Boží lásku nemůžeme nikomu upírat, ani homosexuálům

Petr Káňa pocházející z Valašska působí už šest let na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži jako kaplan. Vystudoval Školu uměleckých řemesel v Luhačovicích, po které šel hned do semináře. Jako jáhen rok sloužil v Přerově, po svém kněžském vysvěcení sloužil tři roky v Šumperku a posléze tři roky v Rajnochovicích na centru pro mládež. V současnosti na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži začíná už sedmý rok. V rozhovoru s ním jsme probrali například otázky týkající se manželství pro všechny, nebo jsme otevřeli i téma Istanbulské úmluvy.

Ráda bych tento rozhovor začala větou: „Bůh je láska a když lásku vyznáš, budeš Bohu blíž …“ Jako křesťanům nám jde o to šířit lásku, ne nenávist. Kristus propaguje bezpodmínečnou lásku, ale i přesto je láska v katolické církvi jistým způsobem podmíněná. Proč?

Nevím, z čeho vychází to přesvědčení, že je nějak podmíněná. Z mého úhlu pohledu by křesťanská láska taková být neměla. Bůh miluje každého člověka a křesťan by měl milovat každého člověka. Tak je to jednoduché.

Já jsem touto otázkou narážela třeba na postavení muže a ženy v církvi, pravidla pro zrušení sňatku, uzavření sňatku s požehnáním, pravidla na chození k přijímání apod. Pravidla tyhle obřady omezují tak, že je nemohou podstoupit všichni.

Nevím, jestli bych úplně hovořil o omezení.

Z těch věcí, které jsi vyjmenovala, si přibližme sňatek. Zmiňme si například přípravu na manželství, která není o tom, že by církev, křesťanství nebo Bůh chtěl ty dva lidi omezovat. Sňatek je smlouva o vzájemné lásce mezi mužem a ženou a je to životní stav, ve kterém si ti dva slibují lásku. Apoštol Pavel v Prvním listě Korinťanům ve třinácté kapitole, kde je známý chvalozpěv na lásku, vyjmenovává charakteristiky lásky. Jedna z nich je, že láska nikdy nepřestává. A pokud si ti dva slibují lásku, tak by to mělo být tak, že ten sňatek je nerozlučný – není tam možnost rozvodu. Jelikož si slíbili lásku na celý život.

A pokud mají udělat takový velký krok, tak je hrozně důležité jim pomoci. Aby si uvědomili, co ta láska je a aby se ještě lépe poznali. Také aby měli možnost si během přípravy na svatbu uvědomit, jestli opravdu jsou schopni a ochotni si slíbit lásku na celý život bez nějakých podmínek i s tím, že bude věrná až do smrti.

V tom vnímám i lásku církve, která chce v tomto velkém životním kroku danému páru pomoci. Aby neudělali nějaké náhlé rozhodnutí, kterého budou za 10 let litovat.

Vy jste zmínil svazek mezi mužem a ženou a mě by zajímal pohled na uzavírání manželských sňatků i stejnopohlavními páry. Vatikán vydal dokument Fiducia Supplicans, který umožňuje žehnat i homosexuálním párům. Vypadá to jako obrovský krok dopředu a důkaz, že církev není zkostnatělá a zakrnělá. Ale zároveň církev stále tento svazek neuznává a obřad se nesmí podobat svatbě, což působí celkem diskriminačně. Jak se na to díváte vy?

Je otázka, jestli to lidé jiné sexuální orientace berou diskriminačně. My se na to často díváme z toho našeho úhlu pohledu, je potřeba slyšet i druhou stranu. Nejsem schopen říct, jestli to je diskriminační nebo není.

