Souboj dvou psychologických hororů. Stojí za to si je zahrát?

Časy, kdy akční střílečky dominovaly videohernímu trhu… jsou pořád ještě tady! To už se asi nezmění. Kromě nich se ale občas objeví také odvážný pokus vtáhnout hráče do nitra lidské duše, kde bude hezky z první řady prožívat deprese, úzkosti a sebevražedné myšlenky hlavních postav. (Skoro jako v reálném životě, že? A pak že vám hry podávají zkreslenou představu o světě. Ha!) Na scénu přichází Sally Face a jeho novodobý bratranec The Coffin of Andy and Leyley.

Sally Face – král kvalitního vyprávění a prazvláštních animací

Pokud bychom chtěli dohledat nějakého zakladatele tohoto nového psychologicky-hororového videoherního žánru, byl by to určitě Fran Bow od švédského studia Killmonday Games. Právě Sally Face ovšem přivádí jeho koncept k dokonalosti (prosím zaryté příznivce Fran Bow, aby s lynčováním počkali, až domluvím).

Sally Face (od Steva Gabryho alias Portable Moose) přináší naprosto jedinečný hráčský zážitek, při kterém nejde zase až tak moc o nejvyšší skóre, či o počet zmasakrovaných nepřátel, ale spíše o klidnou atmosféru starého paneláku, který prozkoumáváte z pohledu mladého chlapce Sallyho. Ten se se svým otcem do domu přistěhoval po tragickém úmrtí matky, navíc zrovna ve chvíli, kdy někdo brutálně zavraždil sousedku hned vedle jejich nového bytu (trochu smolaři).

Hlavní hrdina však nemešká a dělá to, co lidé obvykle dělávají, když se někam přestěhují. Seznamuje se se svými sousedy, prolézá všemožná zákoutí, buduje nová přátelství a posílá obtloustlé milovníky růžových poníků za mříže. Všichni to známe.

Po sérii poutavých dobrodružství a prozkoumávání životních příběhů jednotlivých postav, při kterých uroníte nejednu slzičku, si Sally a jeho nová parta kamarádů uvědomí, že s celou budovou není něco tak úplně v pořádku. Vyskytuje se tu totiž až podezřele velké množství paranormálních jevů, pro které asi typické vysvětlení „Byl to jenom vítr!“ stačit nebude. Duchové, příšery, vrazi, satanisti a školní kuchařky vás tu pronásledují na každém kroku, a klidná atmosféra se postupně mění na krví zbrocené, pološílené psycho. Nikdo už si nemůže být jist, co je pravda, a co se odehrává jen v narušené mysli hlavní postavy. To zní jako zábava, co? Dívám se na vás, fanoušci Outlastu!

Celkový dojem

Na celé hře jsem si nejvíce užil pestrost jejího vyprávění, nečekané zápletky, vyšperkované postavy a zábavné hádanky a minihry. Čestné místo patří samozřejmě naprosto dechberoucí atmosféře, která mě nezklamala ani v těch nejslabších částech příběhu.

Lehce výstřední mi přišla plejáda někdy až děsivých animací, které po mě vývojáři bez ustání házeli. Chápu, že se tím snaží eliminovat jednotvárnost nebo vyjádřit jakýsi hlubší význam, ovšem některé animace mě zanechaly s ústy doslova dokořán a tichým přáním projít tuhle část co možná nejrychleji. To ale občas, vzhledem k zapeklitosti úkolů, bohužel nešlo.

Co se týče hádanek a úkolů, hlavně ke konci hry začaly být na můj líný mozeček poněkud obtížné a především docela zdlouhavé. Ze začátku bylo sice napínavé prozkoumávat okolí, ale když jsem prolézal ten samý (pětipatrový!) dům už podvacáté, jen abych našel tu jednu poslední věcičku, kterou jsem potřeboval, začalo mi to připadat lehce frustrující.

Celkově však hru velmi chválím, doporučuji (zejména psychicky stabilnějším jedincům) a těším se na její případné pokračování.

Kontroverzní Coffin of Andy and Leyley zvysoka kašle na kritiku

Toto indie psychologické drama od finského vývojáře, známého jako Nemlei, pracuje s velice podobným tématem jako Sally Face. Na první pohled se sice může zdát jako jeho chudý příbuzný, ale hned po odehrání několika prvních minut zjišťuji, že tenhle nenápadný strýček si ve sklepě schovává zlatý poklad.

