Kde jsou hranice divadelní nemravnosti? Nekorektní humor si vždy najde své fanoušky, třeba ve sklepě

KOMENTÁŘ: Ticho a tmu proříznou bubny a následně rytmická hudba a kužel světla dopadající na dvě postavy, které mezinárodně i přírodně uznávaným pohybem pro soulož drtí třetí postavu skloněnou mezi nimi. Publikum propukne v bouřlivý smích. To vše se děje na pódiu sklepní scény brněnského divadla Husa na provázku. Přímo se vybízí otázka, kde jsou v dnešní době hranice divadelní nemravnosti a co ještě snese publikum?

O tom, že se společenský humor neustále posouvá, nemůže být pochyb. Je sice diskutabilní, zdali správným směrem, avšak nelze zapřít to, že své fanoušky si vždy najde. Ale co humor v divadlech? Měli by si lidé zacpávat uši při popisech návštěvy nevěstince a zážitků uvnitř, či zakrývat oči, když některý z herců ukáže holý zadek?

„Každej má teď fedry z mameluků v turbanu, ale nikomu necuká bělmo z toho, že nás už celý léta pomalu ale jistě obsazuje jiná, nebezpečně agresivní kultura z východu. A to čoboláci!“ zní od herce Jana Kolaříka při divadelní hře Pravidla bincárny. V té jsou interpretovány nekorektní texty anonymní brněnské skupiny KKRD Boys, která svérázným způsobem, obohaceným místním hantecem, zobrazuje různé historky z brněnského „lajfu“. Třeba o návštěvě bincárny – nevěstinců. Ale Kolařík stále pokračuje: „Naoko v dobrym se sem přidrbou vlakem z Košic, jakože jenom na pár járů – naučit se číst – ale logicky se jim tady zalíbí! Takže zpátky do osady z vlnitýho plechu se jim už nechce, tak tady zkysnou jak ta jejich brynza…“ Publikum sklepní scény divadla Husa na provázku opět propukne v smích.

Měli bychom se jít zahrabat za náš vkus?

Je třeba se dívat nejen na jeviště, ale i kolem sebe. Přestože bezprostředně před sebou vidím hlavu s lysinou muže ve středním věku (který za celou dobu představení ze sebe nevydal ani hlásku), zbytek obecenstva tvoří mladí pohlední lidé (mrk mrk), převážně studenti, kteří bouřlivým smíchem ocení každý trefně použitý vulgarismus. Sledujeme infantilní excesy zkrachovalých a syndromem vyhoření postihnutých absolventů FAMU v prostředí bývalých středověkých sklepení a měli bychom se považovat za existencionální trosky sledující podprůměrný humor, nebo právě my jsme ti vyvolení, kteří předběhli svou dobu?

„Seš vegetarián? Vegan? Nebo taková nějaká třidipi*a? … My už jsme se octli na okraji společnosti! Kde je ta demokracia?! Vždyť tady po třiceti letech totality vesele pokračuje politicky motivovaná genocida!“ hlasitě provolává Kolařík. Těžko si lze v hledišti představit osazenstvo důchodového věku, pro které by tento humor byl cizí asi jako vlastní názor za období normalizace.

Divadla jako poslední bašta nekorektního humoru

Jak moc je dnes humor potlačován? Ne tedy za posledních třicet let, ale kupříkladu za posledních deset s rozvojem sociálních sítích jako je Facebook, Reddit či WhatsApp. Čím dál více se na nich tvoří uzavřené skupiny lidí, ve kterých zbloudilé duše hledají pro ně vytříbený humor, a čím dál více jsou tyto skupiny považovány za hnízda odporu, se kterými se musí nadobro skoncovat ve jménu lepšího světa bez nenávisti, rasismu a všehofobie, a to ve stylu tety z filmu Dědictví: „Utopit jako krysu!“

Lidé jsou zvrácení. Ačkoliv to nikdo nepřizná, každý si v hloubi duše při pohledu na osobu jedoucí na elektrické koloběžce ihned představí, jak moc by přeletěla přes řídítka, kdyby se před ní objevil výmol. Jako bychom z neštěstí druhých čerpali jakousi energii…

„Hranici zhůvěřilosti musíte ve vztahu stále posouvat … když tvoje stará zmerči ložnicu celó přikrytó igelitem, tebe, jak stojíš uprostřed cimry nahej a jenom v holínkách s fest nakoplou bedlou, a liješ do sebe třetí litr urologickýho čaje, tak taková sranda ji nemůže po pěti letech společnýho soužití vůbec překvapit,“ zkušeně vysvětluje publiku Kolařík, oblečený v nylonových slipech a ve fialové bundě, ze které mu vykukují chlupaté bradavky.

Přestože se dnes humor v moderní společnosti stále více potlačuje, ať už kvůli urážení různých menšin nebo etnických skupin, tak se vždy najdou stále obnovující se útočiště posledního odporu proti cenzuře. A tento odpor zde bude vždy a navždy, protože lidé se jen tak nevzdají něčeho, co je odjakživa drželo nad vodou, něčeho, co jim vždy pomáhalo při jejich melancholických náladách.

Takže kolik toho ještě snese divadlo? Odpověď je zrovna na jevišti – herec Dominik Teleky si právě mne rozkrok a ptá se Dominika juniora, jestli by se chtěl představit divákům.