Požehnání je latinsky beneditcio, do češtiny se to dá přeložit jako dobrořečení nebo přání dobra. Když teda ti dva lidé stejného pohlaví spolu vstupují do nějakého svazku, který se podobá manželství a zástupce církve přijde a požehná jim, tak skrze to požehnání říká: Bůh vás má rád a přeju vám, abyste z té Boží lásky žili a abyste měli ochotu nechat se Bohem ve svém životě vést. Abyste s jeho pomocí došli až do nebe. Tohle mi přijde velmi hezké.

My nemůžeme Boží lásku upírat nikomu, ani lidem stejného pohlaví, kteří se mají rádi a myslím, že je dobře, že máme možnost jim požehnat a ujistit je o Boží lásce. A pak už je na nich, do jaké míry se nechají Bohem vést a formovat.

Spousta z nich pořád bojuje o takzvané manželství pro všechny, aby mohli vstoupit do manželského svazku tak jako heterosexuální páry. Od 1. ledna 2025 u nás vstoupí do platnosti partnerství. Na partnery se mají vztahovat stejná pravidla jako na manžele, s výjimkou možnosti společné adopce dítěte z dětského domova, ale mohou si dítě osvojit. Jenže dítě procesem osvojení bude muset projít dvakrát. Což je zase diskriminační. Pomohlo by, kdyby opravdu mohly ty páry vstoupit do manželství, tak jako mohou muž a žena?

Nevím, jestli by to pomohlo. Necítím se kompetentní na toto odpovídat. Spíš bych vlastně přemýšlel jinak a nechci nijak z té otázky utíkat.

Mám na mysli to, že mi chybí diskuze, co dělat pro to, abychom tady vůbec nemuseli přemýšlet o adopci dětí. Co děláme jako společnost pro to, aby tady byla dobrá manželství a dobré rodiny? Lidé dospělí a zralí do té míry, že když mají dítě, tak ho nedávají k adopci.

Proč lidé, kteří jsou stejného pohlaví a vstupují spolu do nějakého životního vztahu, se cítí v této oblasti diskriminovaní? Takže možná dřív, než budeme řešit možnost adopce nebo nějakého způsobu výchovy, tak se pojďme ptát, proč si vlastně tyhle otázky musíme klást.

Jako proč se necítí rovnoprávně?

Třeba.

Ti lidé si pořád připadají, že mají menší práva než heterosexuální lidé, když to řeknu takhle. Pořád jsou marginalizováni a nemůžou dělat úplně stejné věci, jako můžu třeba já.

To není potom otázka pro kněze nebo pro nás jako křesťany, ale na stát. Jak to teda nastavit nějakým zákonem, právem, aby se necítili diskriminovaní.

Jako společnost nemáme dostatečnou prevenci

Mně přijde, že se to tam trochu bije, když má projít schvalováním něco, co se týká rodiny, vztahů a podobně. Příkladem buď ratifikační proces Istanbulské úmluvy. Vyrojí se spoustu konzervativních názorů opírajících se o křesťanské hodnoty a daná věc často ve většině případů neprojde. Přijde mi, že tady v tomhle odvětví se pořád ta církev promítá i do toho státu.

Zas je otázka, jak je to prezentované navenek a co zaznívá v mediálním prostoru. Ale o tom je demokracie, že lidé různého vyznání, různého přesvědčení i různého politického názoru mohou říct svůj názor na danou věc. A ve volbách si zvolí, které hodnoty chtějí, aby byly zastupované, kterým směrem chtějí jít.

Takže v těchto otázkách také zaznívá názor určitých skupin křesťanů. A třeba u té Istanbulské úmluvy, určité skupiny lidí, nechci říkat celá církev, mají strach z toho pojmu gender, se kterým se tam trochu operovalo. To je ale na jinou diskuzi. A tak oni se ozvou a řeknou, že se jim to zdá nebezpečné. Pak mohou mít třeba obavu z toho, že když nazveme sňatek dvou lidí stejného pohlaví jako manželství, tak to dáváme vlastně na stejnou úroveň jako svazek sňatek mezi mužem a ženou. A zdá se jim, že to není úplně to samé.

