Nejnovější

Je na čase, aby za trans lidi nemluvili doktoři, říká Lenka Králová

Foto: Viktor Škaroupka

Softwarová vývojářka Lenka Králová má na YouTube pořad V Tranzu, kde se svými hosty mluví o tranzici, ale i legislativních problémech, které v Česku trans lidi trápí. Sama svou tranzici zahájila v 38 letech, kdy už měla vlastní rodinu a svůj příběh se rozhodla medializovat, aby se trans lidé dozvěděli, co je čeká. Pomáhá jim i jejich rodinám. „Máma jedné slečny, se kterou jsem dělala rozhovor, ji přijala až po tom, co viděla můj pořad,” prozradila v rozhovoru.  

Když jsi na YouTube začala nahrávat pořad V Tranzu, co sis od toho slibovala? 

Největší problém lidstva je mít nějaké očekávání, takže jsem nějaké moc neměla. Samozřejmě jsem chtěla, aby to bylo úspěšné a lidem to něco přineslo. Původně jsme to dělali ve dvou, ale můj parťák z toho později vycouval, protože takovou sledovanost nečekal. Já naopak do toho vkládala velký naděje, protože jsem si přála, aby se trans témata dostala k co nejvíce lidem. 

Dělat trans příběhy mě napadlo až po jeho odchodu. My jsme točili rozhovory s lidmi, co mají k tématu co říct. Třeba herce Dana Krejčíka, který hraje Na Fidlovačce Dánskou dívku nebo poslance Ondřeje Profanta. A pak jsme spolu dělali sérii úskalí tranzice, kterou teď dělám s Jadenem Lemmensem. 

Trans příběhy si začala točit primárně pro trans lidi na sdílení příběhů nebo i pro širokou veřejnost?

Jsou takové dvě cílové skupiny. Lidi, co jsou před tranzicí, nějak se k ní odhodlávají a pomáhá jim vidět někoho, kdo si tím už prošel. A pak pro cis lidi, kteří díky tomu změní pohled a názor na věc. Což se děje. Spousta lidí mi to píše do komentářů nebo zpráv.

Moje prvotní motivace bylo ukázat, že jsme normální lidi s komplikací navíc, ale že ve finále o nic nejde. Revoluční je to možná v tom, že ukazuju celou škálu příběhů. V médiích vystupovala opravdu jen malá hrstka trans lidí, kteří budili určitou kontroverzi. U mě na kanále je kolem třiceti trans příběhů, takže počet příběhů, které může česká veřejnost vidět se tím zvýšila. Asi tři trans ženy byly před tím v Show Jana Krause, ale je to jiný, když je zpovídá někdo, kdo si tranzicí taky prošel.

Ale jinak na to koukají i lidi po tranzici. A vzešla ještě jedna cílovka, se kterou jsem nepočítala, a to jsou maminky trans dětí. Ty na to koukají hrozně rády.

Teď jsi mi hezky nahrála. Koukala jsem, že často dostáváš od rodičů trans dětí vzkazy, že díky tvému pořadu lépe rozumí svým dětem a tomu, co je čeká. Nepočítala jsi s tím, že by tvůj pořad splňoval i tento účel? 

Ne, ale velmi mě to překvapilo. Původně jsem pořad zamýšlela pro lidi, co do tranzice teprve jdou, a pak většinovou populaci. Že tam ještě bude sledovanost ze strany rodičů, je příjemné překvapení. Tenhle víkend jsem natáčela díl se slečnou, jejíž máma ji plně přijala a začala pro ni mít pochopení až když viděla rozhovory V tranzu. Je úžasný, když něco takovýho slyším a tohle nebylo poprvé.

Přidanou hodnotu určitě dodává i to, že je to civilizované. V tomhle mají smůlu nebinární lidé, protože jejich reprezentace v médiích je zatím spíš o hledání senzací. Já teď měla V tranzu Haru, co se chová úplně normálně a o žádnou extra velkou publicitu nestojí.


