Zabít ženu v Mexiku je jednoduché a nikdo vás nepotrestá. Vinu nenesou jen drogové kartely

Film režisérky Paoly Calvo Zápasnice promítaný na filmovém festivalu Jeden svět pojednává o ženách žijících v mexickém městě Ciudad Juárez. Město je nechvalně proslulé vysokým počtem vražd a už patnáct let sužováno krvavou válkou drogových kartelů s armádou, policií i mezi sebou. Na pozadí konfliktu ve městě bují i násilí proti ženám. Ty se ztrácejí beze stopy na denním pořádku a stát nedokáže situaci řešit. Debaty, která následovala po snímku, se zúčastnila odbornice na Latinskou Ameriku Monika Brenišínová.

Text vyšel ve spolupráci s filmovým festivalem Jeden svět, který probíhal v řadě českých měst, mezi nimi i v Olomouci, letos s podtitulem Cesty svobody. Houpací Osel je mediálním partnerem Jednoho světa a přináší díky tomu sérii článků a rozhovorů na základě snímků, které byly na akci k vidění.

„Ciudad Juaréz, město montoven, kde se světový kapitalismus obohacuje v mexické poušti,“ tak je ve filmu představeno jedno z nejnebezpečnějších měst na světě. Už patnáct let je v epicentru války mezi drogovými kartely o území. Nachází se totiž přímo na hranicích s USA, a to z něj dělá pro ně lukrativní území. To se projevuje i na počtu vražd. V roce 2019 se
Ciudad Juaréz stalo městem s druhým největším počtem vražd na světě v přepočtu na obyvatele.

Jen za poslední tři roky bylo zabito jen v Ciudad Juárez víc než pět set žen, třetina z celkového počtu zavražděných žen v celém Mexiku. Polovině z nich nebylo ani dvacet let. Navíc ve statistice jsou započítány pouze nalezená těla. Další stovky je stále pohřešovaných. Ženy mizí a stát nedokáže situaci řešit.

„Mexiko nemá funkční systém vyhledávání osob, takže pokud se žena ztratí, tak se prostě nenajde,“ říká Monika Brenišínová, odbornice na Latinskou Ameriku z Univerzity Karlovy. Upozorňuje, že podle Amnesty International se podaří objasnit pouhých osm procent zmizení a vražd žen, tedy femicid. „To je absolutní minimum. Vůle vyšetřovat ty zločiny tam není,“ dodává.

Problém není způsobený pouze válkou mezi kartely a státem, ve které od jejího vyhlášení prezidentem Calderónem v roce 2006 zemřelo už přes tři sta tisíc lidí. „Problém je spíš v nastavení společnosti a postavení ženy. Je to jednoduché a nikdo vás nepotrestá,“ vysvětluje Brenišínová. Jen zhruba devět procent femicid souvisí s drogovou kriminalitou.

Žena jako Panna Marie

V Mexiku jsou genderové role stále striktně rozdělené, i když v posledních letech se pohled společnosti změnil. Hovoří se o machismu a marianismu. To znamená, že muž je vnímaný jako agresivní jedinec, vůči ženám dominantní a pohybující se ve veřejné sféře, macho. Na ženu je pohlíženo jako na submisivní a starající se o domácnost. Přítomnost žen ve veřejné sféře není tak běžná. Od ženy je očekáváno sebeobětování a sebezapření, zároveň je na ni pohlíženo jako na bytost napůl svatou. Připodobňována je právě k Panně Marii.

Role ženy se ale změnila po uzavření dohody o volném obchodu Mexika s USA a Kanadou (NAFTA). Podél mexických hranic bylo otevřeno velké množství montoven, maquiladoras, spoléhajících z velké části na ženskou pracovní sílu. Jejich práce je vnímána jako sezónní a nejsou jim nabízeny řádné smlouvy. „I to přispívá k devalvaci ženy, vzniká pocit, že je na jedno použití stejně jako zboží,“ říká Brenišínová.

Po otevření továren se ženy dostaly na trh práce. V některých montovnách byl poměr žen a mužů 5:1. Během sedmnácti let jich bylo více než tisíc zvražděno, třetina z obětí byla i znásilněna. Zvýšený počet pracujících žen změnil vnímání společnosti mužů a žen. Už to nebyli pouze muži, kdo se pohybovali ve veřejné sféře, někteří to mohli vnímat jako ohrožení své sociální role. Právě kombinace dojíždění velkého počtu žen do továren za městem v časných ranních a pozdních večerních hodinách, špatného ekonomického a rodinného zázemí velkého množství z nich a nastavení společnosti vedla k prudkému nárůstu počtu jejich vražd.

Popisy hledaných žen zní všechny stejně

Stát dělá, co může, ale pátrání po pohřešovaných ztěžuje již zmíněná neexistence centrálního systému vyhledávání osob a vizuální podobnost obětí. „Popisy hledaných znějí všechny stejně. Žena sto šedesát centimetrů, hnědé vlasy, hnědé oči. Tak si představte, jak to pátrání může vypadat,“ podotýká Brenišínová. V zoufalé snaze zabránit vraždám dokonce mexická politička navrhla zákaz nočního vycházení pro ženy.

„V některých městech tam ženy mizí pravidelně. Nejedná se jen o Ciudad Juárez, ale i města ve středu země jako je Puebla,“ vysvětluje Brenišínová. Bilanci ženských obětí zhoršuje i to, že narkomafie se zčásti přeorientovaly na prostituci. „Mexiko čelí obrovské migrační krizi, přicházejí do něj lidé ze střední Ameriky, ze států jako Honduras či Salvador. Tito uprchlíci jsou mafií zneužíváni, muži jako pašeráci a ženy k prostituci či výrobě drog,“ vysvětluje Brenišínová a dodává: „Mexiko dělá na své jižní hranici totéž, co USA jemu.“

Tamní lidé se se situací museli naučit žít. Když v dokumentu jedna z hlavních hrdinek natrefí na ulici na zavražděného člověka a policejní hlídku řešící onu vraždu, tak ani ona, ani nikdo z kolemjdoucích není situací překvapen. Pouze řeší, odkud se vždy berou bílá prostěradla, kterými jsou oběti pokaždé přikryty.  „Život jde vždy dál, ať se kolem vás děje cokoliv,“ uzavírá Brenišínová.