Kandidáti slibují věci, které v Evropském parlamentu ani nejdou prosadit, říká o eurovolbách politolog z Univerzity Palackého

ROZHOVOR. Ondřej Doležel působí na Univerzitě Palackého, věnuje se Evropské unii a volbám. Je možné, aby kandidáti do voleb do Evropského parlamentu reformovali celou EU? A proč k volbám do Evropského parlamentu chodí čím dál méně lidí?

Potřebuje Evropská unie reformu?

Já se domnívám, že ta reforma je skutečně potřebná. A to z důvodu, že tady můžeme vidět, jak dominantní většina politických uskupení mluví o tom, že je reforma skutečně potřeba. Pro tu reformu tedy existuje i politická vůle, minimálně na straně kandidátů do Evropského parlamentu. Tyto tendence ale stále více slyšíme i u vedoucích představitelů členských států.

Právě proto se na to ptám, není to vlastně jenom nějaká taktika těch politických stran, aby nalákali voliče?

Je to určitě možnost, jak se na to dívat, protože těžko si dovedeme představit, že by nějakým velkým volebním heslem politické strany mohlo být: “Zvolte nás a my to necháme tak, jak to je.”

Mají tyto strany reálnou šanci takovou reformu provést v Evropském parlamentu?

Evropský parlament nemá pravomoc schvalovat nebo měnit smluvní nastavení Evropské unie. To je možné měnit například, když se Evropská rada rozhodne svolat konvent. V případě, že se rozhodne ho nesvolat, Evropský parlament musí souhlasit s tím, že reforma proběhne na základě mezivládní konference. Prostor pro to, aby Evropský parlament sám inicioval nějakou zásadní reformu struktury Evropské unie, je velmi omezená.

Jediná reforma jde prostřednictvím sekundárního práva. Lisabonská smlouva umožňuje na základě takzvané flexibilní integrace k nějaké reformě přistoupit. Ale opět, to je forma změny, ke které musí přistupovat členské státy, nikoliv Evropský parlament.

Z toho ale vyplývá, že to heslo o reformě EU je jen jakási taktika a nic moc udělat nemohou.

Není to tak, že by nemohli udělat vůbec nic. Jde o to, že ukotvení Evropského parlamentu ve smlouvách je poněkud komplikované a veřejnosti dost neznámé. V drtivé většině se v tom nevyznávají často ani ti samotní kandidáti, kteří se uchází o místo v EP.

Jaká je podle Vás motivace protievropských stran se do Evropského parlamentu dostat?

Jednak můžeme mluvit o něčem, jako je předvolební oportunismus, kdy častá taktika populistických stran je snažit se nahnat hlasy prostřednictvím laciných hesel, planých slibů a takové té oblíbené taktiky „jednoduchá řešení na složité problémy”. Ono se ukazuje, že bohužel značná část evropského elektorátu na to slyší a ty strany o tom moc dobře vědí.

Proevropské subjekty u nás v Česku se celkem rozdrobily, například Telička nyní kandiduje za Hlas, Štětina za Evropa společně. Mohou z toho těžit strany euroskeptiků?

Jednak z toho určitě mohou těžit, protože ta frakcionalizace stranického systému není nikdy něco, co by nějak pomáhalo jednotě. Na na druhou stranu musíme vzít v potaz, že i euroskeptické hlasy jsou poměrně roztříštěné.

Když si vezmeme, že tu máme protievropské strany, které jedou kampaň každá zvlášť – SPD, Svobodné, KSČM, které můžeme také považovat za euroskeptiky, měkké euroskeptiky v podobě ODS a pak ještě plejádu dalších stran, které zaujímají euroskeptická, protiimigrační nebo populistická stanoviska.

Je vzhledem k tomu, jak je Evropská unie diskutabilní téma, více rozšířený populismus v předvolebních kampaních?

Já si nemyslím, že je to něco, co by se primárně týkalo voleb do Evropského parlamentu. Není to úplně trend, ale něco, čeho jsme svědky i na ostatních úrovních voleb včetně voleb do národních parlamentů. Takže já si spíše myslím, že v tomto Evropský parlament není žádná velká výjimka.

Ptám se z toho důvodu, že by vlastně jakási manipulace voličů mohla být v eurovolbách snazší, jelikož Evropská unie je pro lidi celkem složité téma.

Samozřejmě, ona právě ta složitost v tom hraje klíčovou roli, jak už jsem zmiňoval, mnohdy ani ti kandidáti nemají přesnou představu o tom, jak Evropská unie skutečně funguje. Často můžete vidět i plakáty nějakých známějších, etablovanějších stran, které slibují něco, co v Evropském parlamentu prakticky není možné prosadit.

Často se opomíjí i ten nejzákladnější fakt, že Evropský parlament nedisponuje ani legislativní iniciativou.

Na jednu stranu si lidé stěžují, že tu máme jakýsi diktát EU a Bruselu, na druhou stranu nechodí k evropským volbám. Je velmi nízká účast, naposledy v Česku byla druhá nejnižší hned za Slovenskem. Čím si vysvětlujete, že si lidé stěžují a pak ani k volbám nepřijdou?

Jednak to může být pocit bezmoci, že opravdu nemůžou nic ovlivnit, to jsou ale pocity, které vyvěrají z komplexnosti a složitosti toho, jak celá ta rozhodovací mašinérie v institucích EU funguje.

A právě ta spletitost rozhodovacího procesu, ta složitost té institucionální struktury je něco, proč si voliči připadají odcizení. Jednak je to pro ně neznámé a za druhé je to pro ně i vzdálené.

Například Jiří Pehe poukazuje na to, že je problém v politicích, kteří nedokážou voličům vysvětlit tu důležitost eurovoleb. Je to podle Vás taky jeden z důvodů?

Můžeme to brát za jeden z důvodů, ale já bych chtěl v tomto smyslu apelovat na fakt, že není v silách politiků ani médií, aby v rámci jedněch voleb do Evropského parlamentu skutečně komplexně vysvětlili českému voliči, jak funguje. Kupříkladu já studuju Evropskou unii už šestým rokem a pořád mám pocit, že jí nerozumím úplně.

Jakým způsobem Evropskou unii přiblížit lidem?

Co se týče fungování Evropské unie, tak jediná cesta, jak ji přibližovat, je vzdělávat českou veřejnost. I když jsem teď dal najevo jistý skepticismus, určitě bych nerezignoval na to, aby se v České republice věnovalo výuce ohledně fungování EU více času. V tomto ohledu je důležité vzdělávání studentů, které by mělo postupně pokračovat i v dospělosti, například šířením informací o EU a pořádáním besed nebo přednášek pro veřejnost.