Nejnovější

Kterak demonstrace levici rozdělila a proč nepoužít na fašisty atomovku

Autor: Petr Zewlakk Vrabec

V určitou chvíli se mohlo zdát, že uprchlická krize vedoucí ke vzniku fašoidních bojůvek a manýry prezidenta republiky Miloše Zemana dokáží spojit liberální levici. Vše částečně vzalo za své po demonstraci proti fašizující se společnosti na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad. A smát se bude Zeman.

Ačkoliv sám sebe považuje Miloš Zeman za sociálního demokrata, v ČSSD mu rozhodně všichni nefandí. Ostatně, názorovou rozpolcenost strany poměrně hezky ilustroval Lánský puč proti Bohuslavu Sobotkovi, který Miloš Zeman pomáhal konstruovat. Levice od ČSSD až po Zelené nebo radikální drobné frakce se převážně shodne na nebezpečích, kterým Česká republika reálně čelí – tedy ne čtyřem migrantům, kteří k nám nejspíš ani nechtějí, ale velmi nedemokratickým náladám ve společnosti. Liberální část tohoto neformálního bloku se ovšem distancovala po tom, co na jedné z demonstrací zněla internacionála a padala hesla jako “smrt fašismu” v záři podivného ultralevicového etosu.

Antikomunistický blok se vymezuje

Rozkol prodemokratických sil je víceméně logický, ne však úplně příjemný. Problémy se ukazují už od počátku. Pokud mladou pravici definujeme jako Dominika Feriho, který představuje poněkud liberálnější verzi vlajkonoše Miroslava Kalouska, může nám být zřejmé, že se se Socialistickou Solidaritou úplně neshodne, ačkoliv politický pragmatismus Kalouskův by jim neuškodil. Ostatně dvakrát vyznamenaný ministr financí by neměl takový problém vládnout s podporou komunistů. Antizemanovští liberálové si ovšem zcela správně uvědomují společenskou situaci. Média aktivně informují o akcích radikální pravice, nicméně hořící policejní auta nebo aféry kolem Řízkárny zůstávají na informační periferii, čehož například v poslední době využívá mluvčí Mordoru, Jiří Ovčáček. Radikální levice nemá svými akcemi, ať už jsou vyprovokované policií, či ne, daleko k radikální pravici. Jak tušíme z historie, nejfundamentálnější vlády těchto dvou ideologií se v konečném důsledku příliš nelišily, což každého skutečného demokrata donutí k zamyšlení.

Zůstat politický, nebo mrtvý a idealista?

Demokratické proudy společnosti se po nástupu Miloše Zemana do funkce prezidenta hledají jako čtrnáctiletá panna. Pouze politický pragmatismus se jeví jako východisko tohoto náročného období. Riziko je však nezanedbatelné. Pokud vznikne skutečná antizemanovská fronta, bude definována právě jako antizemanovská fronta. Při všem idealismu, který v sobě uchováváme, nemůžeme nejspíše doufat ve vznik reálného demokratického uskupení, které se vymezí vůči úplně všem radikálním frakcím. V lepším případě by se našla desítka intelektuálů, která by jej podpořila, v tom horším by se na tento politický projekt nalepil Miroslav Kalousek s tibetskou vlajkou. Určitou naději v sobě ukrývá případná kandidatura Michala Horáčka na post prezidenta. Horáček zastává realistické středové názory, tolik důležité pro prezidentský post. Jeden člověk však nemůže zastoupit politický subjekt a debata se stále více vyostřuje.

Zničit fašismus napalmem a atomovkou?