Takže to jsou jakoby jejich obavy nebo jejich názory, které zaznívají ve veřejném prostoru. Jestli je to správně, není to správně, do jaké míry, to nechám už na posouzení každého. Teď další věc – jestli ten způsob, jakým to zaznívá, je správný, a taky jestli podněcuje nějakou další diskuzi. Díky tomu, že se někdo na to dívá úplně jinak, můžeme svůj pohled nějak promyslet, zkorigovat. A pak vznikne třeba nějaký konsensus. Podle toho potom žijeme a jednáme.

Jak se církev staví k adopci dětí stejnopohlavními páry?

Nevím, abych pravdu řekl. I když jsem si možná dřív myslel, že vím, tak nevím. Možná existuje nějaký dokument. Nečetl jsem to.

Ale zase bych se vrátil k tomu, o čem už jsme mluvili. To znamená, že křesťan by se měl zasazovat o to, abychom nemuseli řešit otázky adopce dětí. Ale nevím, jak to konkrétně vlastně udělat.

A jak tuto adopci vnímáte vy osobně? Jestli se chcete podělit o názor.

Když bych si měl vybrat, jestli to dítě má vyrůstat někde v dětském domově, někde v ústavu, anebo ve společenství rodiny, která je třeba tvořená dvěma muži, kteří tomu dítěti vytvoří zázemí, dají mu lásku, tak bych si dokázal představit, že lepší by mohlo být, aby vyrůstalo v takovém společenství než v dětském domově, kde je to prostředí daleko víc anonymní.

Když jsem teda zmínila Istanbulskou úmluvu, kde se ta ratifikace zastavila, myslíte si, že by se ratifikační proces měl znovu otevřít?

Můj problém je ten, že jsem tu Istanbulskou úmluvu celou nečetl. Něco před pár lety a nějaké komentáře k tomu. Ale dneska si to už po těch letech úplně nepamatuji. Vím, že se tam nachází termín gender a vím taky, že je to dokument, který když vláda přijme, tak by pak měla víc klást důraz na ochranu žen a tak dál.

A můj osobní názor je ten, že si říkám, jestli se problémy, které ve společnosti máme, jež se týkají žen, vyřeší tím, že přijmeme a ratifikujeme Istanbulskou úmluvu. Jestli už dneska nemáme dostatek zákonných prostředků a mechanismů, které můžeme použít. 

A máme?

Podívejme se na to trochu jinak. Když se podíváme třeba někdy na reklamu – jak vypadá reklama, jaké reklamy jdou v televizi a v jaké časy. Proč třeba v 8 hodin večer, když se dívám na fotbal, tam musí jet reklama na prostředek podporující erekci? Proč, když jdu po městě, se musím dívat na matraci, kde leží žena ve spodním prádle?

Když chceme chránit ženu a podporovat její důstojnost, tak pojďme zrušit takové reklamy. Nebo je dávejme po desáté hodině. Ale nedávejme to do zábavných pořadů nebo na fotbal nebo někam, kam chodí mladí kluci. Pojďme něco dělat s těmi reklamami, ve kterých je žena používaná jako prostředek pro to, abychom prodali nějaký produkt.

Je to jedna z možností, jak se k tomu postavit. Ale stejně ty mechanismy na ochranu žen nemáme dostatečné. Podle odborníků pro ženská práva by Istanbulská úmluva dost pomohla. Když se ženě něco stane, aby měla možnosti a prostředky dostat spravedlnost.

Souhlasím. No a vlastně otázka je, jestli nám ty věci změnit pomůže Istanbulská úmluva, anebo jestli už dneska máme možnosti to měnit pomocí našeho zákonodárství a našeho právního systému. Já nejsem v téhle oblasti kompetentní odpovídat. Já jako kněz, jako křesťan říkám, že se mi zdá, že dneska ve společnosti neděláme dostatek pro nějakou tu prevenci.

