Slovo queer je pro mě takový deštník, kam se vejdou veškeré sexuality a identity, které nejsou většinové, říká Filip Titlbach

Filip Titlbach je novinář působící v Deníku N, kde tvoří podcast Studio N. Podle jeho názoru je slovo queer nástrojem proti útlaku. Jak se hovoří o queer lidech v českém mediálním prostředí a jak se věci změnily po vydání knihy Byli jsme tu vždycky, ve které o tématech sexuálních menšin hovoří?

Otevřeně se hlásíte ke queer komunitě a nespočetněkrát jste mluvil o tom, jaké to je. Myslíte si, že se dožijete stavu, kdy o tom nebudete muset mluvit a vysvětlovat problémy těchto lidí? 

Asi bych neřekl, že se k tomu hlásím. Prostě jsem gay a nechci tajit, kým jsem. Hlásit se k něčemu, nebo přiznávat se k něčemu, mívá dost negativní konotace. Když se člověk přiznává, je to většinou k něčemu špatnému. Přiznávají se útočníci k vraždě, ne lidé k tomu, kým se narodili. Když se někdo hlásí, zvedá ruku, upozorňuje na sebe. 

Z profesního hlediska to pro mě není nic jiného než tematizování problémů a překážek, se kterými se queer lidé ve svých životech setkávají. Když někdo zvedne toto téma směrem ke mně, tak se jen snažím být upřímný a otevřený.

A co se týče otázky, jestli se dožiju doby, kdy nebude potřeba na nic upozorňovat – obávám se, že ne. Jsme dekády a dekády pozadu za společenským vývojem na Západě. Příkladem mohou být evropské severské státy, kde je situace už diametrálně odlišná. Chce to několikagenerační výměnu, aby se z tohoto tématu nestávalo téma oddělené, cizí, zvláštní. Teprve potom budou mít všichni stejná práva, stejné podmínky a určité skupiny nebudou stigmatizované nebo odstrkované na okraj.

… kdo rozhoduje o tom, čeho je moc. Myslím, že každý z nás se potřebuje s něčím ztotožňovat, identifikovat se s tím, co se ve světě děje. Potřebuje vědět, že je do toho společenství přijatý, že příběhy, o kterých se v médiích píše, jsou i jeho příběhem.

Pohled na queer lidi u nás negativně ovlivňovala – a stále to bohužel v některých kruzích dělá – katolická církev, byli jsme vyhledávaným cílem nacistů, perzekuoval nás komunistický režim a i ve svobodné společnosti jsme trnem v oku mnoha společenských kruhů: zpátky do minulosti se nás snaží dostat pochybní katoličtí aktivisté, kteří se dostávají do struktur státu, antisystémové strany z krajně-pravicového politického spektra a nebojí se do nás kopnout ani politici z tradičních – třeba lidovci nebo ODS, nebo populistických stran – například část hnutí ANO. Vypořádáváme se zkrátka s mnoha historickými nánosy i aktuálním vývojem, ten tlak je obrovský a bylo by mylné myslet si, že se to změní ze dne na den. 

Každý si pod „queer“ vybaví něco jiného, co za tímto slovem vidíte Vy?

Myslím si, že mnohem zavedenější v českém prostředí bylo, možná i je, LGBT+. To je zkratka, která pojmenovává jednotlivé sexuality a identity: lesby, gayové, bisexuálové atd. Ale chybí tam výsek reality. Část společnosti v tom zkrátka zahrnuta není. Zároveň mi ta zkratka nepřijde pěkná z jazykového hlediska. Pro svou práci jsem proto hledal termín, kterým bych označil všechny lidi, o kterých hovořím. Dospěl jsem k názoru, že nejvhodnější slovo, které dneska znám, je queer. 

Je to pro mě takový deštník, pod nějž se vejdou veškeré sexuality a identity, které nejsou většinové. Slovo queer je zajímavé i svým etymologickým vývojem, protože dřív mělo negativní konotaci. Ve staré angličtině v 16. století tak bylo pojmenováváno něco, co je zvláštní, podivné. Později tu nálepku dostali především gay muži a bylo to pojímané jako urážka. 

