy členové nacvičují svá pásma a choreografie, které pak tančí na vystoupeních při různých příležitostech – nejčastěji na folklórních festivalech. Jako vzor dokonalosti takového souboru a pódiového folklóru by mohl působit například známý Vojenský umělecký soubor (VUS) Ondráš.

Na druhou stranu třeba Pavel Petržela, sběratel lidových písní a také autor několika písniček, které už zlidověly, je k Ondráši a obecně k profesionálním souborům kritický: „Já třeba nepatřím mezi obdivovatele takových věcí, jako dělá například Ondráš, to už připomíná Alexandrovce nebo spartakiádu.“ Petržela na druhou stranu vyzdvihuje taneční i hudební dokonalost a fyzickou i technickou náročnost. Sám obdivuje tanečníky, kteří taková vystoupení zvládají i se zpěvem. „Ale přirozené už to není, už dávno ne,“ dodává. Tím také naráží na úbytek autenticity a spontánnosti a na silnější vliv uniformity z důvodů adaptace folklóru na prkna pódia.

A jak probíhal krúžek za mého dědy?

„Tož krúžek sme mívali na sokolovni,“ začal děda. Sokolovna v Miloticích byla podle všeho značně nevyhovující potřebám tanečních zábav a v dnešní době na jejím místě už stojí kulturní dům.

„To byla dupárňa – no, konírna,“ popisuje děda nešťastný stav tanečního sálu. Namísto parket byla podlaha vyrobena pouze z obyčejných natřených desek. V létě vlhly a hnily, v zimě se pak topilo v kamnech uprostřed sálu.  Náhlá změna teplot však znamenala, že desky začaly praskat nebo se vlnit. „Okolo tych kamen sa nedalo tančit. To bylo jak tankodrom, hneď ti tam vletěl kramflík (= podpatek; pozn. redakce) nebo neco, ale tož topit sa moselo,“ směje se děda stavu tehdejší sokolovny.

Když se sokolovna zbourala, krúžky probíhaly, kde se dalo. Nějakou dobu třeba v místním kinosále – ten se ale také nedlouho poté zavřel, protože byl na spadnutí – a někdy také u stařečka doma. Tanečníci sice v týdnu nebyli doma, protože každý studoval na jiné škole, ale v pátek se sjeli všichni na krúžek a šlo se tančit.

„Dyž sme byli na sále nebo nekde venku, tož to sme sa dycky smíli – krůžek byl tak dlúho, dokáď bylo pitího. Dyž sa donéslo málo vína, věděli sme, že krúžek bude krátký,” dodává děda.

Žarošická pouť

Další zmínka během našeho dialogu patřila pouti do Žarošic na svátek Narození Panny Marie. Ve své době se tentýž víkend slavil také Den horníků, jehož oslavy probíhaly v parku milotického zámku. Okolo zámeckého parku pak šlo za zpěvu mariánských písní procesí krojovaných na pouť.

„Tady sa sjéli všecí komunisti a v Žarošicách byla púť,“ glosuje děda kontrast mezi oslavami.

Žarošice jsou starým poutním místem na jižní Moravě. Mariánská pouť, o které mluvil děda, se nazývá Zlatá sobota a je pravděpodobně v Žarošicích nejvýznamnější. Její počátky se datují do doby vlády Josefa II. a minulý rok byla též zanesena mezi nemateriální statky tradiční lidové kultury Jihomoravského kraje.

„Tož to byl taky folklór,“ ukončuje děda své vyprávění. Celý náš rozhovor se odehrál během dvou hodin. Kdybychom si povídali třeba čtyři hodiny nebo klidně celý den, věřím, že bohatých historek by jen přibývalo a pravděpodobně by mě to jen utvrzovalo v jednom: že se vlastně až tolik neliší, jak se projevoval folklór o několik generací dříve a jak dnes.

Folklór jako dědictví otců

Folklór a především to, jak jej vnímáme a prožíváme, můžeme popsat všelijak. Značné množství z těchto charakteristik budou pravděpodobně mnohokrát opakovaná klišé, ale nebojím se k jednomu z nich výrazně přiklonit a říct, že folklór je dědictví otců. Dědictví, které nám zůstalo po našich předcích a které se další generace snaží zachovávat a stále oživovat. Nebojím se říct, že snad i dědictví, které tu zůstane ještě dlouho po nás.

O ztrátě autenticity a přibývající uniformitě bychom mohli určitě vést vyčerpávající polemiky. Faktem však zůstává, že krúžek byl tehdy a je i dnes svým způsobem jádrem folklórního dění, i když dnes už má v oficiálním názvu označení „folklorní soubor“. Přestože je každý někde jinde na studiích a v týdnu se nesetkáváme, v pátek má soubor zkoušku. Ne vždy je zkouška opravdu zkouška – někdy to skončí jen u piva, jindy se jde na besedu u cimbálu (= taneční zábava u cimbálové muziky, pozn. redakce). Avšak podstata, že se v pátek setkáme, půjdeme si zatančit, zazpívat a něčeho dobrého se napít, zůstává vlastně podobná.

Pouť do Žarošic je stále aktuální, pouze Den horníků se už v zámeckém parku nekoná – zřejmě ne vše má takovou trvanlivost jako lidové tradice. Také větší část poutníků jede raději autobusem než jde pěšky. Ale stejně jako děda, i můj otec jezdil v kroji na pouť do Žarošic a teď na tu stejnou pouť jezdím já.

Ostatně i místní farář Josef Pohanka, který je určitě pro současné poutníky neoddělitelnou ikonou Žarošic, si všímá této „trvanlivosti“: „Tato slavnost hlavně po řadu let ukazuje, že je živoucí tradicí, kterou lidé chtějí udržet. Žádný z pamětníků mi nedokázal říct, že by uplynul rok, aniž by se Zlatá sobota konala. Je to fenomén, který dokázal přežít nepřízně všech minulých dob.“

Příkladem, který snad nejlépe demonstruje toto dědictví a předávání lidové tradice, jsou dle mého názoru zároveň dvě nejvíce charakteristické věci na folklóru – písně a tance. Nejednu písničku jsem se naučil od starší generace nebo přímo od svého otce a tančit lidové tance se člověk snad ani jinak nenaučí než právě od starších a zkušenějších, kteří se to ve své době učili úplně stejně.