Česko hledá mesiáše

V době methanolu v lihovinách, posypové soli v jídle a Miroslava Kalouska v politice se nemůžeme divit, že lidé nevěří nikomu a ničemu. Tedy kromě toho, že ve čtvrtek v sedm hodin ráno vypukne před všemi Kauflandy v zemi válečný konflikt.

Důvěra je důležitá. Všechny dosavadní strany, uskupení, koalice a další živočišné druhy, jako třeba Jana Bobošíková, si něčím pokazily reputaci a né a né jí získat zpět. Tuzemská politika naráží na problém – lidé jí prostě nevěří. Politik se automaticky stává synonymem korupce, lží, podvodů, braní peněz za minimum dřiny a popíjení šnapsu za výhodné ceny, to vše zabaleno do papíru kašlání na obyvatele České republiky.

Jenže demokracie má být vládou lidu. Nekecám – našel jsem to ve slovníku. Český model demokracie ale mutuje v nepěknou oligarchii několika vysokých politiků, bohatých podnikatelů a těch, co se za nimi prostě svezou s jazykem mezi jejich půlkami. A jak se říká, pro to, aby zlo zvítězilo, úplně stačí, když dobří lidé neudělají nic. A přesně to se teď děje. Je sice hezká tradice shodnout se kdesi nad pivem, jak je ta česká politika zkažená, že ten páprda tam ani nehne prstem a ten ulízanej kravaťák stejně bude krást pořád. No výborně, shodli jsme se. Něco je špatně. Ale tím politické aktivity a přehled většiny občanů končí. Zemí se nese jakýsi oblak odporu vůči politice, což je nejsnazší cesta do pekel. V nehlídané zahradě roste plevel snadnji.

Jak tohle napravit? Politický analytik nebo kavárenský pseudointelektuál nemůžeme být všichni. Poslouchat záznamy z poslanecké sněmovny je, na pár světlých výjimek, stejně zábavné jako pozorovat rezavění umyvadla na veřejných záchodech. My přinášíne satyru.

Ostrý humor je někdy fajn, nicméně často se míjí účinkem. Možná si pamatujete osobu Miroslava Šimka. Tohoto českého komika proslavily především skeče, které tvořil s Jiřím Grossmanem, já jej však zmiňuji kvůli satirickým pořadům S politiky netančím a Politické harašení se Zuzanou Bubílkovou. Jejich koncepty totiž sloužily pro více než pobavení. Jako každá satira ukazovaly na palčivá témata nebo události stravitelným způsobem, což je to, co nám dnes chybí – umění podat řadovým lidem politické dění srozumitelně, takže to všichni pochopí, a s humorem, takže člověk nemá nutkání vymlátit si mozek z hlavy polévkovou lžící.

S českou satirou je to ošemetné. Jistá úroveň humoru a parodizujících tendencí je zakotvená už v tom, že Češi vytvoří vtip prakticky na cokoli. Od nákupu gripenů Armádou ČR až po metanolovou aféru, nic neuteče spárům epidemie českého vtipu. Nicméně vytvořit břitký, zábavný či posměšný komentář zvládne hodně lidí, zejména se Zemanem na Hradě. Kontinuální a přitom kvalitní satira, ta už je těžší, protože vyžaduje přehled o tom, co se kde děje. Jedinou žárovkou v tmavé místnosti je momentálně Kancelář Blaník, domácí projekt Marka Najbrta a Benjamina Tučka. Posouzení nechám na vás.

Jedna ryba v celém moři satiry – momentálně Mrtvém – je málo, a ačkoli česká politika nabízí spoustu materiálu, výsledky jsou špatné. Po vzoru Ameriky se Češi učí soudit se kvůli každé kravině, odvážnější satiru by politici ve stylu Ovčáčka označili za snahu o pošpinění v očích veřejnosti. Mimoto eskapády českých politiků dosahují takových úrovní absurdity, že nějaká parodie málem ztrácí smysl. Ale jen málem! Češi potřebují přehled o politice a nejpřijatelnější formou je právě kvalitní, stálý přísun satiry, jaký nám poskytovalo například duo Bubílková-Šimek. Pokud se někdo najde, přejme mu, ať ho neženou před soud za hanobení úřední osoby. I přes zmiňovanou svobodu slova to hrozí. My tu každopdáně budem.