Radovan Bartošek se ve svém sloupku na Deníku Referendum zamyslel nad heslem “Smrt fašismu”, které levici rozdělilo. Píše v něm, že „ƒƒ‚Smrt fašismu‘ je spíše veřejnou deklarací toho, že si demokracie ceníme natolik, že stejně jako před 70 lety budeme ochotní na její obranu v krajním případě povstat a bránit ji vlastními životy. A že pokud se společenská situace posune od rozbitých výloh kamsi k plynovým komorám a totalitnímu policejnímu státu, neskončí náš odpor u ostře formulovaného otevřeného dopisu, ale u regulérního a legitimního násilí, jehož cílem bude přivodit fašismu, nikoli jen symbolickou smrt.” Radikální pacifismus je podle Bartoška nebezpečný a na současný fašismus bychom tedy měli být připraveni zareagovat silou. Zde se ovšem pouštíme na velmi tenký led. Zaprvé, Bartošek jako určité překročení meze ospravedlňující tvrdší zákroky uvádí noční sprejerské akce v Praze, jejichž pachatele zatím neznáme a navíc není jisté, zda se skutečně jednalo ve všech případech o akci radikální pravice. Nemůžeme válčit s fašismem, jelikož se v současné době jedná o tolik vyprázdněný pojem, že se až příliš snadno stává zneužitelným proti jakémukoliv oponentovi. Kdo je tedy dnes přesně fašista? Jsou to Vandasovi chlapci? Jsou to lidé kolem několikrát zadrženého Adama B. Bartoše? Pravděpodobně ano. Jedná se o klasickou periferii společnosti, která se v demokratickém státě objeví, protože jak říkala babička Boženy Němcové: “Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.” (nebo něco takového), a jak dobře víme, babička byla intrikářka minimálně na úrovni Tyriona Lennistera. Můžeme ovšem jako fašisty označit nevyhraněnou většinu národa, která volí sociální demokracii díky sympatiím k Milanu Chovancovi a jeho často zvláštním vyjádřením, nebo voličskou základnu Andreje Babiše, který přebírá Zemanovu, a tedy extrémní rétoriku vůči uprchlíkům? Nebo voliče ODS, jejíž předseda Petr Fiala spolu s kolegou Václavem Klausem jr. nakládají na uprchlíky a postižené děti mírou vrchovatou?

Pokud chceme čelit fašismu, nemusíme si připravovat padáky, abychom mohli za pět let střílet dalšího Heydricha. Bohatě postačí, když nedovolíme, aby celá veřejná debata akcentovala řešení problémů, které nás vrací do dob dávno minulých. Pokud nepřistoupíme na to, že existuje pražská kavárna, koncentráky pro muslimy nebo rasová nadřazenost, můžeme se směle dostat k podstatě věci a přijít s konstruktivními řešeními.

Jakub Mikel
Jakub Mikel (Články)
Kryptosluníčkář, šéfredaktor a ostentativní metrosexuál. Je student žurnalistiky na FF UP. Trpí utkvělou představou, že je vtipný. Není, ale je správce oslího Twitteru.
  1. Již nikdy nechci zažít sociální jistoty ani morální zhoubu, která tenkrát panovala.LEVICOVÁ TYRANIE:
    Ano byla to neskutečná hrůza! Každý musel do práce a to si ještě mohl vybírat, zda přijme práci, kde se upíše třeba na 10 let a oni mu dají podnikový byt nebo nenávratnou půjčku na stavbu rodinného domku. Například jistota, že pokud budu makat a neudělám průser, budu mít práci třeba až do penze, lidi neskutečně deptala.

    Neskutečné násilí bylo pácháno na nemocných. Místo, aby byl vybírán regulační poplatek u lékaře a poté v lékárně včetně tučného doplatku jako v každé demokratické společnosti za léky, odbyli pacienta tím, že za jeden recept musel zaplatit jen jednu korunu.

    A co teprve vnucování sociálních jistot, že po odpracování 40 let má člověk právo na penzi. Ženský si vybrečely oči do krvavá, když odcházely do důchodu po porození dvou dětí již v 55. letech. Kolik lidí tenkrát snilo o tom, aby mohli dělat o 10 – 15 let déle.

    Po operacích se dělo lidem také bezpráví. Zpravidla 6 týdnů se člověk zotavoval v nemocnici a poté doma. Vůbec mu nebylo dopřáno sladkého pocitu hrůzy, zda ho po návratu do práce hned nepropustí. A co teprve když Vás do půl roku po operaci poslali do lázní. A ti komunističtí tyrani nám nedali žádnou možnost finanční spoluúčasti. Ne přátelé, nedali nám možnost zaplatit si ani třetinu.

    Bylo to opravdu děsivé a devastující období našich dějin. Z lidí a hlavně dětí se stala bezcitná zvěř. Za komunistů mladší vstávali v autobuse, aby pustili sednout ty starší. Dnešní mladí již znají svá práva v demokratické společnosti a pěkně zůstanou sedět.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*