Fanoušci seriálu The Walking Dead v roli dobrovolných rukojmí

Televizní fenomén The Walking Dead, který pochází z dílny amerického studia AMC, spatřil světlo světa v roce 2010. Sklidil obrovský úspěch, a to jak ze strany diváků, tak i filmových kritiků. V čem ale spočívá jeho úspěšnost?

Atmosféra postapokalyptické budoucnosti tak, jak je servírována divákovi, hraje samozřejmě velice důležitou roli. Navíc seriálové provedení zombie tématiky tak velkého formátu bylo do roku 2010 zcela nevídané. Z ničeho nic se objevil projekt s osobitým a líbivým stylem, doplněný poutavou hudbou, což je citelně znát již v případě samotné úvodní znělky. To všechno ale nemohlo a nemůže fungovat dlouhodobě, a proto se rozhodně nejedná o klíčové prvky seriálu.

Těžištěm seriálu je tzv. cliffhanger, tedy ukončení dílu v tom nejnapínavějším momentu. Již pilotní díl první série končil tak, že se jeho hlavní postava na konci ocitla v tíživé situaci, ze které nebylo úniku. Jednalo se o postavu Ricka, který uvízl v centru Atlanty uvnitř tanku obklopeného hordou zombie. A takto otevřenou situaci (v současnosti již tradičně) vyřešily závěrečné titulky epizody, což u diváka automaticky vyvolalo pocit, že chce co nejdříve vidět pokračování.

Stockholmský syndrom diagnostikován

Tvůrci z AMC pomocí této techniky cíleně útočí na jednu z lidských přirozeností, v tomto případě na neodbytnou zvědavost. Divák se tak stává dobrovolným rukojmím seriálu, a to nehledě na to, že jej některé části mohou jednoduše unudit k smrti. Dalo by se tak mluvit o podivném psychologickém jevu, kdy rukojmí začíná chápat či dokonce milovat svého únosce. Takzvaný Stockholmský syndrom v seriálu funguje naprosto dokonale!

Není však žádným tajemstvím, že tato technika lehce selhala během vysílání třetí a čtvrté série, kdy se skupina přeživších ocitá v prostorách opuštěné věznice. Během této části příběhu totiž seriál přišel o významnou část diváků. Důvod byl poměrně prostý. Hrdinové seriálu zkrátka zamrzli moc dlouho na jednom místě a fanoušci čekali na nový zvrat, který však nepřišel. Jak je ale získat zpět?

Seriál jako moderní droga

Studio AMC dospělo k názoru, že pro dlouhodobé udržení sledovanosti je potřeba často měnit dějiště příběhu, a zároveň budovat u diváků jakousi formu závislosti. Proto se od páté řády začalo daleko intenzivněji pracovat s prvkem cliffhangeru, který se nově začal vztahovat na všechny epizody, nehledě na to, zda jsou brány jako úvodní či závěrečné. Rovněž se diváci dozvídali více o jednotlivých postavách, čímž si k nim postupně budovali citový vztah. Cílem bylo ulovit náhodného diváka a začít u něj pěstovat závislost na ději.

Stále tu byl však ještě jeden problém, a to dlouhé prodlevy mezi vysíláním jednotlivých řad seriálu. Co když si fanoušci během půlroční pauzy uvědomí, že některé otázky mohou zůstat nezodpovězeny, a že život půjde dál i bez seriálu s poměrně lacinými vizuálními efekty a dějovou zápletkou, která se točí ve smyčce?

Od roku 2015 tyto pomyslné mezery vyplňuje prequel s názvem Fear The Walking Dead, který u diváků dokonale udržuje pocit, že jsou ve svých rolí rukojmích spokojeni, a zároveň dovysvětluje a vyobrazuje to, co je možná na celé tématice zombie apokalypsy to nejpoutavější. Jsou to samozřejmě její počátky. To, jak se celý svět barví do ruda, uspokojí nejen zaryté fanoušky celého projektu, ale zároveň přiláká a upoutá nové.

V současnosti se tedy dá o projektu The Walking Dead hovořit jako o dokonale vystavěném nástroji, který si zakládá na tom, že kdo jej jednou okusí, už nebude moci nikdy přestat. První epizoda nejnovější osmé série je v tomto ohledu přímo ukázková.