Bohužel musíme řešit zneužívání žen, ale proč se také nebavíme o tom, co můžeme udělat pro to, aby k žádnému zneužívání nedocházelo? Nemůžeme jako společnost udělat něco pro to, abychom problémy tohoto typu nemuseli v takové míře řešit? Nedá se jim nějak předcházet? Nedá se udělat něco pro to, abychom se kultivovali ve společnosti tak, abychom si vážili ženy, muže, dětí a starých lidí?

To se ptám z pohledu křesťana. Jsem hrdý na to, že v křesťanství toto je, je tam ta snaha. Kdybych to shrnul úplně, tak Kristus nás vede k tomu, ať si vážíme každého lidského života. Od nejmenšího až po toho nejstaršího, ať je to muž nebo žena nebo homosexuál. Máme mít v lásce každého a máme každému člověku dopřát, aby mohl prožívat svůj život na této zemi dobře.

Ale jak je teda možné, že pořád zaznívají z církve názory na to, že homosexualita je hřích, že jsou to ďábelské praktiky a že by ti lidi neměli ani žít? Taková zlá tvrzení. Mělo by se tím pádem téma LGBT zahrnovat i v kázání, aby se to dostalo do povědomí širší katolické obce?

Zas je otázka, jestli by kázání na toto téma něco změnilo. Jistě by bylo dobré o tom čas od času promluvit. Asi není úplně dobré, aby to bylo hlavní téma našich kázání. To ale neznamená, že o tom mluvit nemáme.

Hlavní téma by mělo být, abychom opravdu dobře prožili a využili čas života, který máme. To je hlavní poselství křesťanství. Mně se teďka hrozně líbí názor Marka Váchy, který říká v nějakém rozhovoru, že by křesťan měl být odborník na to, jak dobře prožít život na této zemi. A to je ono.

A to se mi zdá jako to hlavní téma kázání. Ani ne tak mluvit o tom, kdy už mám hřích, nebo co je hřích nebo tak. Náš profesor dogmatiky říkal, že se mu zdá, že jsme někdy z toho křesťanství udělali takzvanou hříchologii. Že hodně mluvíme o hříchu, o tom, co všechno je hříchem a co bychom teda v tom životě dělat neměli. Ale jenom v tom bychom se neměli stále babrat, jsme pak zaměření hodně do sebe.

Máme se rozletět do světa a dívat se kolem sebe, dívat se na lidi, kteří jdou kolem nás, na situace, které prožíváme. A máme se ptát, co můžeme udělat pro lidi kolem sebe, co můžeme udělat pro to, aby svět byl lepší, aby v naší společnosti bylo lépe. To by měl být úkol křesťanů. S tím souvisí i otázka homosexuality. Když budeme mluvit o tom, že máme mít druhé lidi rádi, tak to se týká i homosexuálů. Hlavně pojďme využít ten čas života, který máme. Pojďme ho dobře prožít.

Ale stejně se to takto neděje. Pořád jsou například rodiny, kde vyoutované dítě nepřijmou, či ho dokonce vyhodí z domu.

Pokud dítě přijde domů za svojí rodinou s tím, že je jiné sexuální orientace a budou to křesťané a dobří křesťané, tak se budou toho člověka snažit přijmout i s tím, že je homosexuál. Oni nemusí schvalovat jeho jednání, ale jako člověka ho mohou mít rádi. Tak by to mělo být, nebo bychom k tomuto přístupu měli vychovávat a vést.

Mám osobní zkušenost, kdy jsem slyšel homosexuálního člověka, který říkal, že to, co ho a jeho přátele z LGBT komunity nejvíc trápí, je, že se často cítí nepřijatí. Co je zajímavé, tak říkal, že to není na prvním místě od církve, ale ve své vlastní rodině. Že má strach přijít domů a rodině se svěřit. Důraz křesťanství by měl být, že odsuzujeme hřích, ale neodsuzujme hříšníka. Nenáviďme hřích, ale milujme člověka. Já nemusím schvalovat homosexuální jednání. Ale homosexuála bych měl mít rád.