Příběh je o dvou sourozencích, kteří se za podivných okolností octli zamčení v rodinném bytě. Jejich tátovi a mámě zřejmě příliš nezáleží na výhře ceny rodiče roku, jelikož nechají své ratolesti odkázané na kohoutkovou vodu a plechovku rajčatového protlaku. Celá tato nehezká situace je pouze spoře vysvětlena propuknutím nebezpečné epidemie, která se ovšem zdá být jen zástěrkou pro něco mnohem horšího. Zásobovaní „kontaminovaných“ oblastí ze záhadných důvodů vázne a strážní, kteří jednotlivé byty hlídají, také nejsou zrovna nápomocní, co se obstarávání jídla týče.  

Přes to naši mladí hrdinové odmítají jen tak nečinně sedět a čekat na smrt hladem. Chlapec Andrew a jeho sestra Ashley se vydávají hledat něco k snědku a také případnou cestu ven. S tím prvním jim ochotně pomůže jejich satanistický soused a ta cesta ven… ta se za drobnou cenu několika (ne zrovna dobrovolných) lidských obětí také nakonec vyřeší. Dobrodružství ale únikem z domu zdaleka nekončí. Obě děti se totiž ocitají v hledáčku tajemné organizace, která z jejich přežití nemá ani trochu radost.

Hluboké emoce, vraždy a vtípky

Celý děj se bez výjimky točí kolem obou sourozenců, přičemž většinou hrajeme za Ashley a občas si pár zajímavých misí projdeme i s Andrewem. Vedlejší postavy zůstávají převážně v pozadí a zatímco o těch dvou jsem toho nakonec věděl snad víc než sám o sobě, u jejich rodičů si nebyl pořádně jistý ani jménem.

Čím dále jsem postupoval, tím hlouběji jsem se nořil do spirály emocí, skrytých myšlenek, potlačených citů a především neuvěřitelně propracovaného vztahu mezi těmito povedenými sourozenci. Náplň jejich dne tvoří většinou deprese, hádky, úzkosti, vraždy, satanismus a sem tam nějaký ten zdravý kanibalismus, abych se náhodou nenudil. Na všem při tom leží temná atmosféra krutého dystopického světa, okořeněná lehkým sarkasmem.

Hra působí vcelku jednoduše a až na pár flashbacků je velice přímočará. Budu ale muset zklamat všechny šílence do herních hádanek, jelikož těch ve hře moc není. I ve chvílích, kdy si dal autor říct, a nějakou mi do cesty postavil, téměř vždycky se jednalo o něco jako: „Najdi baterky do ovladače,“ přičemž jsem musel prohledat celkem tři malé místnůstky. Anebo: „Najdi způsob, jak se dostat na sousedův balkon,“ když z vedlejšího pokoje na mě výmluvně zírá dlouhé prkno.  

Spokojení nebudou ani zastánci drobných miniher, jelikož těch je ve hře asi tolik, jako je duševně zdravých postav. Na své si nicméně přijdou například fanoušci Doki Doki Literature Club (tedy pouze ti, kteří unikli Moničiným milostným spárům) nebo hráči, kteří si přišli hlavně pro příběh a nevadí jim proklikávat se půlhodinovými bloky textu, které nejdou přeskočit.

Konec hry a zhodnocení

Hra má celkem čtyři možné konce. Za jeden z nich ji však hráčská komunita nesmírně zkritizovala a dokonce ji označila za nejkontroverznější hru roku. (Docela ironické, když přihlédneme k tomu, že hráči k oněm koncům dospějí na základě vlastních rozhodnutí.) Nemlei si ze stížností podle všeho hlavu nedělá, protože nedávno oznámil, že připravované pokračování neuhne od původního záměru. Ne všichni s tím souhlasí, já ovšem musím ocenit autorovy železné nervy.

I přes drobné nedostatky zvedám všechny čtyři palce, horlivě doporučuji všem, které neurazí nějaké to sprosté slovíčko, a už se nemůžu dočkat, jak se tento příběh vyvrbí!