Nechápu, kdy se veškerá socializace dítěte začala vztahovat jen na chození do školy. Domácí vzdělávání z pohledu učitelky

V rámci rubriky domácího vzdělávání přinášíme rozhovor se Stanislavou Kratochvílovou, dlouholetou pedagožkou a zastánkyní domácího vzdělávání. Podle ní má každé dítě právo si vybrat, jakým způsobem se bude učit. Poukazuje na to, že denní docházka do státní školy nemusí být nejlepší pro jeho sociální rozvoj.

V čem se podle vás domácí vzdělávání liší od obyčejné školní docházky?

Podle mého názoru dělá mnoho lidí chybu v tom, že vidí domácí vzdělávání jako věc, která stojí mimo státní aparát. Ve skutečnosti to tak vůbec není. Rodiny, které takto své děti vzdělávají, nestojí mimo systém, pouze využívají možností, které jim systém nabízí. Dalo by se to tedy považovat spíše za takovou alternativu k obyčejné denní školní docházce. Je to podobné, jako když máte studium v zahraničí nebo jiné případy, kdy má žák individuální postup při výuce.

Domácí škola je ve zkratce jedna z několika možných forem vzdělávání, které legislativa umožňuje. Ani v domácím vzdělávání si nemůžete vybrat, co se vaše děti budou učit. To je jasně dané školním vzdělávacím plánem. Můžete si ale vybrat, jak se to budou vaše děti učit a také s určitými omezeními kdy se to budou učit.

Jakou funkci jste v systému vykonávala?

Má funkce se dá definovat velice jednoduše. Mám obyčejné pedagogické vzdělání a z právního hlediska jsem také prostý pedagog školy. Neměla jsem však na starosti žádnou třídu ani předmět, starala jsem se o děti, které byly zapsány do individuálního vzdělávání. To znamená, že na rozdíl od ostatních učitelů jsem v tomto systému měla přehled i praxi a dokázala jsem se tak těm dětem věnovat lépe než oni.

A v čem přesně vaše práce spočívala?

Má práce začínala ještě předtím, než děti vůbec do domácího vzdělávání vstoupily. Obraceli se na mě rodiče, a to ve chvíli, kdy už byli v rozhodovací fázi a přemýšleli, jestli jejich děti do domácí školy půjdou nebo ne.

Takže na základě různých rozhovorů a průzkumů situace v dané rodině jsme hledali ideální řešení. Některé rodiny totiž chtěly vzdělávat doma už z principu, že to zapadalo do jejich způsobu života, ale byli tu i takoví rodiče, kteří tímto způsobem nikdy neuvažovali, ale ocitli se s dítětem v nějaké krizové situaci. Časté důvody byly například šikana, nebo nějaké zdravotní problémy. A domácí škola pro ně zůstala jako jediné východisko.

Z toho důvodu jsem s těmito lidmi o jejich možnostech diskutovala a ve chvíli, kdy už se rozhodli, že ano, tak jsem začala probírat administrativní věci na dané škole a pomáhala jsem jim tak s legislativní částí procesu. Se získáním povolení domácí výuku provozovat a celkově s přechodem do systému domácího vzdělávání. Poté jsem s nimi samozřejmě dále komunikovala ohledně školního vzdělávacího plánu a o tom, jak vlastně domácí výuku nastavit, aby rozuměli, co mají dělat, kde hledat rady a další informace.

Jak to jednotlivé rodiny zvládaly?

Ne vždy to bylo stejné. Byly rodiny, které moji podporu příliš nepotřebovaly, ale samozřejmě i takové, se kterými jsem během pololetí komunikovala často. Obracely se na mě s nějakými nejasnostmi nebo situacemi, ve kterých opravdu potřebovaly pomoct.

Má práce s konkrétními rodinami vrcholí pololetním přezkoušením. Po dokončení studia v rámci domácího vzdělávání ještě řešíme možnosti dalšího vzdělávání. Je dobrý nápad přemýšlet nad tím na jakou další školu dítě půjde, jelikož je z domácí školy zvyklé na určitý standard, má svůj styl učení a nějaké své priority.

Jak byste srovnala úplné začátky domácího vzdělávání se situací dneska?

Velký rozdíl je, že dneska se mnohem snáz dostává k informacím. Je toho plný internet, rodiny spolu pilně komunikují na sociálních sítích, snadno se zjistí, na kterých školách jsou pro „domoškoláky“ volná místa.

Ze zákona totiž může sice každá škola tuto možnost poskytovat, ale ne úplně každá z nich je ochotná se tím zabývat. Proto se většina rodičů spíše obrací na ty, které s tím už mají zkušenost a které je v tomto ohledu dokáží podpořit. Díky tomu, že dneska o domácích školách ví už skoro každý, se také prakticky nemůže stát, že vás úřady budou zbytečně obtěžovat, nebo že vás sousedi udají za to, že vaše děti nechodí do školy.

Jsou v této široké informovanosti nějaké nevýhody? Nemohou si například lidé pojem „domácí vzdělávání“ interpretovat jinak, než tomu je ve skutečnosti?

Vlastně ano, to riziko, že ne každá informace je relevantní, tu skutečně je Dříve, když tato forma vzdělávání ještě nebyla tak rozšířená a někdo se do ní chtěl přidat, tak když na nějaké informace narazil, téměř vždy si mohl být jistý jejich pravdivostí.

V té době nás bylo tak málo, že každý z nás měl informace jasné a nezkreslené. Dnes se musíte umět zorientovat v tom, co je pravda, co je jen něčí názor a jaké je skutečné znění legislativy. Na každé škole navíc panují trochu jiné podmínky a přistupuje se k tomu jinak.

