Jiří Pasz: Fotograf by svou prací neměl zneužívat příběhy druhých lidí

Kolik bolesti stojí za pokus o nějaké dobro? A co když to nevyjde? To jsou zásadní otázky, které si klade fotograf, dokumentarista a novinář Jiří Pasz. V rozhovoru mimo jiné přiznává, že před každým zmáčknutím spouště se v něm odehrává vnitřní souboj o to, jestli daný moment stojí za zvěčnění, nebo ne. Jestli zrovna tato fotka má potenciál něco změnit. 

„Pokaždé si snažím představit, jak bych se cítil já, kdybych byl takhle zobrazený,” popisuje svou taktiku, jak nepřekročit hranici a neponížit žádného fotografovaného člověka. Díky tomu se mu úspěšně daří vyhýbat se pornografii chudoby a místo toho zachycovat „normální život v nenormálních podmínkách”.

Jak z Vašeho pohledu fotografa a vystudovaného humanitárního pracovníka vnímáte problematiku pornografie chudoby? Co si pod tím vlastně představit?

O pornografii chudoby se začalo mluvit v 80. letech a jednalo se o kritickou reakci na trend fotografování lidí z rozvojového světa určitým, stereotypním způsobem. Extrémní chudoba byla zobrazována bez kontextu a šlo o to vyvolat pocity viny, případně solidaritu, která měla vést k finanční pomoci. Trpící lidé tak začali být využíváni k jakési pokřivené formě marketingu. Neziskové organizace k tomu bohužel přispěly významnou měrou, ale na druhou stranu je dnes velmi jednoduché to soudit. Stavíme na chybách minulých generací, stejně jako ty další budou stavět na těch našich. 

Tato stereotypizace není nic nepochopitelného, naopak je to přirozený mechanismus, který nám umožňuje zobecnit příliš složitý svět a rychleji na něj reagovat. Jenže negativní a nepravdivé stereotypy vedou ke stigmatizaci, diskriminaci a případnému násilí. Nevidím jakýkoliv důvod mít o rozvojových zemích představy založené pouze na chudobě. Vlastně věnuji kus svého života vyvracení těchto stereotypů.

Snaží se neziskové organizace svůj přístup měnit?

Rozhodně ano. V Česku už se situace výrazně lepší, i když někdy se samozřejmě něco nepovede a některé výstupy jsou za hranou. Proto se snažím při spolupráci s jakoukoliv organizací předem domluvit na tom, co dělat budeme a co už ne. Pokaždé také sám přemýšlím, kde jsou moje hranice. Třeba když jsem byl na ukrajinské frontě; myslím, že válka se dá vyjádřit i metaforicky, nemusíte fotit jen mrtvá těla. Když vám v panelákovém bytě mladá máma ukazuje sniperem prostřelené kuchyňské okno, u kterého zrovna jí její malé dítě, má to stejnou sílu. Spousta novinářů a fotografů v tomhle směru jede zbytečně na efekt.

Je možné peníze na humanitární pomoc získat i jinak než skrze vyvolání pocitů viny a soucitu?

Určitě. Jedním z trendů ve společnosti je totiž i hlad po pozitivních příbězích. Po tom, že někde někomu bylo pomoženo, že se někde něco podařilo. Věřím, že pro většinu už je doba vypouklých bříšek a smutných dětských očí pryč. Na určitou část lidí ale ještě pořád působí ten pocit viny. 

Opět je zde důležitá konkrétní situace; jinak získáváte peníze na rychlou pomoc po zemětřesení a jinak na dlouhodobější rozvojové projekty. Zajímavé bývají spolupráce neziskovek s marketingovými firmami, sociální marketing totiž není o reklamách na prací prášek nebo pivo. Musím ocenit, že některé kampaně jsou chytré, vtipné a inspirativní. Nicméně v určitých případech marketingoví manažeři a kreativci vůbec nerozumí tomu, jak se to má dělat.

Hranice mezi fotografem a hyenou

Máme z etického hlediska právo na zobrazování bídy druhého člověka?

