Trump se vydal na cestu k ruským narativům
Foto: Lola4556677 | Pixabay
Donald Trump ještě před svou inaugurací hovořil o tom, že ukončí konflikt na Ukrajině. Časové rozmezí, které k tomu bude potřebovat postupně prodlužoval, ale tento cíl má dodnes. Pro mnohé evropské spojence zasažení Spojených Států do konfliktu znamenalo naději. Ale od bezpečnostní konference v Mnichově, která probíhala mezi 14. a 16. únorem, se americký pohled na to jaký způsob ukončení konfliktu je přijatelný, začal vzdalovat od toho, který sdílí většina evropských lídrů. A prohlášení Donalda Trumpa jsou čím dál tím ostřejší jak vůči Ukrajině, tak Evropě.
V den, kdy americký ministr financí Scott Bessent navštívil Kyjev, tedy 12. února, zároveň Donald Trump zavolal jak svému ruském, tak ukrajinskému protějšku. Pro někoho možná mohlo být pobuřující, že první hovor byl s Vladimírem Putinem a posléze o něm byl zvlášť informován Volodymyr Zelenský. Ale na druhou stranu, přijal by Putin telefonát s prezidentem, jehož autoritu neuznává? Tehdy Trump hodnotil oba státníky pozitivně. „Měli jsme skvělý hovor a myslím, že jsme na cestě k míru. Myslím si, že prezident Putin chce mír a prezident Zelensky taky. I já chci mír,” okomentoval hovory. Ukrajinský prezident tehdy ohodnotil konverzaci s Trumpem jako „významnou”.
Dohoda o poskytnutí přístupu ke zhruba 50 % vzácných minerálů na Ukrajině, kterou 12. 2. předložil Bessent a zmiňuje jí i Zelenskyj ve svém příspěvku na síti X, nedospěla k podpisu. Ukrajinský prezident si vzal čas na její prostudováni do mnichovské konference. A 16. února na ní oznámil, že je ochotný ji podepsat, pokud v ní dojde k úpravám, konkrétně pokud budou doplněny přímé bezpečnostní záruky.
J.D. Vance ovládl mnichovskou konferenci
Nejvíce diskutovaným projevem z Mnichovské konference byl nejspíše ten, který přišel od amerického viceprezidenta. „Hrozba, které se obávám nejvíc, když hovořím o Evropě, není Rusko ani Čína, není to žádný externí faktor. Nejvíce se obávám hrozby zevnitř. A to ústupu Evropy od některých jejích základních hodnot. Hodnot, které sdílí se Spojenými Státy,” uvedl ve svém projevu Vance. Jeho základní premisou bylo, že je v některých zemích EU omezována svoboda slova a rozbíjeny některé demokratické zásady. Odkazoval se například na zrušení druhého kola prezidentských voleb v Rumunsku Ústavním soudem.
K situaci na Ukrajině jako takové se viceprezident Spojených států vůbec nevyjádřil. Je možné, že tomu tak bylo ze strategických důvodů, aby nějak neohrozil snahy Donalda Trumpa. Otázkou však je jestli nesouhlas s Evropským hodnotovým nastavením už nebyl symptomem k americkému posunu směrem k ruskému vnímání války na Ukrajině.
Starmer: vojáky ano! Scholz: ještě počkejme
Evropští lídři v čele s francouzským prezidentem Emanuelem Macronem minimálně pocítili potřebu se po mnichovské konferenci ještě sejít. Učinili tak 17. února formou večeře v Paříži. Ta ukázala evropskou nejednotu v postoji k řešení ruské agrese. Nejlépe jde vidět na kontrastu projevu britského premiéra Keira Starmera a německého kancléře Olafa Scholze.
„Evropa musí hrát svou roli a já jsem připraven uvažovat o účasti britských sil na ukrajinském území po boku ostatních. A to pokud dojde k mírové dohodě. Ale musí existovat pojistka, ze strany Spojených států, protože americké bezpečnostní záruky jsou jedinou cestou jak efektivně odradit Rusko od dalšího útoku na Ukrajinu,” řekl Starmer. Tuto myšlenku Scholz kontroval: „Je naprosto předčasné a opravdu špatné vést tuto diskuzi teď. Zcela upřímně, chci říct, že lidé hovoří o ukrajinském lídrovi a výsledcích mírových rozhovorů, kterým ještě nedošlo a se kterými Ukrajina ještě nesouhlasila.”
Zástupci Spojených států a Ruska se setkali v Rijádu
Marco Rubio, Mike Waltz a Steve Witkoff na jedné straně stolu, Sergej Lavrov a Jurij Ušakov na straně druhé, mezi nimi saudský ministr zahraničí Fajsal bin Farhán. To bylo osazenstvo schůzky 18. února v saudském Rijádu. U stolu nebyli zástupci EU ani Ukrajiny. Paralela s Mnichovskou dohodou, by ale byla nejspíš nemístná. Přeci jen se jednalo o první jednání, kterého se zástupci Ruska byli ochotni účastnit a tedy spíše jakýsi úvod k následujícím debatám. Navíc Marco Rubio, ministr zahraničí USA, posléze uvedl čtyři základní zásady, na kterých se se svým protějškem dohodl. Součástí té druhé v pořadí je, že Spojené státy „jmenují vládní tým, který pomůže vyjednávat a pracovat na ukončení konfliktu na Ukrajině způsobem, který bude trvalý a přijatelný pro všechny zúčastněné strany”. Mike Waltz, americký poradce pro národní bezpečnost, doplnil že: „Musí jít o trvalé ukončení války, a ne dočasné, jakého jsme byli svědky v minulosti.” To v konečném důsledku zní pozitivně jak pro Evropu, tak Ukrajinu.
