Svět je sousedství, ne přeplněný dvorek

Ludvík XIV. měl jasno: „Stát jsem já.“ To je krásná a sebevědomá věta, v duchu si představuji Václava Klause, jak ji s potměšilým úsměvem opakuje. Dnes z různých stran posloucháme: „Demokracie jsme my.“ A mohli bychom dodat: „A komu se to nelíbí, ať nám orla políbí.“

Žijeme v nevlídném světě. Píší to v novinách. Vládní činitelé skupují nemovitosti pod cenou, přímočaré žerty se odměňují kalašnikovem a kebab se stává útočnou zbraní radikálních ateistů. Zdá se, že nad situací nikdo nemá kontrolu. Co vy na to – Spojené státy?

Spojené státy nesly prapor domobrany demokracie velice dlouho. Od světových válek, ve kterých jako obvykle přišly na závěr a slízly smetanu, zatímco hrdinové evropských států zůstali ve stínu. Přes diskutabilní nastolování míru v Koreji a ve Vietnamu, až po obranné reakce na teroristické útoky na Dvojčata. Ale poslyšte, někdo pořádek udělat musí, ne? V každé třídě musí být učitel, který by neposlušné přetáhl rákoskou a pohrozil jim monstrem rodičů (zřejmě matičkou Rusí, ta má pod palcem Dědu Mráze)… A aby  to bylo kompletní, je tu Evopská unie, která ukřivděným imigrantům fouká bolístku a zve je na večeři (ze které brzo bude halal).

A podle mě to je špatně. Každý stát zná svoji mentalitu nejlépe. České politiky a mocnáře nevyjímaje. Je zjevné, že český človíček bude nad korupcí pouze lamentovat. Bude psát zuřivé komentáře na internet a nejradikálnější dokonce pošle jed v obálce na ministerstvo. V dalším volebním období drtivá většina lidí ani nepřečte volební programy nebo k volbám vůbec nepřijde. Proto si politici v České republice mohou dovolit vše. Bude je to stát pouze pověst v hospodách. Ale zpátky k tématu – zásahy strážců demokracie v jiných zemích nikdy nebudou tak efektivní jako změny dobrovolné a přirozené. Snaha Spojených států našroubovat demokracii na vietnamské či irácké poměry je snahou podojit býka. Něco vznikne, ale nemáte na to chuť.

Dosavadní intervence USA vyvolaly pouze nevoli. Všichni si snad uvědomujeme, že západní model demokracie na arabské země aplikovat nelze. Jiný kraj, jiný mrav, a když do toho šťouchnete politickým klackem, výsledkem bude akorát hromada naštvaných mravenců, kteří si brání svou hroudu, jakkoli je nedokonalá. Je to jako sousedství. Kdyby mi soused, který bydlí o šest ulic dál, začal diktovat, jak mám mít posekanou trávu, a tvrdil, že moje jabloň popírá zásady demokratické zahrady, taky bych ho od sebe hnal rezavým pohrabáčem.

Ano, svět je nedokonalý. Dějí se v něm nespravedlivé a kruté věci. Ale hlídací pes na cizím dvorku běhat nemůže. Nejlepší je ukázat svou zahradu v plné kráse a přimět sousedy k závisti, aby potom pracovali na té svojí (a tiše doufat, že nepůjdou krást přes plot). Dozorce v dnešní společnosti nebude tak efektivní jako uvědomělá samospráva. Američan se může snažit pochopit mentalitu Araba, ale nikdy jí nebude rozumět tak dobře jako on sám. Rozdíly mezi zeměmi, zejména ty kulturní, se nedají přehlížet, a proto je třeba dobře rozmyslet vnější zásahy do vnitřní politiky. Historie nás poučila, že se často nevyplácí…