Jedním z hlavních pilířů lidské existence jsou příběhy. Pomáhají nám orientovat se ve světě. Naše fascinace životy ostatních lidí se historicky tolik nemění, pouze se vyvíjí způsoby jejich komunikace. Když se s příchodem rádia, televize a internetu zrychlil přenos informací a svět se tak stal více propojeným, začali jsme ve větším měřítku zobrazovat i bídu. Lidi zkrátka drama, konflikt a utrpení druhých přitahuje a přitahovat bude. 

Velmi pak záleží na kontextu a způsobech podávání těchto příběhů. Když někde bídu ukazujete, záleží na vašem záměru, na co cílíte, čeho chcete dosáhnout. Je rozdíl, jestli se snažíte o humanistickou fotografii, která má něco změnit, nebo vám jde jen o rychlé vydělání peněz.

Kde je hranice mezi těmito dvěma přístupy?

Pro mě je zásadní právě ta hranici osobní. To znamená, jestli můžu s nejvyšší jistotou říct, že účelem mojí fotografie je posílení empatie, solidarity a porozumění. Při dodržování tohoto principu je mnohem menší šance, že fotka bude zneužita. Velmi důležité pravidlo je pak ochrana důstojnosti každého člověka. Proto si při každém focení snažím představit, jak bych se cítil já, kdybych byl takhle zobrazený. 

Je možné zachytit i smutné, negativní věci tak, aniž by byla ohrožena lidská důstojnost?

Určitě to možné je. Na prvním místě jde o to, jak komunikujete s lidmi, které fotíte. Já se každému snažím co nejvíce vysvětlit, kdo jsem, proč tam jsem a co se s tím příběhem bude dál dít. Daří se to různě, ale je to základ. Další důležitou věcí je vyvážená kombinace negativních a pozitivních informací. Když fotím lidi na útěku, snažím se zachytit jejich život komplexně. To, z čeho mají radost, a pak také to peklo, kterým si procházejí. Jedině tak podle mě vzniká svědectví, kterému říkám „normální život v nenormálních podmínkách”. Neohrozit důstojnost druhého znamená nekrást mu jeho obraz a nezneužívat jeho příběh. Právo na vlastní příběh je totiž významnou součástí naší lidské důstojnosti.

Fotit, či nefotit? To je oč tu běží 

Jak se Vám osobně daří nepřekročit hranici?

Většinou daří. Jako každý člověk provádějící sebereflexi se ale učím ze situací, kdy se to nepovedlo. Zásadní situace se stala ve Rwandě v roce 2006. Byl jsem rozhodnutý nefotit nic spojeného s genocidou. O tom už bylo řečeno dost a aby takový projekt měl smysl, musel bych být lépe připravený. Při odjezdu jsem na hranicích Rwandy a Ugandy vyskočil z autobusu a dal peníze za fotku jedné žebrající mamince s useknutou nohou a dítětem na zádech. 

Fotku nikde nevystavuju a na přednáškách o ní vykládám jen v kontextu překročení etických hranic. Protože ten pohled, kterým se na mě dívá, je nesnesitelný. Ublížil jsem jí, ponížil jsem ji. Nechala se vyfotit, protože potřebovala peníze na jídlo. Mně to změnilo život a pomohlo mi lépe nastavit focení. Tato chyba velmi bolí, ale možná nakonec znamenala více dobra než škod. Doufám. 

Předpokládám, že to nebyla jediná složitá situace, ve které jste se ocitl.

V jiných náročných chvílích se musím rychle rozhodnout, jestli má fotka potenciál něco změnit. Extrémně nekomfortní pro mě bylo fotit v Jordánsku čtrnáctiletou Fatimu, která byla celý den a noc pohřbená pod rozbombardovaným domem. Při návštěvě nemocničního pokoje jsem cítil tu bolest a k tomu rozpaky její rodiny, že je s nimi nějaký cizí fotograf. Současně jsem musel přemýšlet nad tím, jestli zrovna tento příběh pohne českou veřejností, aby si uvědomila, že těmto lidem musíme pomoci. Co byste udělali vy? Fotili nebo ne? Kolik bolesti stojí za pokus o nějaké dobro? A co když to nevyjde? I když mám přísný morální kodex, musím na každou novou situaci reagovat, jak nejlépe dovedu.