Když se toho slova ale chytla aktivistická scéna queer lidí, tak došlo k sémantickému obratu, prostě význam toho slova otočila, protože tak začala označovat sama na sebe, stal se z toho nástroj proti útlaku a queerfobům to vzalo vítr z platech. Tímhle procesem více méně zmizel negativní náboj, který slovo queer mělo. Říkám více méně, protože jsou tu stále lidé, kteří v tom slově cítí urážku. Já ho naopak vnímám inkluzivně.

Média a queer lidé

V médiích se LGBTQ+ tematice dostává prostoru čím dál více. Je to ale dostačující?

To má dvě roviny. Jednak to není o kvantitě, ale o kvalitě. Tedy jak se o tom tématu hovoří, s jakým respektem a citlivostí. V tomto je na redakcích a jednotlivých novinářích, zda se v tématu vzdělávají, nakolik respektují LGBTQ lidi a zda je pro ně rovnoprávnost něčím, co považují za standard, který by měl být společensky žádaný.

Druhá věc je, kdo rozhoduje o tom, čeho je moc. Myslím, že každý z nás se potřebuje s něčím ztotožňovat, identifikovat se s tím, co se ve světě děje. Potřebuje vědět, že je do toho společenství přijatý, že příběhy, o kterých se v médiích píše, jsou i jeho příběhem. Poslední léta jsou pro queer lidi určitým nadechnutím, protože to téma v prostoru rezonuje. To, že to tak dřív nebylo, neznamená, že ti lidé neexistovali, nebo že ta témata ve společnosti neprobublávala. Žijeme ve svobodnější prostředí, které vytváří prostor pro popisování různých problémů společnosti. Abychom to pochopili, nemusíme se ani dívat do naší vlastní minulosti, stačí se rozhlédnout za hranice naší země. Do Polska, do Maďarska, do Ruska, do Běloruska, do Čečenska… když budu generalizovat, tak prakticky kamkoliv na východ. To jsou země, které queer lidi mažou z veřejného prostoru, které o nich – kromě jiného – zakazují informovat.

Je to více jak třičtvrtě roku od tragédie, která se stala v bratislavském klubu Tepláreň. Jak zpětně hodnotíte mediální pokrytí tohoto neštěstí?

Myslím, že o tom média informovala v přiměřené intenzitě. Nevšiml jsem si, že by to ve srovnání s jinými podobně krutými útoky kvantitativně vybočovalo. Otázkou je ale opět kvalita, a tady už se domnívám, že je potřeba určité sebereflexe.

Jestliže ten pachatel zabil dva queer lidi, z nichž jeden byl nebinární, a v médiích po několika dnech a týdnech slyšíte, že to byli dva muži, pak zkrátka nerespektujete identitu oběti. Ale ten člověk kvůli své identitě zemřel! To je opravdu necitlivé a nerespektující.

Novináři by se měli ze svých chyb a neznalosti poučit. Kdy jindy bychom měli prokázat respekt a používat vhodný jazyk, než v tomto případě? Slova tvoří realitu, ve které žijeme. V jejich limitech přemýšlíme. Jejich význam určujeme. Slovo má sílu a jazyk je extrémně důležitý.

Úplně by mi stačilo, kdyby se nad tím novináři zamysleli, nic víc není potřeba a můžeme jít od válu. Pořád je totiž marginální problém oproti tomu, jak se po té vraždě zachovali politici a jak reagovala veřejnost. Ta společensko-politická netečná a mnohdy až útočná reakce byla otřesná. Nezachovali se tak naštěstí všichni, ale podstatná část bohužel ano.

Obzvlášť nepříjemná musela být, neboť se týkala části společnosti, k níž také náležíte.

Na Slovensku se prakticky ihned po vraždě začaly objevovat dezinformace o tom, že šlo o “vztahový problém”, začal se ten strašný čin bagatelizovat a na sociálních sítích se rozjížděly homofobní debaty. A přenesly se i do úst některých slovenských politiků. Nebylo to nejenom nemístné, ale taky odporné. Byl jsem z toho absolutně rozčarovaný a zhnusený.

