Paradox Squid Game: Korejci jsou na seriál hrdí, sami jsou ale obětmi své společnosti, říká koreanista

Seriál Squid Game z dílny streamovací platformy Netflix trhá rekordy nejen v jeho domovské Jižní Koreji, ale i po celém světě. Kromě lidské krutosti ale zobrazuje i problémy korejské společnosti. „I střední a vyšší třída je v Koreji velmi zadlužená, půjčky tak nejsou brány jako ostuda, půjčují si i studenti,“ říká v rozhovoru Tae-Sik Kim, korejský rodák vyučující asijská mediální studia na Masarykově univerzitě v Brně.

Účast ve hře je jasná – stejná pravidla, žádné výjimky, všichni se musí zapojit a nelze hru jako jednotlivec přerušit. Všech 456 účastníků, kteří se do soutěže přihlásili, mají existenční finanční problémy. Na první pohled dětské hry, které jsou nuceni hrát, je ale mohou připravit o život. Nebo je taky dostat k pohádkové finanční výhře.

Na začátku prvního dílu vidíme děti, které hrají Squid game. Hrál jste v dětství tuhle hru nebo jinou z šesti her v seriálu?

Jako kluk jsem hrál většinu z těch her. I Squid game, ale nebyla moje oblíbená hra, protože byla moc fyzicky náročná a násilná. Nebyl jsem ten typ, který by násilné hry vyhledával.

Občas jsme si jako děti koupily Dalgano. Vlastně to není hra, spíš sladké pouliční jídlo. I když moji rodiče z toho nebyli vždycky nadšení, je to v podstatě jen cukr a sůl. Je to velice jednoduchá sladkost, ale není moc zdravá. Nejvíce populární hrou mezi dětmi byla Red Light, Green Light (obdoba české hry Cukr, káva, limonáda, pozn. red.), a tu jsem hrával často.

Pocházíte přímo ze Soulu, kde žije i protagonista seriálu Seong Gi-Hun, hráč číslo 456. Hned ze začátku mluví s matkou o svém dluhu. Je v Koreji hodně zadlužených lidí?

Ano, zjednodušeně je to pravda. Myslím, že to reflektuje velice pravdivý obrázek života v Koreji, který se vytvořil sociální a ekonomickou polarizací. Chudí lidé trpí kvůli vysoké ceně za žití v Soulu a jeho okolí. Navíc ceny nemovitostí jsou opravdu šílené. Lidé tak hodně investují do bydlení, ale i do dětí a jejich vzdělání.

Někteří lidé jsou tak opravdu hluboce zadlužení. Půjčují si peníze od lichvářů a potom jim vyhrožují gangsteři, i takové případy existují v korejské společnosti. Ale i střední a vyšší třída je hodně zadlužená. Používají hodně kreditních karet, kupují si byt nebo dům a na to si musí půjčit peníze v bance.

Půjčování peněz tedy není bráno za ostudu, je to běžná věc. I mladí studenti, ti startují také s dluhem za studium.

Korejská ekonomika prošla rapidním vývojem, a s tím vždy přichází s nějaký vedlejší efekt v městské koncentraci. Tady se tvoří důležité problémy v korejské společnosti. V aglomeraci Soulu žije kolem 25 milionů lidí, ale celková rozloha je malá, proto jsou i ty ceny nemovitostí vysoké. Kvůli vysoké populaci je kompetice vysoká, lidé pracují tvrdě a utrácejí hodně. Je to vše nelítostně propojeno.

Zmiňujete, že vzdělání je pro Korejce důležité a je to jedna z příčin, proč se lidé dostávají do dluhu. Jak moc soupeřivé prostředí to ve skutečnosti je? 

Možná je vhod porovnat český a korejský vzdělávací systém. Například Univerzita Palackého, Karlova Univerzita, Masarykova Univerzita, to jsou všechno dobré univerzity. Možná je v každá v něčem lepší, ale nikdo v tom nedělá takový rozdíl. Ale v Jižní Koreji každý zná hodnocení všech univerzit a je odráží se to v každodenním životě.