Do svého pořadu si Lenka zve známé či méně známé trans lidi, aby se podělili o svůj příběh.

Jak se žije v Česku transgender lidem? 

Na tuhle otázku nejde moc odpovědět. Záleží na tom, jaké máte zaměstnání, sociální status a lidi kolem sebe. Můj coming out byl sice brutální období, ale nepřišla jsem o práci ani o přátele. I rodiče byli úplně v pohodě. Jediný, kdo to nepřijal, byla manželka. Ale i s ní mám teď po třech letech konečně přátelský vztah. 

Mně se třeba stal takový paradox, že od tý doby, co jsem vyoutovaná, tak se mi sociální status naopak zlepšil. Předtím jsem byla taťka od rodiny, co chodil do práce a domů a teď jsem zvaná na ambasády, do televize a všude možně. To se asi stane málokomu. Hodně záleží, v jakém prostředí se nacházíte. Někteří trans lidé mají peklo na zemi a jiní mají pohodičku. 

Myslela jsem spíš po legislativní stránce. Ve věcech, které stát dokáže ovlivnit. Je mi jasný, že s nepřijetím se může člověk bohužel setkat kdekoliv bez ohledu na to, kde žije.

Tady je všechno tak napůl. Nehrozí ti vězení ani ukamenování. I zdravotní péče tu je, dokonce hrazená pojišťovnou. Spousta lidí je pak toho názoru, aby si trans lidi nechali všechno líbit, když to mají všechno zadarmo. 

Pak jsou země, kde jsou na tom trans lidi mnohem líp. Kde po nich nechtějí povinnou kastraci kvůli písmenku v občance, a i přesto mají zdravotní péči hrazenou. Můžou si svobodně změnit jméno. To beru u nás jako největší úskalí, že si nemůžeš svobodně změnit jméno jako v jiných vyspělých zemích. 

Jinak je super, že tu vůbec máme medikální tranzici a je to možný. I když jsou dlouhý čekací doby na sexuologii, i když proti jiným zemím taky nejsou tak dlouhé. Sexuologové se ale neřídí žádnými pravidly kromě těch, co si sami určí. Proto jsou někteří andělé a jiní hází lidem klacky pod nohy, což je nespravedlivé. 

Volby nedopadly pro LGBTQ+ lidi dobře, ale mění se to

Dá se s tím něco dělat? Odvolat se na ombudsmana nebo jiné odbory? 

Komplikace je v tom, že nevíme s čím bojovat. Je to už takový zavedený systém. To samé jsou matriky, které si vykládají zákon po svém. Některé ti vyjdou vstříc a jinde ne. Za současným ombudsmanem jít nemůžeš, protože to je člověk, který se v médiích vyžívá v oslavování všech možných porušování lidských práv – je to nejméně vhodná osoba na tuhle funkci, bohužel.

Potom je tu legislativní problém s kastrací a jménama. Tam už vůbec nechápu, co je za problém. I kdyby se nedalo změnit pohlaví úředně, tak proč se nemůžu jmenovat Lenka? Nevim, kde je problém. Změna jména nepředstavuje pro stát žádnou komplikaci, žádný náklad navíc. Je to jenom text v občance. Jediný důvod je nějaká pseudo ochrana čistoty českého jazyka. Ale lidské právo na identitu je nadřazené jazykovým pravidlům – tahle diskuze se už vedla při rušení -ová u ženských příjmení. 

Máš osobně ambice se o změnu legislativy zasadit zeshora? 

To bych asi musela kandidovat do parlamentu. My teď chceme s Transparentem začít oslovovat poslance. Já jsem ochotna s nima chodit na kafíčka. Je ale možný, že povinné kastrace dřív zruší Ústavní soud. 

Povinné sterilizace zrušila už většina zemí, včetně spousty východních. Čím si vysvětluješ, že u nás je trans lidé ještě stále musí podstupovat? 