Víte, já rozumím tomu, že se člověk těžko ztotožní s lidmi, jejichž život se tomu jeho nepodobá. Ale já žiju podobný život jako ti dva lidé, kteří tam zemřeli. 

Pár dní po vraždě jsem v Teplárně byl, pozvali mě tam kolegové ze slovenského Denníku N na debatu. Pamatuju si, jak jsem stál na Zámockej, díval se směrem dolů na pietní místo, které tam lidé vytvořili z květin a svíček a ztuhnul jsem. Musím se přiznat, že se mi tam vůbec nechtělo. V takových chvílích se vás to samozřejmě dotkne i emocionálně. Jste v šoku, cítíte naštvání, smutek, strach, melou se ve vás různé pocity. Je těžké si v takových chvílích udržet nadhled, i když jsem se o to snažil.

Jak vnímám společenskou debatu, myslím si, že aktivismus je považován za něco spíše negativního. Ten pojem je zatížený naší představou o “bláznivých lidech”, kteří se vážou ke stromům a lehají si na ulici.

Po téhle zkušenosti jsem si uvědomil, že se musím ještě víc snažit stavět mosty mezi mnou a lidmi, kteří pro queer lidi nemají pochopení. Díky tomu, že jsem gay a zároveň novinář, který se tím tématem zabývám i profesně, mám určitou šanci a možná i schopnost předávat zkušenosti, které se ze své podstaty přenášejí jen těžko. Ať už je to knížkou, podcasty, komentáři nebo vyprávěním svých zkušeností a zkušeností lidí, se kterými mám možnost mluvit, na debatách. Člověk se jen nesmí po podobných událostech zaleknout, nesmí se nechat smést nenávistí na internetu, která se na něj sype, zkrátka se neuzavřít do sebe, ale naopak se ještě více otevřít světu. Snažím se ukazovat, že každý z nás se během života ocitá v nějaké menšině a každý z nás se může ocitnout před hlavní zbraně jenom kvůli tomu, jaký je, jaký se narodil.

Aktivismus či novinařina?

Máte pocit, že Vás ovlivňuje, že jste queer, ve výběru témat, kterým se věnujete? Nejste svým způsobem aktivistou?

Tady můžu na stůl vyložit fakta. Mojí primární prací jako novináře jsou každodenní zpravodajsko-publicistické podcasty Studio N. Těch epizod vzniklo do dneška bezmála tisíc. Tisíc rozhovorů na různá politická, domácí, zahraniční, vědecká i společenská témata. A z nich je naprosté minimum těch, které se týkají bytostně queer témat. Jsou to jednotky. Často se na mě oboří lidi, kteří mě rovnou onálepkují bez toho, aniž by reflektovali realitu. 

Druhou věcí je expertíza. Každý novinář se postupem času nějakým způsobem profiluje – téma je mu například osobně blízké, případně ho studoval, má v té oblasti dobré kontakty a tak dále. Někteří se věnují dopravě, někteří ekonomice, jiní třeba vědeckým tématům, kultuře, sociálním tématům… Kromě základní nutnosti disponovat všeobecným přehledem by měl mít každý novinář možnost vzdělávat se dál v tématech, do kterých mí hlubší vhled než třeba jeho kolegové. V mém případě jsou to témata queer lidí.

Proto jsem o tom napsal knihu. Proto jsem zván do debat, které témat queer lidí týkají. Je to stejné, jako když jiné novináře zvou do diskuzí k jejich tématům. Třeba moje kolegyně Jana Ciglerová má fantastický vhled do americké politiky a společnosti. Jana Ustohalová se zase dlouhodobě a pečlivě věnuje sociální problematice a vyloučeným regionům. Petr Koubský je absolutní špička v tuzemské vědecké novinařině. 

Ale nemůžu si nevšimnout, že jsem to já, komu je věčně kladena otázka, jestli nemám problém s aktivismem. Novináři s jinou profilací nálepku aktivisté nemají. Tedy pokud nejste novinářka, která si dovolí psát o feminismu. To se taky neodpouští.

