Slowthaiovo nové album: ošklivý alternativní rap plný vzteku

Britský rapper Slowthai vydal 3. března své třetí album s názvem Ugly. Fanoušci se dočkali jak tradičního rapu, tak i alternativního pojetí, kdy není podkladem pouze beat. Na své si přišli i fanoušci živé hudby, protože ve skladbách zazní například zvuk kytary či bubnů.

Slowthai, vlastním jménem Tyron Kaymone Frampton, je typ člověka, který je na začátku večera nominovaný na cenu hrdiny roku a na konci toho samého večera stojí nahatý na podiu a jde si pro něj ochranka. Je často označován za hlas generace Z, protože se nebojí ve svých textech otevírat témata, které jsou veřejnosti nepříjemné. Ve svém debutovém albu Nothing Great About Britain z roku 2019 se například dost agresivně vyjadřuje vůči Brexitu a působení tehdejší premiérky Theresy May.

Agrese by se dala považovat za základní kámen jeho tvorby. V druhém albu Tyron se ale vztek ze nefunkční a pokrytecké společnosti přesouvá a na Slowhaie samotného. Zejména pak druhá část desky se pak topí v sebereflexi a pochybách o sebe samém, kterou Tyron umocňuje i pomalejším tempem a procítěnějším projevem.

Tam, kde pak skončil Tyron, pokračuje nové album. Oproti svému předchůdci, ale nejsou tvrdé a osobnější písně rozděleny. Právě naopak se překrývají a střídají.

Ugly se pak odlišuje od zbytku Slowthaiovi diskografie hlavně svým zvukem. Ten je totiž z velké části alternativně pojatý. Fanoušci jsou na jeho koncertech zvyklí na tvrdý moshpit, ale toho se na novém albu jen tak nedočkají. Namísto toho čekejte silnou atmosféru rozpadu lidské osobnoti.

Agresivní rap, vystřídal pomalý a jen místy agresivní zpěv v doprovodu kytar a bubnů. Už z prvního poslechu celého alba jde poznat, že se jedná o nejosobnější album rappera. V první písničce s názvem Yum se ze Slowthaie stává něco jako motivátor, který svým posluchačům říká, že jsou geniové a králové. Později se ale ukáže, že spíše povzbuzuje sám sebe v boji se svými psychickými problémy. Celý motivační monolog je, ale doprovázen různými křiklavými zvuky.

Zvukově pak skladba připomíná britskou kapelu Prodigy okořeněnou o prvky hip hopu. Jako otvírák pro takto citlivé album se jedná o skvělý výběr. Jestli jste totiž nejste připraveně ponořit se do Tyronovi mysli, tento track vás dokonale odradí. V podobné stylu navazuje i následující skladba, Selfish. Ta se blíží spíše v punk rocku. Hlavním tématem pak je závist a sobectví.

Ráznost a agresi pak nabourává Sooner, který ve stylu sedm desátkového synthpopu sebekriticky rozebírá neustále se vracení v minulosti a tázání se
„Co by kdyby?”. Jde o rychlejší tempo a veselejší pasáž alba, které může leckoho přinutit i k malinkému tanečku.

Feel Good by se dala brát jako takový zlý černý humor, kterým je Slowtahai pověstný. Text rozebírá smrt a depresi, který ale nadlehčuje chytlavý punk rock. Emociálního vrcholu album dosahuje písní Never Again, ve svém komplikovaném textu vypráví o životě rappera s jeho bývalou přítelkyní. Jiskru tomu dodává právě doprovod kytary a činelů, společně to funguje náramně a vytváří to příjemný a klidný vibe, který dokonale maskuje tíhu textu.

Polovinu alba uzavírá track s názvem Fuck It Puppet a v tenhle moment můžou fanoušci ortodoxního hip ropu jásat. Jedná se totiž o klasický boombapový beat s kytarou. Tyron si v ní hraje s frázováním, když se hádá se svojí druhou sebedestruktivní osobností. Je ovšem škoda, že podobných inovativních momentu, jsem se na desce nedočkali víc.

Jako rapper je Slowthai neskutečně nadaný a důkazem toho je i jeho umístěný na vrcholu hudebních žebříčku. Má opravdu vypracovanou techniku frázování, které jen přiživuje jeho přirozené charisma. Stejné nadání ale nemá pro zpěv a ten se na nové albu objevuje více než kdy předtím. Zejména tím trpí dost nepovedená píseň Falling. Neustále se opakující falešný jekot a vřískot by si vysloužil písničku přepnout.

Celé album pak spojuje myšlenka sebelásky a Slowthaiova víra v tom, že se vše může jednou zlepšit. Cílem určitě nebylo uspokojit prvoplánové fanoušky rapu, ale spíše zkusit něco alternativnějšího a zkusit řadu nových věcí. Ne všechny se ale povedly.

Skladby, ve kterých se snaží zpívat připomínají spíše špatný pokus o karaoke. Textově mají všechny hlubší význam a člověk by se měl při poslechu zamyslet. To ale znemožňuje právě příšerný zpěv.

Album pak nemusí sednou úplně každému do nálady. Určitě si totiž žádnou z nových skladeb jen tak napustíte s kámošema na party nebo u piva. Jedná se spíše o artové dílo zaměřené na atmosféru a texty. I proto vyžaduje náročnějšího posluchače, který ocení živé bicí, post-punkové kytary a ošklivost jak samotného rappera tak jeho mysli.