Zarážející však je část komentáře ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova. „Vysvětlili jsme našim protějškům, že jsme si všimli, že prezident Trump byl první západní leader, který řekl, že táhnutí Ukrajiny do NATO je jedním z hlavních důvodů toho, co se děje tam děje. Byla to největší chyba Bidena a jeho administrativy. A kdyby byl v té době prezidentem Trump, nikdy by to nedopustil.”
Může za to Zelenskyj
Na tiskové konferenci 19. února pronesl Trump ke stížnostem některých představitelů Ukrajiny týkajících se jejich absence v Rijádu: „Už jste tam tři roky. Mohli jste to ukončit. Neměli jste si s tím ani začínat. Mohli jste uzavřít dohodu.“ Šel, ale ještě dál. Prezidenta Zelenského označil za „diktátora bez voleb“ a fakticky se tak přiklonil k přání ruské strany, aby na Ukrajině ještě před uzavřením jakékoli dohody došlo k volbám. Přestože sám tvrdí, že nejde o nic ruského ale jeho názor, který s ním sdílí i zástupci některých evropských zemích. Volby však z právního hlediska není možné na Ukrajině uspořádat v době, kdy země funguje podle stanného práva.
Podle Trumpa by Volodymyr Zelenskyj v případě voleb ani neměl šanci vyhrát, protože má pouze čtyřprocentní podporu. To odporuje datům zjištěným Kyjevským mezinárodním institutem sociologie. Podle nich sice podpora prezidenta od počátku války klesla, ale stále se drží nad padesáti procenty.
Dalším tvrzením na adresu Zelenského je, že údajně přiznal ztrátu zhruba poloviny ať už materiální nebo finanční podpory ze Spojených států. To je ale spíše misinterpretace, nebo zkreslení toho, co ukrajinský prezident řekl. Prvního února uvedl v interview pro Associated Press, že někteří lidé sice tvrdí, že Ukrajina obdržela pomoc ze Spojených států za přibližně 200 mld. dolarů, ale ona reálně obdržela pouze 76 mld. dolarů, většinou ve formě zbraní. Poté doplnil, že neví, kde jsou ty další údajné peníze, ale možná jsou ta vyšší čísla v pořádku „na papíře“. Na druhou stranu podle dat Kielova institutu by se mělo jednat o 124 mld. dolarů.
Svůj nyní už ne tak pozitivní vztah k ukrajinskému prezidentu posléze Donald Trump shrnul na své síti Truth Social. Ten se za jediný týden mezi 12. a 19. únorem dost posunul.
Nepodepíšete dohodu o minerálech, přijdete o Starlink
Podle tří anonymních zdrojů agentury Reuters se Spojené státy snaží tlačit na Ukrajinu, aby podepsala dohodu o přístupu ke vzácným nerostům skrze vyhrůžku zastavení služeb satelitů Starlink, které například napomáhají navádět ukrajinské drony. Generální ředitel společnosti SpaceX, která satelity provozuje, Elon Musk na svém účtu na síti X tvrdí, že jde o lež.
Výročí války = aktivizace evropských spojenců
Toto pondělí, 24. února, jsme si připomněli třetí výročí začátku plnohodnotné války. V souvislosti s tím se několik zástupců Evropské Unie v čele s Ursulou von der Leyen vydalo do Kyjeva. Právě předsedkyně Evropské komise na schůzce pronesla, že pokud bude Ukrajina pokračovat v reformách tak jako doposud, mohla by se stát členem Evropské Unie ještě před rokem 2030.
Kromě setkání v Kyjevě se letošní výroční vyznačuje také rezolucí přijatou OSN. Ta potvrzuje územní celistvost Ukrajiny a označení Ruska jako agresora. Rezoluce byla schválena 93 hlasy, 65 zemí jako například Čína, Indie nebo Kuba se zdržely hlasování a 18 států hlasovalo proti a to například Maďarsko, Rusko, Bělorusko, Izrael nebo Spojené státy, jejichž zástupci se snažili prosadit verzi bez označení Ruska jako agresora. Spojené státy tedy hlasovaly společně s Ruskem a státy, které jej podporují. Jejich příklon k ruskému narativu je od tiskové konference 19. února ještě citelnější. I přesto se především evropským spojencům povedlo rezoluci prosadit. Evropa tedy stále má nějakou sílu.
Otázkou však je, jestli evropská síla není pouze symbolická a může dotlačit Rusko ke spravedlivému míru, nebo alespoň přijatelnému příměří. A nebo se americké síle možná ne úplně úmyslně podaří udělat Rusko znovu velkým.
Napište komentář