Proč tomu tak podle Vás je?

Otázkou je, co ta nálepka znamená a proč mají někteří lidé potřebu ji na mě lepit. Jak vnímám společenskou debatu, myslím si, že aktivismus je považován za něco spíše negativního. Ten pojem je zatížený naší představou o “bláznivých lidech”, kteří se vážou ke stromům a lehají si na ulici. Ano, jsou mezi aktivisty takoví lidé, ale i takové formy protestu přece patří do svobodné občanské společnosti. Drtivá většina aktivistů nicméně spíš dlouhodobě pracuje na svých tématech, je to o občanské aktivitě, přinášení důležitých témat do veřejného prostoru, lobbingu u politiků a političek, vytváření sítí lidí, kteří mají moc něco změnit.

Novinář opravdu u politiků a političek nelobbuje, jeho role je společenské problémy nezaujatě popisovat, hledat pravdu, ale přitom všem nezapomenout na nejslabší. V pojetí novinařiny, které je mi bytostně blízké, je to i o tom, že bychom měli dávat hlas lidem, kteří nejsou slyšet. 

Já se snažím udržet si nadhled – nepopírám, že se mi to vždy podaří, novináři nejsou stroje, ale lidé jako všichni ostatní – a vím, že jsem naprosto nezávislý. Moje niterná a neotřesitelná snaha dělat práci tak, jak nejlíp v tu danou chvíli dokážu a vědomí, že mi do mé práce v nezávislém médiu plném profesionálů a fungujícím na předplatném od čtenářů nemá kdo jak zasáhnout, mi přináší velký klid na duši.

U některých typů lidí zkrátka převládnou emoce s potřebou se realizovat a já jim pak sloužím jako hromosvod pro jejich frustraci.

Jako novinář s expertízou na témata queer lidí prostě musím reflektovat realitu, bez ohledu na to, jakou nálepku dostanu. To je moje práce. Pokud vím o tom, že jsou tady reálné právní překážky, které části společnosti znekvalitňují život, že tu probíhá stigmatizace řady lidí, že tu dochází k předsudečnému násilí, které stát nedokáže dostatečně řešit, že tu stále ještě v některých kruzích funguje takzvaná konverzní terapie, že tu politici šermují homofobními a transfobními narážkami a já vím, že to má vliv na duševní zdraví mladých queer lidí a tak dále a tak dále, tak o tom prostě musím a budu informovat. To je právě ta novinářská nezávislost, o které se bavíme.

Nezávislost, mravní zásady a respekt k odlišnostem nejsou v rozporu. Díky tomu, že nějaký jsem a mám nějakou zkušenost, jsem měl možnost téma poznat více do hloubky i ve své profesi. Jsem díky tomu v kontaktu s mnoha queer lidmi, jsem ve spojení s dalšími queer novináři po celém světě a můžu mít díky tomu komplexnější pohled na celou problematiku.

Potýkal jste se někdy s tím, že by Vás v oboru nepřijali za to, kdo jste?

Měl jsem štěstí, že jsem se vždycky pohyboval v redakcích, které jsou plné profesionálů. Většinu profesního života jsem strávil v Českém rozhlase a v Deníku N a ani v jednom případě se mi nestalo, že by měl někdo problém s tím, kým jsem. Jsou kolegové a kolegyně, kteří si dělají vtípky, ale ty jsou naprosto vítané. Sám jsem trochu jízlivý, cynický a dokážu věci oplácet. Myslím, že záleží spíš na tom, v jakém kontextu to člověk říká – jestli to říká, protože chce ublížit, nebo v rámci komunikace, která je přirozená a v dané chvíli nějak humorně nastavená. V žádné redakci, ve které jsem pracoval, jsem se v tomto smyslu nikdy nesetkal s ničím, co by bylo osobní a nepříjemné.