Nevíme, kde se to v lidech bere

A co říct lidem jiné sexuální orientace, kteří o sobě pochybují? Jsou třeba z křesťanských kruhů a mohou mít pocit, že je Bůh nenávidí.

Kdybych měl jako křesťan kamaráda křesťana homosexuála a on by pochyboval o Boží lásce k němu, tak bych mu poradil, ať si otevře evangelium. Aby se podíval, jak jednal Ježíš s lidmi, kteří byli v té době někde na okraji společnosti. Tam jsou moc krásné příklady, ať už jsou to kolaboranti nebo malomocní. Nebo žena cizoložnice. Mojžíš nařídil takové ženy kamenovat, ale Ježíš k ní byl laskavý.

Takže v těchto situacích, kde jsou lidé v nestandardních situacích a životních stavech, je dobré se podívat, jak by s nimi jednal Ježíš. Člověk zjistí, že Ježíš by pravděpodobně toho člověka neodsoudil za to, že je homosexuál. Že ho prostě má rád takového, jaký je.

Co vím od kamaráda psychologa, pokud se něco nezměnilo, je tady určité procento lidí, kteří mají homosexuální orientaci, ale my zatím nevíme, kde se to v tom člověku vzalo. To že je někdo homosexuál, tak je pro nás jakési tajemství.

Ale to není něco zlého. Hřích z křesťanského pohledu vzniká v momentě, kdy se člověk naprosto svobodně a dobrovolně v závažné věci rozhodne udělat nějaké zlo. Pokud někdo od malička je jiné sexuální orientace, tak to není něco zlého, co by si vybral. To není někdo žijící v těžkém hříchu nebo hříšník, kterého by Ježíš nemiloval. Navíc Ježíš miloval hříšníky. To je zajímavé. On měl ten postoj, že nenáviděl hřích, ale miloval člověka. A ta láska k hříšníkovi často toho hříšníka úplně zlomila, že si uvědomil, že dál nechce dělat zlo.

Já jsem zase slyšela takovou zajímavou věc – jak jste zmínil, že ani ta psychologie neví, kde se ta homosexualita bere, takže vlastně nikdo nemůže být stoprocentně heterosexuální.

To už nevím.

Mě to teď k tomu vytanulo na mysli. Já jsem nad tím třeba přemýšlela tak, že když je vlastně Bůh, dejme tomu, nebinární, nemá danou fyzickou podobu a stvořil člověka k svému obrazu, tak by to tak teoreticky být mohlo.

Já mám asi jinou představu Boha, ale jestli v takového boha, o jakém mluvíš, chceš věřit, klidně, já ti to asi nebudu rozporovat. Nechám tě v tom, klidně tomu můžeš tak věřit.

Super. Teď tu mám překlad Starého zákona. Kniha Leviticus odstavec 20, verš 13: „Kdyby muž spal s mužem jako se ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně.“ Existují teze, které tvrdí, že se jedná o překlad chybný. Například v tom staroněmeckém se vyskytuje, že muž by neměl spát s chlapcem. Tento výklad se vyskytuje i ve starším překladu do norštiny. Mohlo by se tedy jednat o špatnou interpretaci moderních překladů?

To by byla otázka spíš pro biblistu. Ten by byl schopný a kompetentní odpovídat, protože zná ty původní jazyky, ve kterých bylo evangelium nebo písmo svaté napsáno. Byl by schopen říct, který ten překlad je správný. Jestli tam má být chlapec nebo muž, nebo jak by to mělo být.

Ve Starém zákoně se vyskytuje spoustu věcí, které jsou na dnešní poměry už neplatné nebo se nedodržují tak striktně.

Například?

Když teď z hlavy si vzpomenu, tak například když žena ovdoví a nemá potomky, tak je povinností bratra toho zesnulého muže zajistit linii. A to taky nedodržujeme. A na dnešní poměry je to trochu zvláštní.

