Top stop! Jde dneska ještě vůbec cestovat se zdviženým palcem a spoléhat na dobrosrdečnost cizích lidí?

Zažili jste letos nějaké pořádné letní dobrodružství? A mohla bych ho vidět? To my jo! Při nekonečném plánování společné dovolené v jednom z mála týdnů, který se dvěma lidem s plnými rozvrhy povedlo si vyhradit na odpočinek, jsme došli k názoru, že plánovat vůbec nechceme a že pojedeme tam, kam nás srdce táhne. Ukázalo se, že nás táhlo přesně opačným směrem, než jsou autobusová nádraží nebo letiště. Autostop nám vyšel jako ideální možnost, jak poznat cizí země a cizí lidi tak nějak opravdově, bez průvodců a (tolika) jízdních řádů. Přidejte si k tomu ještě příchuť „starých dobrých časů“, kdy si lidé věřili a nezištně si pomáhali, a vyjde vám ideální dovolená. Tak trochu cestopis a tak trochu vyprávění k nedělní kávě u babičky o tom, jak se dva lidi vydali někam, kde to vůbec neznali, aby se poznali, a naznali, že je to společné poznávání fakt moc baví.

Cíl pro první den byl jasný. Dostat se z Ostravy do Ledečka, malebné obce na Sázavě, kde jsme předchozí den skončili čtyřdenní vodácký výlet s kamarády, abychom si vyzvedli zapomenutá zavazadla, která jsme při samé únavě nechali u hospody pod stromem, a která shodou okolností obsahovala věci zcela zásadní pro naši další výpravu – od naprosto nepostradatelných kousků oblečení po opravdu nepostradatelný vařič a ešusy.
Do středočeské vesnice jsme se rozhodli docestovat vlakem. Cesta utíkala rychle a než jsme se nadáli, už jsme si z ledečského restauračního zařízení vyzvedávali bagáž a plánovali, kde strávíme noc.
Volba padla na několik kilometrů vzdálené Rataje nad Sázavou, které možná někteří z vás znají z počítačové hry Kingdom Come. Když jsme dorazili na místo, měli jsme právě tolik energie, abychom si nachystali hamaku, zapluli do ní, a zatímco budeme celou noc přitulení jako dvě vydry, si nechali něco hezkého zdát. Nebudu zabíhat do detailů, ale v momentě, kdy jsme se do závěsné sítě pro dvě osoby oba dva položili plnou vahou, jsme najednou neviseli ve vzduchu, ale váleli se mírně šokovaní v podhradním porostu. Dohodli jsme se, že abychom v budoucnosti předešli podobným incidentům, budeme v nylonovém kokonu spát vždycky jenom jeden z nás a ten druhý bude před různými tvory chránit naše životy z karimatky rozložené na zemi. Následující ráno se už neslo ve znamení chlebíčků z místní samoobsluhy, kávy a posílání přebytečných věcí poštou zpátky domů.

„Tak!“ řekli jsme si. Teď tedy opravdu začíná dovolená. Nasadili jsme úsměvy, zvedli palce a nadepsanou ceduli a čekali. Naštěstí nám, po několika lidech ukazujících na protější autobusovou zastávku, zastavila milá paní a odvezla nás do nedaleké Sázavy, kde nás téměř okamžitě nabral postarší řidič, jedoucí do Benešova pro opravenou střešní fotovoltaiku. Před městem jsme se rozloučili a my jsme pokračovali na nedalekou benzinku u vjezdu na dálnici vedoucí do Brna.