Spíše jsem se setkal s tím – kromě Deníku N -, že to téma třeba nebylo vnímáno jako důležité, případně k němu bylo přistupováno povrchně: sexualizací, exotizací, clickbaitovými titulky. Teď to prosím nemyslím jako urážku, ale jako fakt: česká média zkrátka vedou lidé určitého genderu, věku a orientace – tedy většinou starší heterosexuální pánové. Je to samozřejmě z historického pohledu logické: Muži jsou ti, kteří po dlouhou dobu byli ve vedoucích pozicích násobně častěji než ženy, a fakt zkrátka je, že většina lidí ve společnosti je heterosexuální. A po revoluci nastoupila generace novinářů, která tam dodnes zůstala, jsou tedy starší než já a samozřejmě nemají důvod ze svých pozic odcházet a uvolňovat je mladší generaci. V takovém složení lidí na vedoucích pozicích pak někdy může být obtížnější prosadit některá témata, jako je problematika queer lidí, překážky, se kterými se systémově potýkají ženy, změna klimatu, nedostupné bydlení pro mladé lidi a tak dále. Protože těm, kteří rozhodují o důležitosti určitých témat a o jejich zastoupení v obsahu, se zrovna tahle zmíněná v jejich spektru vidění světa nemusí jevit jako ta nejdůležitější. Ale pro některé lidi zkrátka nejdůležitější jsou, protože je žijí… 

Je kritika vítána?

Asi každý novinář/ka dostává zpětnou vazbu, jak pozitivní, tak i tu negativní. Máte pocit, že je na Vás kladen větší hejt, kvůli tomu, že jste queer?

Já to možná vezmu trošku víc zeširoka. Já zpětnou vazbu, a zvlášť tu kritickou, hodně vítám. I tak ale minimálně v posledních letech, co děláme Studio N nebo co jsem vydal knihu, je zpětná vazba od lidí v drtivé většině opravdu pozitivní a inspirativní. Mám velké štěstí na posluchače a čtenáře nebo nevím, čím si to vysvětlit. Každopádně mě to nabíjí. 

A ta negativní? Přeci jen někteří lidé hledají všelijaké věci, kterými můžou lidi urazit. 

Ta kritická, která se týká čistě mé práce – třeba mých novinářských postupů, výběru témat, hostů a tak dále – je úplně stejně vítaná. Člověka dokáže posunout dál. Dá vám čas na zastavení a ohlédnutí se. Máte prostor zamyslet se, jak jste téma mohla uchopit líp nebo jestli třeba nejedete v nějakých zavedených vzorcích, které nejsou úplně dobré. Jsou to výjimečné příležitosti, kdy člověk může zrevidovat svou práci. Moc si vážím toho, že je řada lidí, která tomu věnuje svůj čas. 

No a pak jsou tu samozřejmě poznámky spíše k mé osobě než k mé práci, které úplně dobře míněné nejsou. Ty, které se asi dají označit jako hejty a shit stormy. U některých typů lidí zkrátka převládnou emoce s potřebou se realizovat a já jim pak sloužím jako hromosvod pro jejich frustraci. Ale to se nedá nic dělat, v takové době prostě žijeme.

Kde se nejčastěji s takovými urážkami setkáváte?

Výjimečně ještě na e-mailu, když si lidé dají tu práci, že si ho najdou, ale čím dál častěji se takový hněv objevuje především na Twitteru. Těžko říct, čím to je, ale Twitter je pro mě dnes už extrémně toxické prostředí. Prostředí bitev v kulturních válkách, prostředí nezkrocených emocí a vyhraněných názorů bez špetky empatie, prostředí, které je čím dál konzervativnější a čím dál méně přijímající diverzitu. 

Dříve jsem to sledoval hlavně na Facebooku, ale ten už je skoro mrtvý. Když jsem ještě pracoval v rozhlase, tak mi při protiislámské demonstraci napadli protestující přenosový vůz a znemožnili nám vysílání. Policie nám tenkrát nepomohla, jeden z příslušníků mi řekl, že lžeme a tak si za to můžeme sami a ať si najmeme vlastní ochranku. Po akci jsem na Facebook napsal poznámku, ve kterém jsem popsal to, co se stalo a uzavřel to větou “Tolik k heslu Pomáhat a chránit.” To, co se odehrálo potom, bylo úplně neuvěřitelné. Tisíce a tisíce hnusných komentářů a zpráv, hejtů a výhrůžek. 

