„Vnímejte, že jste naživu,“ vyzývá francouzský umělec Olivier de Sagazan

Maluje, sochá, hraje a fotí, aby nám ukázal, jak zvláštní je být naživu. Na začátku října přijel svou fascinaci lidskou existencí přiblížit i olomouckému publiku do galerie Telegraph, v rámci čtvrtého ročníku Telegraph Film Festival. Předvedl zde svou performanci Transfiguration, která vyjadřuje boj člověka s jeho přirozeným, zvířecím já. V rámci ní se postupně proměňuje za pomocí hlíny, barev a různých přírodních materiálů.

Vaše performance působila jako fyzicky velmi náročná. Obzvláště, když hlína pokrývala celý váš obličej. Co je v rámci ní nejtěžší? Můžete třeba dýchat?

První překážkou je, že se musím naladit do určitého stavu mysli. Takže před každou performancí potřebuju něco jako rozcvičku. Například chodím běhat a u toho přemýšlím nad svým vystoupením. Samozřejmě, je to náročné i po fyzické stránce, protože nemůžu pořádně dýchat a pohybuju se poslepu. Ale já moc neodděluju tělesnou stránku od té mentální. Obtížné je i to, že musím improvizovat. V hlavě mám jen nějakou základní představu a zbytek je improvizace. Ale to je pro mě velice důležité, protože při improvizaci se mohou dostat na povrch nějaké elementy z mého podvědomí.

Takže vás do té správné nálady dostává běh?

Ano, mám takový malý rituál. Potřebuju v podstatě celý den běhat, ať už na pláži nebo v krásné přírodě. Běhám jako nějaký šílený pes. Běh pro mě znamená opravdu hodně. Svým způsobem je to pro mě politické gesto. Víte, když běžíte, tak vlastně víc času strávíte ve vzduchu než nohama na zemi. Takže v podstatě létám.

Zároveň vystoupení vypadlo jako spirituální zážitek. Dává vám to ještě po těch letech něco na spirituální rovině?

Ano. Jak už jsem zmiňoval, potřebuju být ve specifickém stavu mysli, dostávám se až do transu. Je to pro mě rituál, skrze který sděluju publiku, že je pro mě existence v tomto světě něčím neuvěřitelným. Hlavním cílem celé mojí práce je přiblížit publiku, jak zvláštní je pro mě samotné bytí. Proto si hraju s určitým znetvořením. Mělo by to divákům ukázat, že vlastně nevíme, kdo doopravdy jsme. A pouze jako náměsíční nebo jako v nějakém snu se pohybujeme po tomto světě. Chci publikum probudit.

V českém deníku Právo jsem četla, že vás fascinuje, jak lidem přijde normální, že jsou naživu. A věnujete svou pozornost tomu, abyste jim ukázal, jak je to zvláštní. Lidé to podle vás běžně nevnímají?

V našich životech je spousta témat, která jsou tabu. Jako například sexualita. Ale já jako to hlavní tabu vnímám naši přítomnost na tomto světě. Prostě tady jsme, nikdo neví proč, a ani se po tom neptá. Chodíme do práce, spíme, milujeme se a přijde nám to tak přirozené. Lidé si neuvědomují, jak fantastický život je. Nemluví o tom. Přijde mi, že je to zkrátka tabu.

Jeden český bulvární plátek vás označil za „provokatéra z Francie“. Je to vaším cílem? Snažíte se třeba právě tou provokací lidi probouzet?

Ano, snažím se lidi trochu provokovat, aby si uvědomili, jak je život krátký. Já už jsem starý muž, ale uvnitř se pořád cítím jako by mi bylo třeba čtrnáct let. Stále běhám po pláži nebo v přírodě jako bych byl malé dítě. Chci být jako děti, protože ty žijí přítomným okamžikem a jsou okouzlené životem. Přijde mi smutné, že lidé v průběhu života věnují čím dál tím méně pozornosti přítomnému okamžiku. Žijeme v jakési kolektivní halucinaci a zapomínáme, že jsme naživu.

Máte v rámci svého umění ještě nějaké jiné cíle, kromě probouzení diváků? Přináší vám vaše tvorba ještě něco jiného?

Já jsem studoval biologii, a v určitém slova smyslu biologem stále jsem. Při své tvorbě mám potřebu tělo jakoby otevřít, nahlédnout dovnitř a pochopit jak funguje. Přijde mi to velmi zajímavé. Rád se zabývám DNA nebo buňkami. Proto moje obrazy a sochy vypadají jako nějaký vědecký experiment. A moje show jsou jako laboratoř biologa.

Vy jste tedy studoval biologii, vědní obor. Nejsou si věda a umění trochu vzdálené?

No, když se podíváme o tisíc let zpátky, tak věda a umění byli propojené. Například vědecké experimenty, které vedly k lepšímu pochopení lidského těla se pak využívaly i v rámci umění. A já se snažím pokračovat v téhle tradici propojení vědy s uměním.

Hodně hovoříte o životě, bytí, existenci, ale vaše sochy často vypadají jako, řekněme, mumifikované bytosti. Takže spíše zobrazují smrt. Nebo to vnímám špatně?

No já si myslím, že není možné dát nějakému materiálu opravdový život. Takže když dokončíte sochu, a dokonce je i dobrá, vždycky si uvědomíte, že jsou to jen ostatky něčeho. Není možné vytvořit nic jiného než mrtvé tělo. Ale čím jsou vlastně lidské nebo zvířecí ostatky? Je to základní materiál živého tvora. Takže se zase vracíme k životu. A ta nejlepší socha, kterou dokážu vytvořit bude hodně podobná ostatkům. Mrtvé tělo mě vlastně fascinuje. Protože, když ho vidíme, řekneme si: O můj bože, ještě před chvílí jsi byl naživu a teď nejsi nic, jen materiál.

U vaší performance v Telegraphu byli diváci úplně potichu. Je to běžné?

To ticho mě překvapilo. Protože velmi často slýchávám z publika například smích. Ale v Telegraphu se rozhostilo to impozantní ticho. Byl to pro mě velice silný zážitek, hluboce mě to dojalo.

Jak už i z rozhovoru vyplynulo, nejste jen performer. Jste také malíř, sochař, a četla jsem, že i fotograf. Máte mezi těmi disciplínami nějakou nejradši?

Ne, všechno jsou to elementy, které ve svém životě potřebuju. Momentálně cestuju se svojí performancí. Ale až se vrátím domů, zavřu se do svého studia, kde žiju jako nějaký mnich v naprostém tichu. A ten kontrast na tom miluju.

Když jsem se po vaší performanci zamyslela, vzpomněla jsem si na knihu Franze Kafky, Proměna. Byla pro vás tahle kniha nebo autor inspirací?

Ano! Jsem milovníkem Kafky! Jeho tvorba měla na umění ve Francii velký vliv. A stejně jako moje tvorba, i ta jeho je alegorií. A Proměna je úžasná, v jednu chvíli je hlavní hrdina člověk a pak je najednou broukem. Je to úplně bláznivé, ale mám to moc rád. Myslím, že máme s Kafkou podobný způsob přemýšlení.