‚‚Místo květin jsem dostávala facky,“ popisuje protagonistka dokumentu Je to jenom tvoje vina

Divadlo na cucky v rámci filmového festivalu Jeden svět představilo snímek Je to jenom tvoje vina. Dokument zobrazuje osudy 5 žen, které postavily svůj život na první místo a vinou svých násilníků byly dohnány k vraždě.

30 000 žen na světě je ročně zabito svými partnery. Touto informací odstartoval letošní snímek Je to jenom tvoje vina v rámci filmového festivalu Jeden svět. Jednalo se o zásadní fakt, který ovlivnil atmosféru v sále a následující myšlenky o dokumentu i pohledy na něj. Hlavní protagonistky Rachel, Rosalba, Laura a žena v červené začaly vykreslovat, jak se ony samy staly vražedkyněmi kvůli svým partnerům. Tyto ženy se totiž rozhodly upřednostnit svůj život před životem svých trýznitelů.

‚‚Když jsem řekla, že mě na hřišti mlátil kluk, odpověděla mi máma, že to je, protože se mu líbím,“ začal příběh ženy v červeném. Ukazuje tak trefně na problém, který není novinkou, ale po dekády stále přetrvávajícím stigmatem. Mladým dívkám se říká, že pokud jim kluk ubližuje, tak jen z toho důvodu, aby si získal jejich pozornost. Učí nás, že násilí je jazykem lásky. Matky nás vedou k tomu, že máme být milé, poslušné a hodné. Když něco nefunguje, je to protože se málo staráme, snažíme, pečujeme. Učí nás, jak mít sebe až na druhém místě a že je to v pořádku.

Dívky zároveň věří, že žárlivost, majetnickost a fyzické obtěžování je náklonnost, za kterou by měly být vděčné. Všechny tyto zakořeněné a předávané vzorce způsobují, že ospravedlňujeme někoho, kdo nám ubližuje.

Všechny hrdinky na člověka působí jako sousedky či kolegyně z práce, se kterými bychom rádi zašli na kávu. Jejich příběhy tak pomohly sálu i mně samotné vystřízlivět z předpojatých představ, jak se na takové ženy koukat. Nespadají totiž pod typický stereotyp, jak si společnost vykresluje ženy, které zabily svého partnera. Nepůsobí jako studené a od pohledu děsivé vražedkyně s prázdnýma očima. Tento záměr se snažila ukázat i sama režisérka Coco Schrijber. Jednalo se o skutečné příběhy, které nepocházejí ze třetího světa, ale z vyspělých zemí označujících se za ochránce lidských práv a demokracie. Zásah snímku je tak mnohem větší, než by se mohlo zdát. Násilí psychické, fyzické či sexuální se odehrává za zavřenými dveřmi navenek spokojeného páru nebo šťastné rodiny. Násilníci jsou z 90 % ti, kteří nám jsou nejblíže, ne náhodní muži s kapucí v parku. V České republice každá druhá žena zažila během svého života určitou formu sexuálního násilí či obtěžování. Každá desátá žena byla během svého života znásilněna. Jedná se konkrétně o 409 172 žen.

Aktuální ochrana obětí a trestání viníků, kteří se jakkoliv dopouští násilí na druhých, jsou však stále tristní. To, že se společnost neposunula, podtrhuje i sama režisérka Schrijber, která skrz příběh italské malířky Artemisi Gentileschiové ze 17. století ukazuje trefně na celý paradox. Tento příběh se prolíná v rámci celého dokumentu a popisuje znásilnění mladé Gentileschiové svým učitelem malířství. Jelikož si ji i přes slib nevzal, byl jejím otcem obviněn a postaven před soud, ovšem sama Gentileschiová byla během soudu mučena. Při výslechu jí byly natahovány prsty na rukou, aby tak prokázala, zda opravdu mluví pravdu. Výsledkem celého soudu bylo „potrestání“ v podobě vyhnání jejího pachatele z města, ke kterému však nedošlo, a sama Gentileschiová byla vyhnána z Verony. Oběti sice v dnešní době již nemučíme, ale stále jsou podrobeny pocitu, že jim mnohdy nikdo nevěří. Také nedostávají dostatečnou útěchu při trestech pro pachatele a v některých případech jsou oběti vystaveny viktimizaci.

‚‚Odešla jsem několikrát, vždy za mnou přišel a sliboval, že už to nikdy neudělá. Byl to otec mých dětí, chtěla jsem mu věřit a udržet rodinu pohromadě. Uvěřila jsem jeho slibům a i s dětmi jsme se vrátili. Po chvíli se však všechno vrátilo tak, jak to bylo dřív. Později mi začal vyhrožovat, že zabije mé děti a mě s tím nechá žít,“ zaznělo v odpovědi Rosalby na dotaz, proč neodešla. Strach o děti, tlak na ženu držet rodinu pohromadě, strach z osamocení, strach že jí nikdo nebude věřit a zničená sebedůvěra – to jsou příklady faktů, proč oběti zůstávají v těchto násilnických vztazích. Se stejnými důvody přichází i kampaň Stopnásilí, která se zaměřuje na boj a pomoc ženám.

Vzít spravedlnost do vlastních rukou by nemělo být konečným řešením nikoho, kdo se do situace dostane. Je ovšem východiskem pro spoustu žen, které dostatečně nedokáže ochránit jejich stát. Fyzické či psychické násilí vykonávané na ženách je totiž následkem trhliny v české legislativě pro ochranu všech žen.

Ratifikace Istanbulské úmluvy

V rámci debaty se dostalo i na Istanbulskou úmluvu, o které jsme se zmiňovali již dříve. Debatující advokátky Mgr. Ing. Jany Krouman, BA jsem se zeptala, proč dle jejího názoru není stále ratifikovaná Istanbulská úmluva v českém právu. ‚‚Jedná se o dílo neznalosti, složitosti problematiky, také jak a kdo o tom má rozhodovat. Celkově to tvoří komplex toho, kde aktuálně jsme. Jedná se dle mého o dlouhou cestu, která nakonec povede ke změně našeho práva vzhledem k ochraně práv obětí,“ reagovala Krouman.

Istanbulská úmluva spočívá v opatření proti obtěžování a zneužívání dospělých i dětí. Dává rovnost všem bez ohledu na pohlaví, aniž by zároveň vytvářela rozdíly mezi anatomií muže a ženy.

Definuje fyzické, psychické a sexuální násilí včetně stalkingu jako trestné činy. Specifikuje blíže definici znásilnění, která obsahuje i absenci souhlasu, a požaduje, aby byla zavedena do legislativy všech členských států. Stojí též proti mrzačení ženských genitálií, násilným potratům a násilné sterilizaci. Česká republika se pod Istanbulskou úmluvu podepsala již v roce 2016. Stále ji však neratifikovala, tedy nevzala v platnost a neimplementovala do českého práva.