Čeho se urážky nejčastěji dotýkají?

Z těch hejtů se většina týká opravdu kulturních válek, nějakého světonázoru k liberálnějším tématům. Netajím se tím, že jsem liberálně smýšlející člověk, je to naprosto otevřená pozice vůči všem, kteří sledují mou tvorbu. Chci hrát férovou hru s otevřenými kartami. Nemá smysl se schovávat za nicneříkající větou, že jsem neutrální ve smýšlení o světě. Nejsem. Pro mě jsou svoboda – včetně svobody médií, fungující demokracie, nezpochybnitelná lidská práva a sekularismus opravdu zásadní témata, ze kterých neumím uhnout. Zároveň naprosto respektuji konzervativní pozice a jsou pro mě inspirací k přemýšlení. Řada mých kolegů v Deníku N je konzervativních a myslím, že ze společných debat dokážeme vykřesat ty nejlepší věci a obsáhnout co nejvíce úhlů pohledu na různá témata. 

Mám zprávy o tom, že by mohly být nějaké změny v trestním zákoně a taky se hovoří o tom, že se snad časem – je to fakt mezinárodní ostuda – neměli sterilizovat trans lidi jenom kvůli písmenku v občance.

Co je mi odporné a cizí, tak to je extremismus ze všech stran. Ale abych se vrátil zpátky k otázce: Většina hejtů útočí na mou identitu. Jsou to homofobní výroky, urážky, někdy podněcování k nenávisti a výhrůžky. Většinou jsem to bral na lehkou váhu – mávl jsem rukou a řekl si, že je to zas jen nějaký magor. Ale po útoku v Bratislavě si u každé takové zprávy minimálně vyhodnotím, jestli je to pro mě nebo mé okolí ohrožující a podle toho jednám.

Setkávají se i Vaši kolegové s podobným typem hejtů?

Myslím, že je to něco, co podle mě znají i ženy novinářky. Nesouvisí to s jejich prací, ale často třeba s jejich vzhledem nebo s tím, jestli mají děti, jak je vychovávají, co mají na sobě. Často jsou to sexualizované útoky. 

Pamatuju si, že jsem se o tom před časem bavil se svou kamarádkou a kolegyní ze slovenského deníku SME Zuzanou Kovačič Hanzelovou. Zuzana má manžela Michala Kovačiče, který je na Slovensku taky známým novinářem. Když diváci píší kritickou vazbu jemu, týká se to zejména jeho práce. Maximálně se prý lidé zasoustředí na barvu jeho kravaty a vyčtou mu, že fandí nějaké straně. Ale když přijde kritika směrem k Zuzaně jako novinářce, dozví se, že je ošklivá, tlustá, frustrovaná, měla by zhebnout, je to ženská k ničemu a nikdo s ní nechce děti. Oba dělají stejnou práci, ale ty negativní reakce se diametrálně liší. 

Myslím, že dynamika útlaku je v tomhle smyslu úplně stejná jak u queer lidí, tak u žen. A tady si všimněte, že nemohu říct, že se to týká menšin, protože žen je ve společnosti o něco více než mužů, to je takový pěkný paradox. Zkrátka to souvisí s tím, kdo má ve společnosti moc. Nebo spíš kdo ji ztrácí a nelíbí se mu to…

Změnilo se něco?

Vy jste několikrát mluvil o své knize Byli jsme tu vždycky. Tak ještě závěrem se k ní trošku dostanu, protože od vydání uplynul už rok. Změnilo se za ten rok něco?

Rok je krátká doba na to, aby se něco zásadně změnilo a projevilo, tedy pokud nemluvíme o tak šílených věcech, jako je globální pandemie nebo válka. V tématu queer lidí se ale ani nic projevit nemohlo, protože třeba legislativně se nezměnilo vůbec nic. Mám zprávy o tom, že by mohly být nějaké změny v trestním zákoně a taky se hovoří o tom, že se snad časem – je to fakt mezinárodní ostuda – neměli sterilizovat trans lidi jenom kvůli písmenku v občance. To jsou věci, na kterých se údajně pracuje, ale dokud je nevidím, tak tomu nevěřím. V tomhle jsem novinářsky opatrný. Snad ale politici pochopí, že jsou tady úplně pro všechny. Daně platíme všichni. 