Stopařské štěstí opravdu existuje, protože jsme se ještě ani nezačali ptát a už se nám nabízel pár jedoucí nejen do Brna, ale až do slovenského města Vráble, ležícího zhruba 20 km za Nitrou, což se při cestě do maďarských termálních lázní, naší první opravdu chtěné destinace, nebývale hodí. Přibližně pětihodinovou cestu jsme strávili povídáním a pospáváním, takže jsme se u místního Lidlu vylodili odpočatí a dobře naladění. Chtěli jsme pokračovat dál a zakončit první stopovací den na slovensko-maďarské hranici, ale za Vráblemi nás štěstí opustilo, protože hlavní cesta vedoucí našim směrem přes Nové Zámky byla zavřená a objížďky byly tak zmatečné, že jsme raději Vráble opustili po vlastních. Za městem se nad námi slitoval mladík, který sice do Nových Zámků ani Komárna nejel, ale zavezl nás do Malé Mani, dvoutisícové vesničky, kde se dušoval, že určitě někoho chytneme, protože se do Zámků jezdí jedině tudy. Ještě nám při cestě prozradil, že lidé na Slovensku stopaře moc neberou, a že to asi bude odteď trochu náročnější. Jedno z jeho tvrzení bylo pravdivé. Bohužel jsme po neúspěšné třičtvrtě hodině u cesty zjistili, že to bylo to druhé. No nic. Neklesejme na mysli, pro tyhle případy přece existuje veřejná doprava. V Malé Mani poslední autobus dne sice stavěl před třemi hodinami, ale v 5 kilometrů vzdáleném Vlkasu (přibližně stejný počet obyvatel jako Malá Maňa) sliboval jízdní řád ještě dvě spojení do Nových Zámků. Za 50 minut, nebo za 2 a půl hodiny. Jakkoliv ve vašich představách vypadá svižné tempo, vydělte si ho 30kilovým batohem, prvními spáleninami od sluníčka a mentálním propadem po notné chvíli strávené mezi domy, které vypadaly převážně, až na pár velmi útulných výjimek, jako stavby, ve kterých byste nechtěli strávit noc ani za nemalou úplatu. I přes výše zmíněné jsme dorazili na místo 10 minut před odjezdem předposledního autobusu, který jsme ale po zralé úvaze vyměnili za pivo a pizzu s uzeným sýrem a feferonkami z místní pizzerie. Následně jsme tuhle hostinu prohlásili za nejlepší jídlo na světě a zcela saturováni jsme čekali na další pravidelnou linku. Ta nás, jako oficiální černé pasažéry bez možnosti zaplatit jízdné hotově, dovezla zcela zdarma na novozámecké nádraží, kde se s námi po moc příjemném rozhovoru rozloučil pan řidič, bývalý kamioňák, který ten den poprvé v životě nabral stopaře. Ve městě na nás čekalo ubytování se sprchou a postelí, která nevisela na stromech, což byly jediné požadavky při výběru noclehu.

Plán na středu byl jednoduchý: dostopovat co nejdál do Maďarska, abychom mohli čtvrtek strávit v lázních a trochu si odpočinout. Do slovenského Komárna jsme se dostali poměrně jednoduše. Pěšky jsme přešli most přes Dunaj a najednou jsme byli v maďarském Komárom. Veškerá znalost slovenštiny zmizela za řekou jako mávnutím kouzelného proutku, ale že by nám byla přitom přičarovaná znalost maďarštiny, to ne. Byli jsme tedy odkázáni na angličtinu a ruce a nohy, které ale v slovansko-ugrofinské komunikaci nefungují vůbec tak dobře, jak jsme si mysleli.
Naštěstí se Balaton řekne maďarsky Balaton, takže všichni přítomní věděli, kam se snažíme dostat. O další vesnický stopovací debakl a jednu zpoplatněnou autobusovou jízdu později se nám opět stal malý zázrak. Milý pár budapešťských intelektuálů se zrovna ten den vypravil k jezeru a dovezl nás přímo na pláž, kde jsme strávili moc příjemné odpoledne plné obdivování místní architektury a přesvědčování se, jestli je v Balatonu opravdu tak málo vody, jak všichni říkají. Spoiler alert: opravdu je tam tak málo vody, jak všichni říkají. Odtud nás vlak jedoucí podél balatonského pobřeží dovezl do Keszthely, města na západním břehu, kde jsme se rozhodli znovu přespat na divoko. Našli jsme krásné místo u kukuřičného pole, kde na nás celou noc dohlížely perseidy.