Všechny nejprestižnější univerzity se nachází v Soulu. Každý se tam snaží samozřejmě dostat, takže tam je míra rivality velmi vysoká. Na druhé straně spousta univerzit v menších městech nebo na jiných místech v Jižní Koreji trochu strádá, protože nemají dostatek studentů. Je to další důsledek polarizace a koncentrace lidí v Soulu. Trendy vzdělání a metropolitní koncentrace jsou spojené

Squid Game opravdu není fér, a to ani život v Jižní Koreji

V prhní hře potkává hráč 456 svého kamaráda z dětství Cho Sang Woo, který studoval na Seoul National University. Je to jedna z těch prestižních škol?

Ano, ta nejprestižnější. Jeho charakter docela dobře popisuje typické korejské myšlení. Matka obětuje svůj život pro svého syna, aby mohl vystudovat dobrou univerzitu a aby dostal vysoce placenou práci. Realita je ovšem trochu jiná od jejich očekávání.

Na sociálních sítích vzbudilo kritiku postavení žen a seniorů ve hrách jako méněcenných. Jaké je postavení korejské společnosti k těmto skupinám?

Osobně si myslím, že je to nejdůležitější část seriálu, protože si lidé myslí, že ta hra je docela fér. Ale moc fér není, jelikož, jak jste zmiňovala, ženy a starší jsou diskriminováni a bráni za méněcenné.

Význam slova „fér“ a „spravedlivost“ se v jihokorejské společnosti dost změnil právě kvůli nerovné kompetici ve společnosti. Děti z bohatých rodin jsou upřednostňovány ve vzdělávání, následně i v práci. Ale ve smyslu spravedlnosti jsou v takovém soupeření podmínky pro všechny stejné, bez výjimek.

Je tu mnoho lidí, kteří jsou přirozeně třeba tělesně postižení, starší, jiné barvy pleti, nebo jiného pohlaví, a i to je občas v jihokorejské společnosti handicapem. V rámci kultury by se soutěže měli spravedlivě účastnit, bohužel bez výjimek. Squid Game tuhle mentalitu vystihuje velice zřetelně, a to je podle mě nejdůležitější bod seriálu.

Co podle vás stálo za celosvětovým úspěchem seriálu?

Mimo propagace Netflixu je seriál vizuálně poutavý. Jednotlivé prvky show se rychle adaptovaly mezi mladé lidi na sociální sítě, příkladem je množství memes. Seriál působil i jako inspirací pro halloweenské kostýmy. Zároveň v tomhle globálním světě všichni sdílíme nějakou podobnost. Všichni známe problémy kapitalistické společnosti, třeba již zmiňovaná sociální polarizace. Jako sledující tak sdílíme pocity s účastníky show. To podle mě oslovilo globální publikum.

S uprchlíky ze Severní Koreji je zacházeno jako s druhořadými obyvateli

K úspěchu seriálu se vyjádřila i vláda Severní Koreji. ,,Squid Game odráží nerovnou společnost, kde silní vykořisťují chudé,“ že Jižní Korea je „zamořená pravidly přežití těch nejsilnějších, korupcí a nemravností.“

Ano, určitě to reflektovalo hodně temných stránek jihokorejské společnosti. Zároveň ale všichni sdílí nadšení ze samotného úspěchu seriálu. Jsou za tím korejští herci, tvůrci, producenti a jsou velmi dobří v tom, co dělají.

Jako Korejci jsou hlavně hrdí na korejský produkt. Je to trochu paradox, stejně tak, že ti samí lidé jsou v podstatě obětmi své společnosti. Ale stále tím jde reprezentovat hlavní myšlenku této show, stejně jako ve filmu Parazit. Lidé jsou obětmi sociální polarizace, ale jsou šťastní s úspěchem.