Určitě to budou stereotypy, které dlouhodobě přiživují média a sexuologická lobby s tím, že je to sexuální deviace. Že jde o sex a musí se měnit pohlavní orgány. Sexuologové dostávali úplně neuvěřitelný prostor v médiích. Je načase, aby místo nich mluvili trans lidi. Je tam i neochota, protože to pomůže jen malé části lidí a není tam vůle s tím něco dělat. Česká společnost je hodně machistická.

Co sis slibovala od sněmovních voleb v roce 2021 a jak se tvoje vize (ne)naplnily?

Vyšlo to všelijak. Byla jsem v šoku ze ztráty Pirátů. To si měli vymyslet lépe, aby se tohle nemohlo stát. Pirátům jsem strašně fandila, ale zároveň jsem ráda, že Babiš už není premiér. On ke konci kampaně jel na té vlně nenávisti vůči LGBTQ+ a na tom si získával voliče. Proto jsem ráda, že nevyhrál.

Ale je to dvousečné. Teď jsou zase ve vládě Lidovci, kteří jsou dlouhodobě proti LGBTQ+ právům. S ohledem na tato práva je to sporný, protože ani u Starostů nevíme, co si myslí a v ODS je spoustu lidí proti. Jinak mi Fiala pro tuhle zemi přijde menší zlo než Hamáček nebo Babiš. Jsem z toho dost rozpolcená. 

Pro LGBTQ+ lidi sice volby zas tak dobře nedopadly, ale mění se to. Mladí lidé hodně koukají na seriály na Netflixu, jsou našim právům více naklonění. Ono se to časem zvrátí.

Teď mě napadá v souvislosti s tím, co se zrovna děje na Ukrajině. Jak jsou na tom trans ženy, které mají v občance M? Jsou i ony povolány do armády? 

Na Ukrajině jo. I u nás asi budou, když začne mobilizace. Na druhou stranu nevim, jestli je o co stát. Když jseš na hormonech, tak máš zesláblý tělo a nejseš pro armádu moc použitelná. 

Pojďme se bavit o tvých osobních zkušenostech. Kdy ses poprvé dozvěděla, že existují trans lidé? Nepředpokládám, že do revoluce nebo krátce po ní tady bylo nějaké povědomí.

Vůbec si nedokážu vzpomenout. V 19 už jsem věděla, že něco takového existuje, protože jsem měla takovou první vlnu, kdy jsem o tom uvažovala a pár lidem se o tom svěřila. To byl rok 2000. Ale konkrétní moment si nevybavím, mám to hodně v mlze. 

Vyhledávala jsi v dětství dívčí společnost?

V dětství jsem měla hodně dívčí fantazie. To jsem hodně skrývala a bylo to pro mě potupné. Tajně jsem si schovávala obrázky princezen a kradla jsem mámě módní časopisy, které jsem si prohlížela a fantazírovala si u toho. Měla jsem za to, že se to nesmí nikdo dozvědět.

Jako teenager jsem hodně vyhledávala dívčí společnost a byla jsem v ní i dost oblíbená. Byla jsem vtipná, takže jsem platila za takovýho baviče. Holky měly rády mojí společnost a vždycky jsem s nima byla radši. 

Coming out není sobectví. Sobectví je, když vás nepřijmou

Spousta lidí nechce být mediálně známá jako trans. Respektive třeba zaznamenávají svojí tranzici, ale když už mají passing, tak si svoje sociální sítě smažou. Proč ty ses rozhodla být mediálně známá?

Já jsem tranzici zahájila ve 38 letech a myslela jsem si, že už je pozdě a vždycky to na mě bude vidět. Ale byla jsem s tím smířená, prostě jsem nechtěla být chlap, i kdybych měla být divná androgenní bytost, na kterou budou všichni koukat. Pak vznikl ten nápad s bývalým parťákem založit si YouTube kanál, který začal růst. Mně mediální pozornost nevadila. Myslím si, že je to strašně užitečný pro lidi, co se teprve rozhoupávají. Oni potřebují nějaké vzory a dozvědět se víc. Já na to mám sebevědomí. Nevadí mi, že o mně všichni vědí, že jsem trans. Nestydím se za to. Nevnímám to, že to je něco, co musím úzkostlivě skrývat. Žiju si svůj spokojenej život a nenarážím vůbec nikde. Nepříjemné zážitky mám asi jen tři, kdy na mě pokřikovali dělníci u výkopu na ulici a to je všechno – a to je tady dost netypické, obzvlášť v mém věku.