V tuhle chvíli si asi říkáte: „Tak moment! Tohle přece není stopování, ale prachsprosté cestování.“ Měli byste pravdu tak napůl. Autobusy jsme volili ve chvílích nejvyšší nouze, protože nám prostě a jednoduše dlouho nikdo nezastavil a přišlo nám to chytřejší, než chodit po vlastních několik kilometrů s těžkým batohem na zádech, nebo hodinu v kuse někde stát s rukou nahoře (trošku jinak, než Filip Turek, pozn. aut.). Jednoduše jsme šetřili energii a dávali příležitost hezčím zážitkům. A co se týče vlaku, řekněme si na rovinu: Kdo by si nedopřál podvečer s hlavou z okna, s výhledem na obří vodní plochu, nad kterou zrovna zapadá slunce, a s příjemně monotónním „tadam-tadam, tadam-tadam“ v uších?

Věděli jsme, že třetí den bývá krizový, takže jsme zvolili jednoduchý plán: dostat se pěšky po krásné stinné cyklostezce do Hévízu, kde na nás čekalo obří termální jezero a zasloužený odpočinek. Plán téměř vyšel, dostali jsme se pěšky po krásné stinné cyklostezce do Hévízu, kde na nás čekalo obří termální jezero. Taky na nás čekala dvoumetrová hloubka hned u břehu a podpůrná bradla, na kterých by se déle než několik minut udržel málokdo. Naše dvoučlenná výprava se tedy rozdělila na plavkyni, která se rozhodla ve vodě bohaté na minerály, připomínající svou hustotou Mrtvé moře, obeplout jezero dokola bez zastavení, a na neplavce, který se po zhruba dvacetiminutovém visu na bradlech odebral na stinné místo s dobrou knihou. Po šesti hodinách u vody jsme zhodnotili, že jsme vlastně docela odpočatí, takže jsme nakonec plán splnili na 100 %.

Odpoledne nás čekalo další překročení hranic, tentokrát do Chorvatska, kde se nacházel ultimátní cíl a vrchol naší cesty, Varaždín. Bývalé hlavní město s bohatou barokní architekturou a krásným historickým centrem nás lákalo už od samého začátku naší cesty, ale ani jeden z nás nebyl ve svých představách tak odvážný, aby počítal s tím, že to opravdu zvládneme. Ale zvládli jsme to! V Hévízu nám prokázal medvědí službu pán, který to sice pravděpodobně myslel dobře, ale kvůli únavě a nepozornosti nás vysadil na pumpě o 40 km dál od Varaždínu, než jsme byli, když jsme k němu nastupovali. Ani třetí den jsme neměli o šťastnou náhodu nouzi a k Varaždínu jsme dorazili v Porsche. Po noci v remízku za vesnicí jsme se nemohli dočkat apartmánu v centru města, který sliboval hlavně výhled na zeleň (ten jsme měli) a gauč (ten jsme neměli).

Cestou do města jsme si splnili další přání, jízdu v kamionu. Bylo to sice jenom pár kilometrů, ale i ty se počítají. Milý Chorvat nám, jako většina lidí před ním, vyprávěl o tom, jak v mládí taky stopoval, a proto když může, pomůže.

Ve Varaždínu jsme našli všechno, co jsme chtěli, a ještě víc. Procházením se po padesátitisícovém městě jsme strávili bezmála půl dne, objevili jsme vlakové a vlastivědné muzeum, galerii vystavující místní i celostátně významné umělce a umělkyně, neunikla nám ani restaurace s výbornými vegetariánskými burgery a třešnička na pomyslném dortu byla craftová pivnice, kvůli které jsme prošli téměř celý Varaždín, abychom zjistili, že ji máme kvůli rekonstrukci původních prostor doslova za rohem od ubytování.

Pátek tak utekl jako voda a před námi byly poslední dva dny, které jsme se po zralé úvaze rozhodli věnovat termálnímu aquaparku ve slovinské Lendavě a Mariboru, kde jsme měli v neděli v noci nasednout na vlak a v pondělí ráno se probrat v Ostravě, nebo chcete-li, v opravdovém světě.