Narazil jste při svých cestách i na něco překvapivě pozitivního?

Téměř kamkoliv jedu, objevím něco nečekaného. Konstantním pozitivem je, že vždycky všude po světě nacházím lidi, kteří pomáhají ostatním. Takový Yorgui z Libanonu zabil člověka při autonehodě, a přesto mu otec oběti daroval krev, čímž ho zachránil. Yorgui to vzal jako znamení a založil neziskovku, která přemlouvá lidi k darování krve. V Himalájích jsem narazil na první ročník maratonu, který se běží z Annapurna base campu dolů. Trasu, kterou jsem šel tři dny, místní sportovci uběhli za šest hodin. V Zambii jsem pozoroval vzestup filmového průmyslu a viděl premiéru prvního zambijského hororu. 

Velkým pozitivem jsou setkání s lidmi, kteří naruší stereotypy vám. To jsem zažil na Haiti při setkání se třemi vtipnými jeptiškami nebo se skauty v jedné vesnici ve Středoafrické republice. Potkal jsem také indonéského psychiatra, který duševně nemocné pacienty vysvobozoval z klecí, do kterých byli umístěni. To byste v ráji na Bali asi nečekali. A podobných, navzdory okolnostem, pozitivních příběhů jsou v mém životě už stovky.

K pravdě čelem, ke stereotypům zády

Proč stojí za to přinášet lidem příběhy z jiných koutů světa?

Abychom pochopili, nakolik jsme stejní, v čem a proč jsou naopak naše životy odlišné. Jde o nastavení zrcadla. Tím je pro mě každá cesta. Setkání s druhými mi pomáhá definovat, kdo jsem já. Příběhy lidí z Keni, Haiti nebo Barmy se staly mou součástí a nevyčerpatelným zdrojem inspirace mé snahy dělat pozitivní, solution žurnalistiku. Spousta lidí po celém světě má fantastické know how – jak bojovat se strachem, kde hledat odvahu, jak pomáhat ostatním, jak překonávat překážky.

Jaké je podle Vás hlavní poslání fotografie? Může měnit svět (ještě dnes)?

Její poslání je stejné jako u vyprávění pomocí knih nebo filmů, je to jeden z dalších způsobů předávání příběhů. Fascinuje mě, že funguje jako stroj času nebo portál, skrz který se můžeme dívat de facto do minulosti. Přestože jsme si na to zvykli a už to tolik nevnímáme, je prostě úžasné, že máme možnost prohlédnout si zblízka zmrazený moment, kousíček roku 1935, 1968 nebo 2001…

Podle toho, jaký příběh fotka vypráví, může svět měnit a také ho absolutně, nekompromisně a neustále mění. Má moc lidstvo měnit, ať už k lepšímu nebo k horšímu. To, co mě ale velmi děsí, je možnost manipulace, pro kterou jsou dnes mnohem sofistikovanější možnosti než kdykoli dřív. Dezinformace jsou podle mě největší hrozbou lidstva.

Co se snažíte svými fotografiemi sdělovat?

Rád bych svými fotkami lidi vzdělával, inspiroval a – když se stane zázrak – přivedl je i k nějaké akci. Třeba díky mým fotografiím někdo zjistí, že chce pomáhat uprchlíkům nebo poslat skejty do Barmy. Hlavně se snažím bourat ty nepravdivé stereotypy. Zvlášť pokud se dostanu na místa, kam se spousta lidí nedostane. Vybaví se mi Afrika snů a skutečnosti od Zikmunda a Hanzelky, což je vlastně zpráva o stavu kontinentu a lidech té doby. U mě to je trochu pokus o Svět snů a skutečnosti, kdy ty sny jsou právě ty stereotypy. Věřím, že publikum, které se chce dozvídat co nejvyváženější zprávy o stavu světa, tu je.