Myslíš, že by to pro tebe bylo složitější, kdybys nebyla v Praze, ale na nějakém menším městě?

To určitě jo. 

V čem je rozdílná tvoje zkušenost a zkušenost někoho, kdo se vyoutoval třeba během puberty? 

Ta zkušenost je rozdílná v několika rovinách. U trans žen je komplikované dosáhnout toho vysněného vzhledu. Trans muži mají téměř všichni dokonalý passing, splynou s davem a nikdo nepozná, že jsou trans.

U trans žen se vzhled hodně řeší a bohužel ti vzhled hodně ovlivní tvé budoucí směřování v životě. Takže lidi, co tranzici začnou v pubertě mají větší šanci dosáhnout toho vzhledu, že na to na nich nikdo nepozná. V tom mají výhodu. U trans žena záleží na tom, v kolika letech začnou brát hormony a jaké mají štěstí na geny. A taky, když začnou dříve, tak žijí delší život v té jejich vysněné roli.

A nevýhoda?

Nevýhoda je, že do 18 musí mít na všechno podpis rodičů. Do toho jsou na nich absolutně ekonomicky závislí. Na střední škole většinou jako člověk taky nikoho nezajímáš, spoustu učitelů to ignoruje a používá deadnaming. V tom to mají horší. Jejich hlas nemá váhu a musí jednat podle vůle rodičů, pedagogů a jiných autorit. Moje tranzice proběhla v době, kdy jsem měla stabilní příjem, nemusela jsem řešit, co si kdo myslí.

Do toho je ještě spousta lidí závislá na rodičích. I starší lidi se bojí, co jim řeknou rodiče. Já měla s mými rodiči konflikt, když jsem byla mladší a dlouho jsme se nebavili. Takže jsem věděla, že se to může stát znova a nic se neděje, můžu s rodiči přerušit styky a svět se nezboří. Ale moji rodiče to vzali skvěle a naopak se naše vztahy hodně vylepšily a jsem za to moc ráda. 

Od jiných lidí slýchám, že se bojí reakcí okolí. Třeba se nechtějí vyoutovat, protože dědeček má rakovinu a přitížilo by se mu. Ale to přece není jejich problém. Oni dostali do vínku život, jako ten největší dar a když dají větší význam pocitům jiných lidí, tak si prostě toho daru neváží. A vrátí se jim to. Potom slýchají, že je to od nich sobecký, protože se dědečkovi přitížilo. Ale sobecký jsou lidi, co tě nenechají žít. 

Ty sama máš malého syna. V jednom rozhovoru si říkala, že jsi mu přečetla knihu I am Jazz, která dětem vysvětluje, kdo je trans člověk. Chybí vám taková publikace na českém trhu? Nepřemýšlela jsi o její realizaci? 

Určitě chybí. Ale myslím si, že ta kniha je tak povedená, že není potřeba vymýšlet novou. Stačilo by ji přeložit. Je tam hezký příběh, hezké obrázky a je pochopitelná pro věkovou kategorii, které je určená. 


“Mám holčičí mozek, ale klučičí tělo. Tomu se říká transgender.” Youtuberka Jazz Jenning čte svou knihu I am Jazz, kde vychází ze svého dětství. Kniha pomáhá trans dětem i jejich okolí pochopit, kdo jsou.
Kristina Němcová (Články)
Studentka žurnalistiky na FF UPOL. Ač je jí dvacet, nikde jí bez občanky nenalejou. Má ráda kočky, Disney pohádky a politickou satiru.
Kontakt: Twitter

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*