Nenechám se porazit, už teď jsem vítěz. S Dorianem Eskolou o tranzici a jejím průběhu

Dorian Eskola je dvaceti devítiletý fitness trenér a sportovní kulturista, který se rozhodl pro radikální změnu. Před třemi lety začal pracovat na své změně pohlaví. O svůj životní příběh se podělil na největší konferenci o vztazích a sexu v České republice s názvem Pink EXPO 2024. V rámci své besedy a připravené prezentace popsal svou cestu a pozitivní dopady, které mu tranzice přinesla. Zároveň zmínil i problematická místa úředního procesu tranzice.

Kdy přišly první myšlenky na to, že se necítíte dobře ve svém těle?

Takhle zpětně vím, že to bylo už od dětství. Tam ale nevíte, o co úplně jde a neumíte to pojmenovat. Takže to odlišuju tak, že v momentě, kdy jsem se o téhle tématice dozvěděl, už jsem byl dospělý, odstěhoval jsem se od rodičů – to byl takový dvacátý rok. Když si to ale člověk rekapituluje zpětně po tom, co ví a pojmenuje si to, co se mu dělo jako dítěti, tak ví, že to tam bylo už od dětství. Jenom o tom člověk nevěděl.

Jak vypadala Vaše cesta tranzice?

První a nejdůležitější krok bylo se vyoutovat. A potom se objednat k sexuologovi, protože bez toho to tady v Česku nejde. Medická stránka tranzice začala právě u sexuologa přes vyšetření až po nasazení hormonů. Pak je ještě povinnost být minimálně rok na hormonech, aby vás propustili ke komisi, a pak následují operace. K té první i k té druhé jsem se dostal relativně rychle, což už teď taky není úplně reálný. Chirurgů je málo a neřekl bych, že lidí se zájmem o operaci je víc, jenže se to teď docela vyselektovalo na ty lepší chirurgy. Takže ti jsou tím pádem vytížení víc než jiní. Může to tedy působit tak, že lidí po operaci změny pohlaví je hodně.

Co bylo na Vaší cestě tranzicí nejtěžší? Jak to působilo na Vaši psychiku?

Psychika funguje u každého člověka jinak a má na tom částečně podíl i hormonální léčba. Protože jak já říkám, když je někdo agresivní bez hormonů a dají se mu hormony, je tam velká pravděpodobnost, že se jeho agresivita akorát umocní. Tak to prostě funguje, minimálně testosteron, protože je to od přírody agresivnější hormon.

Pro mě to znamenalo spíš pozitiva, pomohlo mi to se „otupit“, což byl takový příjemnější fakt, protože předtím jsem měl tendenci strašně věci řešit. Někdo by to nazval jako „drama queen“. Ale jak mě to spíš uklidnilo a otupělo, pomohlo mi to se nejdřív pozastavit a začít nad věcma přemýšlet. S tím právě souvisela moje psychika, která byla pozitivní, takže se to všechno akorát zlepšovalo. Nejtěžší na tom byl ten rok, kdy jsem musel během braní hormonů čekat na komisi a na operaci, když už jsem byl rozhodnutý a věděl jsem, že tu změnu chci. Zamezovala mi to jedině administrativní část.

Jak jsem ale říkal ve své prezentaci, nenechal jsem se porazit a teď jsem vítěz. Mně by jinak nevadilo si našetřit těch šedesát nebo sedmdesát tisíc, abych šel bych na operaci rovnou. Kdyby to bylo tak jednoduchý a mohl jsem přijít k nějakýmu doktorovi, dát mu ty peníze a říct mu: „Tohle chci.“ A on by mi řekl: „Jasně, jdeme na to.“ Každá modelka si může jít nechat udělat prsa. Kdyby to bylo stejný, tak za ty prachy do toho jdu.

Jak je to s finanční náročností procesu tranzice? Musel jste si některé úkony pokrýt sám?

Většinu toho hradí pojišťovna. Člověk si pak hradí sám většinou nemocniční pokoj nebo kompresní prádlo. Třeba já jsem byl na privátní klinice SANUS, takže zákrok šel na pojišťovnu a ubytování jsem si hradil sám. Nebylo to ale tak drahý, pohybovalo se to v řádu stovek na noc. Vím ale od jiných kluků, kteří měli státní nemocnici Bulovku, že je nechtěli dát na pokoj s ženami a dávali je do nadstandardu a řekli si dvanáct set na noc. To je podle mě velice vtipné.