Dalším hlavním charakterem, který hraje hru, je 067, právě uprchlík ze Severní Koreji. Jak to vůbec funguje pro takové lidi, když emigrují do Jižní Koreji?

Uprchlíci ze Severní Koreji nejsou moc viditelní v jihokorejské společnosti. Záměrně snaží schovat od davu z mnoha důvodů.

Celkově není přechod ze Severní do Jižní Koreji ve společnosti moc zveřejňován kvůli mnoha politickým důvodům mezi oběma zeměmi.

Obecně je s uprchlíky ze Severní Koreji zacházeno jako s druhořadými obyvateli. Jsou brutálně diskriminováni. Lidé je snadno rozeznají kvůli jinému přízvuku, nebo stylu mluvy. Jsou spíše cizinci ve společnosti. Postava 067 v seriálu velmi dobře reprezentuje situaci uprchlíků. Nejsou chráněni ani začleněni společností, nemají žádnou bezpečnou síť. To je také důvod, proč byla ta dívka tak zoufalá a šla do hry.

Setkal jste se s uprchlíky i mimo Jižní Koreu?

Více jsem potkal uprchlíky ze Severní Koreji právě v Evropě. Kvůli mé akademické práci jsem je vyhledával záměrně a vedl s nimi pár rozhovorů. Trochu se liší od průměrných uprchlíků v Jižní Koreji, jsou více vzdělaní a nemíří do Jižní Koreji.

Obyčejný byt za 1,5 milionů eur

Zmínil jste film Parazit. Minulý rok to byl první neanglický film, který vyhrál Oskara. Jaké byly vaše první pocity po shlédnutí filmu?

Líbil se mi, jak výkon herců, tak jako film celkově. Filmy od režiséra Pong Čun-ha znám, takže jsem očekával, v jakém stylu film bude a jakou zprávu film ponese. Je to od něj jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Poprvé jsem ho viděl v Praze s českými titulky, což byla zajímavá zkušenost, nikdy jsem vlastně neviděl korejský film v kině a v České republice.

V obou snímcích lidé žijí v podobných podmínkách, v suterénu paneláku, tzv. banjiha. Je to běžné bydlení v Jižní Koreji?

Ano, je to vcelku běžné bydlení. Nejběžnější jsou ale domy sdílené více domácnostmi, také činžovní domy a v takových se vždy nachází banjiha, suterén, kde žijí nejnižší vrstvy společnosti.

Nejdůležitější roli ale stále hraje poloha. Ganghnam je nejdražší oblastí v Soulu. Byt v Ganghamu, zhruba 100m2, může stát víc jak 1,5 mil eur. Je to opravdu drahé. To je hlavní faktor bytu. Není to žádný luxus, je to obyčejný byt, tady bych to přirovnal k bytu v paneláku. Jen s tím rozdílem, že je to mnohem dražší.

Oproti Squid Game se v Parazitovi setkáváme více s vyšší třídou jihokorejské společnosti. Ve filmu otec chudší rodiny řekl: ,,Jsou hodní, protože jsou bohatí.”

To je docela klišé. Celkově Parazit obsahoval mnoho klišé o jihokorejské společnosti. Mínění, že bohaté rodiny žijí v obrovských domech, prezentace jejich životního stylu, třeba i nábytek a auta, která ve filmu vlastnili. Taky to, že každá chudá rodina žije v banjihe. Možná pro cizince mohou být tyto věci zvláštní, ale pro Korejce je to klišé.

Zpátky ke Squid Game. Netflix oznámil druhou sérii, budete se na ni dívat? Je nějaké sociální téma, které by se podle vás mohlo otevřít ve druhé sérii?

Ano, určitě. S tím, že vyučuji asijská mediální studia, takže to je trochu i má povinnost.

Myslím, že by mohlo být zobrazeno více sociálních skupin, mohlo by se otevřít téma genderu nebo právě imigrantů, to jsou čím dál větší témata v korejské společnosti. Obzvlášť otázka genderu u mladých lidí je v Jižní Koreji velmi aktuální.