„Je otázka, jestli se něco změní tím, že všichni uvidí, jak vypadá mrtvola,“ upozorňuje fotograf

„Většinou fotografové zachycují život ve všech jeho podobách a odstíny jsou zkrátka různorodé, včetně těch hnusných. Jde o to nezaseknout se jen u nich a nefotit dokola něco, co už svět zná,“ vysvětluje reportážní a dokumentární fotograf David Těšínský. Podle něj se každý musí vyrovnat s tíhou rozhodování a za své činy následně nést plnou zodpovědnost.

Je něco, o čem víte, že byste nikdy nefotil?

Kdyby to v daném kontextu události nebylo z mé strany naprosto odporné nebo neetické, tak bych fotil ledacos. Vždycky záleží především na situaci a konkrétním přístupu. Všeobecně bych třeba nikdy nefotil vraždu nebo někoho mrtvého, ale paradoxně to je přesně to, co jsem udělal. Mám na mysli mou fotoreportáž z Guatemaly, kdy zastřelenou ženu objevila její malá dcera. Moc takových fotek nemám. Vzal jsem to ale z jiného konce, jelikož jsem se stal dočasným neoficiálním členem záchranného týmu. Měl jsem i vestu a celý den jsem pomáhal se vším, co se dělo. K tomu jsem měl navíc na krku i foťák, ale celé to bylo dost adekvátní.

Ovšem když jsem tuto fotku v rámci celé série poprvé rozposlal do amerických magazínů, třeba do New York Times nebo National Geographic, tak mi jedna editorka odpověděla, že je to ode mě hrozně nechutné a necitlivé. Měl jsem ji prý předem vůbec upozornit, jaké fotky jí budu ukazovat. Nicméně když jsem vysvětlit kontext celé situace, tak to vzala zpět, a nakonec mě i pochválila za dobře odvedenou práci. Potřebovala zkrátka znát daný kontext. Takže hodně záleží na celkovém pozadí a konkrétním přístupu fotografa. Nicméně podobně extrémním tématům už bych se nerad věnoval. 

Řešil jste s příbuznými nebo známými zastřelené ženy případnou publikaci?

Diskutoval jsem to s členy hasičského týmu. Za mě už to bylo dost na hraně, ale dohodli jsme se, že se jedná o situaci z reálného života. Zaprvé všem asi bylo jasné, že si to nefotím jen tak do své kapsy, a dále jediná příbuzná, které bych se mohl zeptat na souhlas, byla ta malá holčička. Je těžké se řídit jejími emocemi, když se nachází v tak extrémní situaci a nevidí nic jiného.

Hraje pro Vás nějakou roli v rozhodování, kterou fotografii zveřejnit a kterou už ne, i to, jestli má potenciál něco změnit?

Co se týče toho, jaká fotka má potenciál něco změnit a jaká ne, tak to je relativní. Vnímám, že každá fotka vždycky může otevřít oči, ale také vůbec nemusí. Nebude to poprvé, co lidi uvidí mrtvolu. Na druhou stranu například v souvislosti s válkou na Ukrajině je důležité, aby lidé věděli, jaká zvěrstva se tam dějí. Jenže ve výsledku je opět otázkou, co se tím změní, když uvidí, jak vypadají mrtvoly. Dost nad tím přemýšlím a nejsem si jistý, jestli to má nějaký význam.

Jak tedy vybalancovat přípustnou míru zobrazování lidského utrpení?

Obecně fotografovat někoho není podle mě nutně špatně, nebo nemusí být. U trpících nebo těch, kdo zrovna vypadají „těžce nehezky“, už je to o něco složitější. Ale v zásadě pokud daný člověk vyjádří nesouhlas, tak stačí prostě přestat. Jiná věc zase je, když si jen tak bez zeptání vyfotíš někoho, kdo leží bezmocně na ulici. Samozřejmě pak ale záleží také na tom, o jak nosnou a zásadní informaci se jedná, případně nakolik je nezbytná pro fotografovu výpověď o daném problému. Navíc fotograf většinou zachycuje život ve všech jeho podobách a ty odstíny jsou zkrátka různorodé, mezi nimi se objevují i ty hnusné. Jde o to nezaseknout se jen u těch nejhnusnějších a nefotit dokola něco, co už svět zná a ví. To si ale každý člověk musí vyhodnotit sám.

Cítil jste se jako fotograf někdy nepatřičně?

Někdy mám na cestě sérii dnů, kdy nedokážu sebrat odvahu k focení a až pak mě to přemůže, takže tvrdohlavě jdu a úplně bezcitně fotím vlastně všechno. Bojuji sám se sebou, abych něco cítil, a pak zase naopak, abych to vyventiloval. Ve výsledku samozřejmě nic bezohledného nedělám, uvádím to spíš pro představu, s jakými kontrasty v sobě musím bojovat. Naopak se snažím pracovat co nejopatrněji a s respektem. Nedovolil bych si někomu narušovat jeho soukromí, fotit něco až moc osobního. Když už fotím intimní moment, tak se to snažím dělat i odpovídajícím intimním způsobem. Pokud je to možné, ujišťuji se očním kontaktem, že jsou s tím všichni fotografovaní v pohodě. Samozřejmě v určitých situacích je to bezpředmětné.

Měl by tedy člověk jako první oslovit daného člověka a riskovat pózu, nebo fotit bez souhlasu, ale zato autenticky?

Já většinou fotím lidi, kteří o tom vědí. Mám jejich autorizaci předem a pak jen čekám na situace, které se rozhodnu vyfotit. Něco jiného je to u pouliční fotografie, kdy o tom dotyční neví. V takových případech musí fotograf sám vyhodnotit, co je správné, a co už ne. Kdyby se měl ptát všech na souhlas a následně vymazávat jejich obličeje, tak by to nemělo žádný význam a při velkém množství lidí by to navíc ani nešlo.

 U momentky obecně není oční kontakt žádoucí, protože naruší danou chvíli a pak už vlastně není co fotografovat. Pokud k někomu na ulici nejdřív přijdu a zeptám se, jestli si ho můžu vyfotit, a pak po něm budu chtít, aby se choval „přirozeně“, tak se vytrácí veškerá pointa. V takovém případě už se ani nejedná o reportážní nebo dokumentární fotografii. To je právě ta tíha rozhodování, se kterou se fotograf musí vyrovnat. Rozhodne se a pak nese případné následky.