Ne všechno, co v Bibli je, i v tom Starém zákoně, tak je potřeba úplně doslovně dodržovat. Ty knihy jsou historické, jsou součástí židovské Tóry. Jsou tam vlastně i popisované dějiny izraelského národa. V knize Leviticus jsou třeba různé předpisy a tak. Chci říct to, že izraelský národ žil v určité dějinné etapě, v určité době, do které ten Bůh vstupuje, ve které se jim dává poznat. Skrze například proroky a různé osobnosti, které si vybral. Nebo skrze třeba desatero.

Izrealité byli lidmi své doby. To znamená, že oni tehdy nějakým způsobem ten svůj život a svoje dějiny chápali, nějak je popisovali. Tak to zapsali do Bible a my vlastně tu Bibli, když čteme, tak není opravdu potřeba, abychom všechno brali doslovně. Správné čtení Bible je, že bychom neměli z zní zkrátka vytrhávat věci z kontextu. My se na tu ni musíme podívat jako na knihu, která má nějaký začátek a konec. A najednou vidím, že to zahrnuje období několika 1000 let.

LGBT učedníci

Tak když se teď pohybujeme v biblické problematice, tak já na to vztáhnu otázku. Může se zdát, že hlásání se k LGBT komunitě je trendem poslední doby, ale spíš se to dostává do většího povědomí. Určitě se tito lidé vyskytovali i v minulosti, jenom o nich neexistují záznamy. Když to vztáhnu na Ježíšovu současnost, možná dokonce i některý z učedníků se teoreticky mohl cítit jako žena, ale měl mužské tělo. Jde o hypotetickou otázku, ale vybral by si Ježíš za učedníka člověka s jinou sexuální orientací, kdyby o tom věděl?

Nevím. (smích)

Já bych si tipla, že jo.

Já fakt nevím a ani si netroufnu tipovat, ale jak jsme se už bavili u té předchozí některé otázky, tak jistě by ho Ježíš měl rád. A má rád každého člověka. Ať už je to třeba člověk jinak orientovaný.

A když jsem zmínila to, že se cítí jako žena a má mužské tělo. Jak církev nahlíží na lidi, kteří se cítí psychicky jinak, než jak jim určuje jejich fyzická schránka?

Za prvé bychom měli mít takového člověka rádi, neodsuzovat ho.A potom, to je otázka. Pokud jsme do toho nějak zainteresovaní, tak bychom se měli ptát, proč se ten člověk cítí nějak jinak. Co se s tím dá dělat a co můžu udělat pro to, aby člověk prožil dobře život na této zemi. To už je potřeba se ptát toho konkrétního člověka, na tu konkrétní situaci. Víc konkrétně nedokážu odpovědět. Ty případy jsou strašně individuální a jsou to jedinečné životní příběhy. To se nedá nijak zobecnit. Základní je mít rád toho člověka, i když není úplně jakoby v těch standardních škatulkách, které by si ten křesťan představoval. No a pak se ptát, co pro něj já jako křesťan mohu udělat.

Jaký máte názor na radikální katolíky, kteří například stojí u průvodu LGBT s cedulkami typu Bůh vás spasí, homosexualita je hřích nebo se třeba snaží i nějakým způsobem tyhle průvody blokovat?

Myslím si, že to není úplně nejlepší způsob, jak tady ty otázky nebo názorové rozdíly řešit. Nechci říkat, že ti lidé, kteří tam stojí, že jsou zlí nebo blázni, nebo nesprávní křesťani. Průvod LGBT má nějaký svůj názor, možná chce v něčem provokovat. A tady ty skupiny, které tam stojí, tak mají svůj názor. Víc by se mi líbilo, kdyby si ty dvě skupiny sedli někde ke stolu a třeba si o tom promluvili, než to řešili takto nějakými transparenty na ulicích.