Kvůli jednomu z největších státních svátků v Chorvatsku i ve Slovinsku, který shodou okolností padl zrovna na jediný víkend v roce, kdy jsme v obou státech pobývali, jsme se báli, že se nám cesta protáhne. Opak byl pravdou a my jsme se znovu přesvědčili, že když se chce, tak to jde. V Lendavě jsme byli cobydup, dokonce nás milý senior dovezl přímo před bránu lendavského autokempu, který za 20 euro na osobu kromě noclehu a veškerého kempového zázemí nabízel neomezený vstup do všech bazénů nejen v den příjezdu, ale i další den do 11:00, kdy byl check-out z kempu. Tuhle nabídku jsme využili naplno. Kromě koupání nám zbyl čas i na objevování okolí města, které by se dalo nejlépe přirovnat k Pálavě, protože celé město obklopovala pahorkatina plná vinic. Po cestě k ní jsme se museli dostat přes dav místních fotbalových ultras, které zrovna po konci zápasu vyprovázeli policejní těžkooděnci, takže téměř toskánskou romantikou bych to nazvala zhruba ze tří čtvrtin.

Poslední den se nám konečně stalo to, před čím varovala nejedna stopařská příručka: někdo si řekl o peníze za odvoz. Naštěstí jsme stihli odmítnout ještě před nástupem do auta a počkali jsme si na vůz, který byl doslova za odměnu. Dva Rakušani vracející se z odpočinkového víkendu nás zavezli do centra Mariboru, doporučili nám památky a místa, která stojí za to vidět a nechali nás v dějišti novely Dory Kaprálové plné dobré nálady a chuti vracet laskavosti.

Odpoledne jsme samozřejmě prospali v parku s batohy pod hlavou a jakmile teplota klesla pod 30°C, začali jsme objevovat krásy města, které je pro mnohé jenom zastávka na cestě k moři, ale samo o sobě je mnohem víc. Sice v neděli usíná nečekaně brzy, ale to nám na zážitku vůbec neubralo. Drava teče stále stejně krásně, nehledě na denní dobu, teplé turecké pečivo se dá pořídit i o půl desáté večer a nábřeží plné bylinek voní 24 hodin.

Největší překvapení pro nás byli lidé, kteří nám zastavovali. Shodli jsme se totiž na tom, že neexistuje jednotný typ „stopařoberců“. Jednou to byl Maďar žijící v Česku se svojí parnerkou, který jezdil za svojí rodinou na Slovensko jenom na Vánoce nebo na pohřeb. Jindy zase čtyřčlenná rodina v osobním autě, do kterého jsme se na zadní sedadla vešli ve čtyřech. Kus cesty jsme sdíleli i s armádním nadšencem, který měl na tapetě telefonu Ježíše se slovenským znakem na hrudi. Brali nás buďto lidé, kteří byli rádi za společnost a chtěli se něco dozvědět, nebo chtěli naopak jenom mluvit a předat dál „tu svoji pravdu“, ať už byla jakákoliv. Čím víc jsme si s nimi povídali, tím víc děr jsme nacházeli v našich do té doby relativně ucelených názorech na jednotlivé státy a jejich občany. Vedlo nás to k otázce, zda se dá určit společenská nálada v zemi podle ochoty lidí brát stopaře a obecně pomáhat ostatním. Našli jsme nemálo korelací a shodli jsme se na tom, že je to hypotéza, kterou budeme dále společně ověřovat.

Kdybych měla na závěr shrnout celý týden v číslech:
Ujeli jsme přibližně 1400 km, zhruba 1100 z nich v autech s cizími lidmi.
Ze 7 nocí jsme 4 spali pod širým nebem.
Poznali jsme víc než 20 skvělých řidičů a řidiček, kteří nám vrátili víru v lidstvo a upevnili nás v rozhodnutí, že takto rozhodně necestujeme naposledy.
A hlavně – několik nepříjemných situací a emočních propadů bylo převážené stovkami krásných zážitků a údivu nad tím, jak jako lidstvo stále nejsme ztraceni, protože když zvednete palec, nakonec vždycky někdo zastaví.