Víte o nějaké stránce, kde by rodiče mohli nalézt skutečně ověřené informace?

Problém je v tom, že neexistuje nějaký centrální systém, kam by se něco takového psalo. Sice jsou tu stránky Asociace domácího vzdělávání, ale tam není úplně moc informací. Tato organizace pouze zastřešuje domácí vzdělávání v oblasti komunikace rodičů s úřady.

Dají se tam řešit určité problémy, ale jinak bych doporučila spíše osobní weby konkrétních rodin, kde například píší o tom, jak doma s dětmi pracují. Díky tomu si můžou zájemci udělat obrázek, jak by to v reálu vypadalo. Je ale důležité si zároveň uvědomit, že každý má jiný styl, jak doma učí a ne všechno, co se takhle prezentuje, může skutečně fungovat.

Samozřejmě jsou tu pak ještě moje stránky Učit nebo neučit, kde se snažím sdílet legislativní rámec a základní věci, které jsou pro lidi relevantní.

Vraťme se k tomu přezkušování, jak přesně probíhá?

Je důležité zmínit, že každá škola může přezkušování provádět jinak, záleží vždycky na řediteli. Každopádně my na naší škole přezkušujeme prostřednictvím rozhovoru nad portfoliem. To se v rámci pokusného ověřování individuálního vzdělávání Národním ústavem pro vzdělávání ukázalo být nejvhodnější.

S dítětem a rodiči se bavíme o materiálech z portfolia, povídáme si, jak to doma šlo. Já jako učitel se musím přesvědčit, že byla probrána všechna témata, která byla potřeba probrat. Celé se to ani úplně nedá označit jako přezkušování, ale spíše jako mapování cesty vzděláním. Během této schůze panuje mezi námi velká důvěra. To proto, že rodiče opravdu chtějí zkvalitnit výuku svých dětí a ví, že my učitelé jsme tu od toho, abychom jim pomohli.

To se projevuje na konci přezkoušení, kdy na řadu přijde známkování. Známku totiž nenavrhuji jenom já, ale i rodiče a dítě. Lidé se mě často ptají, jestli si dítě schválně nedává lepší známky, než si zasluhuje. Já mám ale spíše opačný problém. Rodiče i dítě jsou většinou ke své práci spíše kritičtí a tíhnou k známkám horším.

A co všechno je typicky v portfoliu?

V žákově portfoliu mohou být například věci, které byste nejspíš čekali – jako vypracované matematické úlohy, slohy, diktáty, encyklopedie, pracovní sešity, popsané fyzikální pokusy, zápisy v sešitech. Ale mohou to být i jiné věci, záleží na systému, podle kterého se děti doma učí.

Mohou tam být také přečtené knížky, adresy internetových kurzů, nebo komiksy na nějaké zajímavé téma, napsané příběhy, vlastní školní projekty nebo třeba hudební nástroj, na které se dítě učí hrát.

Narazila jste někdy na dítě, kterému domácí výuka vyloženě neprospívala?

Ano, už jsem se setkala s rodinami, kde to lehce skřípalo. Z mé zkušenosti však většinou nejsou problémem děti ale rodiče. Děti jsou zpravidla chytré, rychlé a přizpůsobivé, zatímco rodiče už s nějakým systémem vyrostli. Takže nějaký rychlejší mentální postup do jiných svobodnějších možností bývá často obtížný.

Častými potížemi jsou například věci typu nesnadná časová organizace, finanční tíseň, příliš dlouhý čas strávený s dětmi. Ovšem většinou je řešení jednoduché, vše je totiž jen otázka priorit. Ve chvíli, kdy si je rodina srovná, tak to vždycky nějak funguje.

Je také ale pravda, že každé dítě potřebuje trochu jiný přístup, a tak není výjimečné, že si dítě udělá od domácího vzdělávání přestávku na nějaký čas a vrátí se na obyčejnou školu. To se ale nestává proto, že by to doma nefungovalo. Dítě si prostě v jednu chvíli řekne, že si chce zase vyzkoušet něco jiného. Jinak si osobně nevybavuji, že by domácí vzdělávání u někoho jednoduše nefungovalo.

Na závěr ještě jedna otázka. Jaký máte názor na socializaci doma vzdělávaných dětí, není to problém?

Ano, tato připomínka se objevuje velice často, a já ji musím označit za mýtus, osobně totiž nechápu, kdy se veškerá socializace dítěte začala vztahovat jen na chození do školy. Socializace je už podle slovníku soubor činností, kdy se člověk, nebo v tomto případě dítě, dostává do různých prostředí a tím si postupně rozšiřuje svůj okruh dovedností.

A když si v tomto ohledu vezmete domoškoláka, který má k dispozici vlastně celý den a částečně ho tráví s rodiči, kteří mimo učení musí také nějak normálně fungovat, tak se může doma učit, vařit, prát a jinak pečovat o domácnost. Díky tomu, že mají více času, můžou také například chodit do knihovny, do divadla, s rodiči na poštu, do banky nebo třeba i na úřad.

Když se na to dívám takhle, tak docházím k závěru, že domoškoláci jsou nakonec mnohem lépe socializovaní než děti, které den, co den sedí v té stejné třídě. Co se týče kamarádů, v lidském životě opravdu nenastává situace, kdy by kolem sebe potřeboval třicet lidí, a škola opravdu není jediné místo, kde si může kamarády najít.

Na úplný konec bych chtěla říct, že jinak nemám s denní docházkou problém, nemyslím si, že by se měly všechny děti učit doma a opravdu záleží spíše na tom, co komu víc vyhovuje.