Za mě asi nejdražší položkou jsou hormony, které je velký problém sehnat u nějakého lékaře, který si je objednává do ordinace a hradí je pojišťovna. Levnější variantu hradí pojišťovna komplexně a na dražší dává nějakých padesát procent, ale i tak lepší než pěstí do oka, jak já říkám…

Každopádně ten testosteron v České republice vychází celkem draho, protože je výběr velice malej oproti hormonům pro ženy. Co se týče injekční formy, jsou pouze dvě – Sustanon a Nebido. Cenově jsou oba hormony v hrozným nepoměru. Sustanon vychází na asi sto devadesát korun v lékárně a Nebido na nějakých dva a půl tisíce. Problém je, pokud je někdo alergický na Sustanon, což je vlastně arašídový olej, tak potom musí sáhnout po tom dražším a to může být pro někoho rána do kapsy. Mezi náma je s klukama v diskuzích otázka – když po nás chce stát sterilizaci, proč nemáme ty hormony hrazené státem? Všichni si myslí, že když nám operace hradí pojišťovna, tak máme už všechno zadarmo. Nedochází jim ale, že musíme brát hormony do konce života. Tam by se částka v případě Nebida vyšplhala i na barák.

Jaká byla reakce rodiny a přátel na Vaše rozhodnutí?

Nevím, jestli se to dá považovat za štěstí, ale moji přátelé jsou všichni z LGBT komunity. I když jsou třeba hetero, tak to jsou, jak se říká, spojenci LGBT. Takže přijetí z téhle strany nemělo žádné negativní reakce, spíš jsem dostal ohlasy na to, že někdo vysloveně čekal, až se vyoutuju.

Co se týká rodiny, tak jsem se první vyoutoval sestře, protože mám s ní skvělý vztah. Věděl jsem, že když jí to řeknu, tak nad tím tak mávne rukou a řekne: „Jasný, v pohodě, nemám problém switchnout do druhýho rodu a prostě říkat brácho.“

S rodiči to bylo trochu složitější. Byla doba covidová a nesmělo se cestovat mezi kraji, takže jsem nechtěl čekat na to, až bude možnost je vidět osobně. Řešil jsem to po telefonu, což možná pro moje rodiče byla asi lepší varianta, protože měli čas nad tím přemýšlet. Nebyli nijak hnusní, ale bylo vidět, že to hodně zpracovávají. Od telefonátu bylo zhruba čtrnáct dní odmlky. Pak si ale postupně začali o tom vyhledávat jednotlivé věci na internetu a ve výsledku máme mnohem lepší vztah, už jenom z toho důvodu, že jsem taky v pohodě.

Co se týká přijetí ze strany prarodičů, tak děda z máminý strany, ne že by to vzal nějak negativně, ale trvalo mu skoro rok, než si zvyknul na ten rod. Ale snažil se a to se cení. Nechci teď nikoho kategorizovat podle vzdělání, ale možná díky tomu, že byl děda inženýr a pohyboval se mezi intelektuální vrstvou společnosti, to zpracoval lépe, než kdyby jednal na základě pocitů, jak může být u starších lidí zvykem.

Jak probíhala změna jména? Samozřejmě se musím zeptat, proč jste zvolil právě jméno Dorian?

Když jsem si měnil jméno, tak to bylo na matrikách šílený. Když proběhne změna jména ještě před sterilizací, tak jméno musí být neutrální. Vypadalo to tak, že paní z matriky otevřela knížku pro maminky od Knappový z osmdesátých let, což není vůbec odborná publikace, a tam koukla na ta jména a řekla: „Jo to je pro kluka, tohle ne, to je pro holku.“ Pak se právě skončilo na jménech jako je Alex nebo Viky. Dřív šla i domácká jména jako Míša a Péťa, ta potom ale taky stornovali.

Já jsem si řekl, že se nedám. Mně se jméno Dorian prostě líbilo. Všichni mi říkali: „Jee, to máš podle tý knížky?“ A jsem říkal: „Ne, to je podle hry Dragon Age.“ Ne, že bych byl úplně fanoušek dané postavy, ale to jméno jsem tam viděl a slyšel. Tak jsem se rozhodl si udělat takovej svůj research a zjistil jsem, že bych si mohl teoreticky obhájit neutralitu tohoto jména. Vytiskl jsem několik A4, kde byli osobnosti dohledatelné na internetu, kde byla ženská Dorian a i chlap Dorian. Pak i backstory jména a i to, jak to potom upravil i ten spisovatel.

Poslední otázka, která se váže na tu předchozí. Musel jste si nějak změnit i příjmení?

Eskola je teda moje původní příjmení, protože jsem nechtěl přidávat žádnou hrůznou českou koncovku. Díky tomu, že je to cizí příjmení, tak k tomu přistupovali benevolentněji.