To jsou změny v politice. A ve společnosti?

Nejsem si vědom, že by nastala nějaká zásadní změna společenského nastavení. Myslím, že tu pořád panuje jakýsi podmíněně tolerantní postoj. To znamená: „Je nám to jedno. Víme, že jste, ale moc nás tím neotravujte. Klidně si buďte, ale nebuďte naši sousedi, klidně si buďte, ale nemávejte těmi vlaječkami v nějakém průvodu.“ To je podle mě takový dominantní český postoj, který se od vydání té knížky asi nezměnil. A už vůbec ne kvůli jejímu vydání. S tím jsem ale ani nikdy nepočítal, že by menšinové téma mělo masivní ohlas. Už jsme ale museli několikrát nechat udělat dotisk, takže tu je řada lidí, která se o tom tématu aktivně chtěla něco dozvědět a třeba se jim i otevřel nějaký rozhled ve věcech, ve kterých si nemuseli být úplně jistí.

Poslední otázka přímo na Vás. Jaký byl ten rok od vydání pro Vás?

No. Náročný. 

Při psaní knížky jsem si uvědomil, jak je to těžká věc. Ale těšil jsem se na to a hrozně mě to bavilo psát. A zpětná vazba i prodej knížek mě absolutně překvapili. Bál jsem se, že to nikoho neosloví. Že si to koupí snad jen moje máma a Deníku N prodělám peníze. Realita je ale naštěstí jiná. Knížka se prodává, má za sebou už dva dotisky a zpětná vazba je skvělá. Možná teď cítím určité zadostiučinění. Jsem si naprosto jistý tím, že ta kniha měla vyjít. A to je hrozně dobrý pocit – pocit smyslu. 

Byl to silný rok a zároveň náročný. Jednou věcí je tu knihu napsat, ale druhou věcí je ji opravdu zhmotnit do podoby, v jaké dnes je. Stálo nás to s editorem Lukášem, redaktorkou Dianou, grafičkou Evou, korektorem Ondrou a fotografem Gabem spoustu energie, spoustu dnů a především nocí, dovolených a víkendů, ale stálo to za to. Tehdy jsem si ale myslel, že to odesláním do tiskárny skončí. Jenže ono to teprve začalo.

Co následovalo?

Knížka je vydaná, vy už jste úplně vyčerpaní, ale ona si najednou začne žít svým životem. Lidé ji čtou a reagují, začínají se vám svěřovat se svými vlastními příběhy, dostáváte pozvání do mnoha rozhovorů, přicházejí vám recenze, jste najednou nositelem tématu ve veřejném prostoru, učitelé vás zvou do škol, dostáváte pozvání na knižní festivaly a tak dále. Zkrátka začala práce, o které mě před tím vůbec nenapadlo, že přijde. V mé hlavě byla následující představa: “tak, tady máte knížku a jestli chcete, tak si čtěte.” Tak to byla, přátelé, úplně mylná představa. Začal mi život s knihou. Silný, vyčerpávající, smysluplný.

Čtenáři a čtenářky mi ale dali obrovský impuls k tomu, abych nepřestával. Druhý impuls, bohužel, byla vražda Matúše a Juraje. Tihle dva mladí lidé leželi mrtví na ulici jen kvůli tomu, kým se narodili. Někde uvnitř mě je silné přesvědčení, že jejich odkaz nesmí nikdy uhasnout a že ho ponesu dál, i kdybych měl jejich jména zmiňovat v každém takovém rozhovoru. Protože jejich životy byly až moc drahé na to, aby se na ně jen tak zapomnělo. A možná je i tohle něco, co se pokusím přetavit v něco dobrého – v něco, co zase může pár lidem pomoct cítit se v téhle společnosti o trochu líp, třeba další díl té knížky.