Veřejnoprávní média mají nůž na krku. Přežijí?

Média veřejné služby jsou ve společnosti důležitá. Jak by řekl Jára Cimrman: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím třeba nesouhlasit, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat.“ Existence médií, které si mohou držet nadhled a nejsou omezovány názory vlastníků, politiků nebo vlastníků-politiků, je prostě super. To musí uznat každý. Tato média nemají potřebu bít se o výhradní místo na mediálním trhu, protože jsou stejně placena z koncesionářských poplatků a jejich rozpočty mnohonásobně převyšují rozpočty médií soukromých. To vše vytváří zdání objektivního média, kterým by ta veřejnoprávní určitě měla být. Problém nastává, když tato média nenaplňují představy vrcholných představitelů země nebo je ohrožují.

Média obecně jsou velkou zbraní dnešní doby. Dokáží měnit lidské názory, a to doslova z hodiny na hodinu. Dokáží dokonce zmírnit i tak obrovské mezinárodní faux pas, jakou byla Ruská anexe Krymu, ba co víc, otočit ji ve svůj prospěch. A co lidé? Ti jsou v dnešní době pohodlní. Informace nejsou ověřovány, ale konzumovány, nafukovány a překrucovány. V této kategorii vítězí především naše oblíbené internety. Zkráceně řečeno – lidé nevolají po ověřených zprávách z relevantních zdrojů, ale mnohem raději se uchylují k senzacím a hoaxům. O to větší a nedocenitelnou roli veřejnoprávní média mají. Měla by ve společnosti sloužit jako indikátor a jakýsi hlídací pes. Právě proto jsou tolik nebezpečná pro ty, na jejichž kroky nemusí být nahlíženo jako zcela relevantní a demokratické.

„Pokud budou média kritizovat naše změny, musíme je zastavit.“

Polská parlamentní strana Právo a Spravedlnost (PiS) dokázala, že prolomit systém veřejnoprávních médií lze za jedinou noc. Přesně tolik jí totiž stačilo, aby protlačila zákon, který ji umožňuje dosadit do vedení televize a rozhlasu své lidi (namísto dosud fungujícího systému veřejných konkurzů). Jak takový krok legitimizovat? Třeba tím, že je přejmenují na „národní“ média. V takovém případě už není veřejný zájem úplnou nutností a je možné podnítit „náckovství“ v každém správném vlastenci. Výmluvně hovoří sám člen Historického ústavu Polské akademie věd a člen PiS Riczard Terlicky, jehož slova přinesl server Svobodu médiím: „Během posledních týdnů jsme byli svědky extrémně nespolehlivé činnosti veřejnoprávních médií. Znamená to, že si musíme pospíšit. Pokud budou média kritizovat naše změny, musíme je zastavit. Veřejnoprávní média by se neměla zapojovat do stranických politických diskuzí, měla by pouze informovat veřejnost.“ Nechce se ani věřit, že toto může někdo říci po čtvrtstoletí života v demokracii. Primární funkcí médií není pouze informovat, ale také ukazovat chyby – čímž například zásahy do fungování ústavního soudu bezpochyby jsou.

Polský scénář – varování pro nás?

V České republice máme taky své odpůrce veřejnoprávních médií. Mezi nejhlasitější se řadí Jan Veleba, vůči němuž se Česká televize v minulosti vyjadřovala negativně. Nechal se slyšet, že nemíní platit médium, které “nepravdivě” informuje o rusko-ukrajinském konfliktu, a tím pádem jemu osobně škodí. Trefně jeho slova okomentoval Erik Tabery, který řekl, že Jan Veleba sám škodí české společnosti tím, že šíří ruskou propagandu, a i přesto by nás nikdy nenapadlo sebrat mu mandát.

To, že se k odpůrcům v Česku řadí také prezident Miloš Zeman, rozhodně nepřekvapí. Prezident bojuje za zrušení koncesionářských poplatků od nepaměti, staletí? Případnou výhrou by porazil jednoho ze svých nepřátel, protože, jak je známo, vyhlásil českým novinářům jednostrannou válku. Podobně bude na situaci nahlížet také Andrej Babiš, který by mohl mít pro zrušení veřejnoprávních médií hned několik důvodů. Jemu samotnému, jako vlastníkovi vydavatelské společnosti Mafra, by se hodilo do krámu, kdyby se sesypal systém médií, kterým nemůže jak rozpočtově, tak ani přístupem k určitému typu informací, konkurovat. Nehledě na fakt, že by si s největší pravděpodobností polepšil v prodejnosti, a zřejmě by taky klesla míra kritiky snášející se na jeho hlavu.

Až se tedy jednou bude rozhodovat o osudu veřejnoprávních médií, je nutností rozlišovat kritiku, která se bude snažit zlepšit fungování této instituce, a kritiku, která se bude snažit o omezení jejích pravomocí, či o její zánik. Potom už záleží jenom na nás, nakolik budeme nároční a budeme se pídit po kvalitních informacích. Nakolik se budeme snažit udržet vysokou úroveň médií, nebo zda se spokojíme s hoaxy z Aeronetu, akčními super-zprávami FTV Prima nebo s recepty Ládi Hrušky. Věřím, nebo spíše doufám, že převáží první možnost.