Nedůstojné podmínky? Nejsem tady od toho, abych hodnotila něčí situaci, říká dokumentární fotografka Jungrová

„Fotografování lidí v těžkých životních podmínkách by se nemělo dít pro lajky na Instagramu. To mi přijde zvrhlé a připomíná mi to lidské safari,“ vymezuje se dokumentární fotografka Alžběta Jungrová k práci poloamatérských fotografů. Ti často zaznamenávají krizové situace, aniž by měli své fotografie kde publikovat, a je proto otázkou, nakolik jejich práce pomáhá a nakolik spíše ubližuje.

Cítila jste se jako fotograf někdy nemístně? Pomáhá Vám k tomu, abyste se tomu pocitu případně vyhnula, nastavení etických hranic?

Snažím se nedostávat do situací, ve kterých bych se takto musela cítit. Ale samozřejmě každý v sobě máme hranici etiky nastavenou jinak, například i vlivem výchovy. Myslím si, že ve fotce není úplně nutné ukazovat všechno na přímo, lidská představivost je v tomto vždycky mnohem silnější. Naopak když člověk ukáže míň, umožní divákovi, aby pro něj účinek fotografie byl ještě emociálnější.

Nastávají situace, kdy se rozhodnete nefotit, nebo fotíte vše a rozhodování nastává až při výběru? Dle čeho se rozhodujete, jakou fotografii zveřejnit a jakou už ne?

Člověk během události vyfotí všechno, není čas na rozhodování. V takových chvílích necenzuruji, je to spíš o tom, co jsem pak ochotná vydat nebo pustit ven. Ta hranice se nachází zhruba tam, kde bych nechtěla, aby mě na takové fotce viděla moje máma.

Jaký je Váš názor na zobrazování lidského utrpení? Je vůbec možné zobrazit důstojným způsobem člověka, který se nachází v nedůstojných podmínkách?

Nejdřív je potřeba si říct, co vlastně jsou ty „nedůstojné podmínky“. Pokud se jedná například o lidi žijící v chudších částech světa, tak jim většinou nepřipadá, že se nachází – z našeho úhlu pohledu – v nedůstojných podmínkách. Pro ně to je každodenní život a já tady nejsem od toho, abych hodnotila něčí situaci. Pokud se bavíme o nemocných nebo zraněných, tak to je podle mě součástí života. Vždycky je ale potřeba mít jejich souhlas. Nedovedu si představit, že bych vyfotila bez souhlasu třeba někoho v nemocnici nebo lidi žijící pod mostem.

Na druhou stranu, když dotyční s focením souhlasí a pustí fotografa k sobě, tak je to zpravidla proto, že chtějí svou situaci změnit. Očekávají, že jim díky medializaci někdo pomůže. Podobně to funguje v konfliktních zónách, kde lidé také očekávají, že přítomnost fotografa jejich situaci změní. To je podle mě naprosto fér „byznys“. Problém vidím spíš v tom, že je mnoho poloamatérských fotografů, kteří se o něco podobného snaží, ale dělají to na vlastní pěst, jen pro sebe do šuplíku. Nemají, kam ty fotky otisknout, co s nimi udělat. Pak se rozhodně nedá říct, že by to v něčem pomáhalo, a naopak je to nefér k fotografovaným lidem.

Zkrátka pokud se lidé nacházejí v těžkých životních situacích, tak by se jejich fotografování nemělo dít pro zábavu nebo pro získání lajků na Instagramu. To mi přijde zvrhlé a připomíná mi to lidské safari. Stejný princip platí pro válečné zóny, uprchlické tábory a podobné oblasti. Rozumím, že pro začínající nebo amatérské fotografy jsou tyto témata přitažlivá, ale školní cvičení mohou probíhat na nádraží, kde o nic nejde. Naproti tomu, když se tomu někdo věnuje profesionálně, tak svou práci následně má i kam publikovat, a tím potenciálně také něco změnit. Je proto potřeba citlivě zvažovat, jestli to dělám jen pro sebe, nebo se opravdu jedná o dokument či reportáž.

Měl by fotograf jako první oslovit daného člověka a riskovat pózu, nebo fotit bez souhlasu, ale zato autenticky?

Upřímně explicitní souhlas předem vůbec neřeším. Celé GDPR považuji za nesmyslný nápad. Chápu sice podstatu toho, proč se to dnes řeší, ale představa, že vyfotím lidi na nádraží čekající na vlak a následně se budu všech ptát, jestli tu fotku můžu použít, je absurdní. Co se týče streetové fotky, kdy člověk například jen prochází ulicí, tak tam není nic, čím bych ho mohla ohrozit nebo mu ublížit.

A naopak pokud někoho fotím způsobem, že mu s fotoaparátem stojím před obličejem, tak by to šlo těžko bez jeho souhlasu. Nikdy nefotím stylem, že bych tajně „střílela od boku“. Takže jako souhlas vnímám i ten nevyslovený, čistě vyplývající ze situace. Navíc se teď věnuji převážně čistému dokumentu, což jsou většinou dlouhodobé časosběrné projekty. V takových případech nepřipadá v úvahu, že by fotografovaní nevěděli o tom, že je fotím. Naopak s nimi trávím spoustu času ještě před tím, než začnu pracovat.

V jednom rozhovoru jste řekla, že dokumentarista by se v ideálním případě měl stát neviditelným, nevylučuje se to s výše zmíněným souhlasem?

To je moje osobní přání stát se neviditelnou, protože bych tak mohla zaznamenávat naprosto reálné, ničím neovlivněné momenty. Už jen moje přítomnost totiž danou situaci v jistém smyslu stylizuje. Fotograf již z principu vždy mění chování lidí v jeho blízkosti. Takže kdybych mohla být neviditelná, bylo by to samozřejmě nejlepší. Ale to se vztahuje k mému dokumentu, neříkám, že to musí platit nutně pro všechny. Nemám nic proti stylizovanému, subjektivnímu dokumentu, pokud je to již od začátku součástí konceptu. Musí to být ale jasně přiznané. 

Změnilo se pro Vás něco z hlediska etiky při přechodu z reportážní na dokumentární fotografii?

Vůbec v ničem. Ať se jedná o reportáž, dokument nebo výtvarné umění, pořád zůstává moje jednotná etika, kód chování, který mám vnitřně nastavený.