Měřit životní úroveň pomocí HDP už nestačí, v kurzu je rovnost pohlaví i udržitelnost planety

KOMENTÁŘ. Islandská premiérka Katrín Jakobsdóttir před dvěma týdny vystoupila na půdě Chatham House v Londýně a přednesla řeč, ve které upozornila na důsledky neudržitelného ekonomického růstu. Navázala tak na srpnový proslov skotské premiérky Nicoly Sturgeon. Ty společně s premiérkou Nového Zélandu Jacindou Ardernovou stojí v čele nového politického trendu, který se kromě zvyšování bohatství zaměřuje na kvalitu života obyvatel.

V současné době se nejčastěji jako mezinárodní měřítko životní úrovně obyvatel udává hrubý domácí produkt (HDP). Zjednodušeně jde o přírůstek majetku za určité období, vydělený počtem obyvatel dané země. Zní to logicky. Čím vyšší bohatství, tím lepší životní úroveň. Má to však háček.

„HDP měří všechno, kromě toho, za co stojí žít”

HDP například nezohledňuje rozdíly mezi chudými a majetnými občany. Tím pádem všem přisuzuje stejný nárůst bohatství. Ten je však, vzhledem k neustálému rozevírání ekonomických nůžek mezi jednotlivými společenskými vrstvami, značně nerovnoměrný.

Právě obrovskou ekonomickou nevyváženost dlouhodobě kritizuje i nezisková organizace OXFAM, která v lednu 2019 uvedla, že 26 nejbohatších lidí na světě vlastní stejný objem majetku jako chudší polovina populace. Měřítko HDP přitom obě tyto diametrálně odlišné skupiny nahází do jednoho pytle, promíchá k nerozeznání a s šibalským úsměvem prohlašuje: všichni jste si rovni. To samozřejmě neplatí.

Není to ale jen o penězích a třídní nespravedlnosti. HDP ignoruje faktory, jako je péče o blízké, přístup k zeleni, kvalita ovzduší, rozvodovost, délka pracovní doby, výskyt duševních chorob a řada dalších. „HDP měří všechno, kromě toho, kvůli čemu stojí za to žít,” řekl už před padesáti lety americký ministr spravedlnosti Robert Kennedy.

Planeta a ženská práva, o nic víc jim nejde

Význam HDP jako indikátoru kvality života obyvatel se podle skotské premiérky Nicol Sturdeon přeceňuje. „HDP poukazuje na výstup naší práce, ale neříká nic o ceně, kterou za ni platíme,” řekla v srpnu v rámci TED konference. Podle skotské premiérky stojí společnost před důležitějšími úkoly, než je hromadění bohatství. Třeba zachránit matičku Zem.

Sturdeon upozornila na to, že touha po neustálém zvyšování HDP vede k aktivitám, které jsou sice z krátkodobého hlediska pro ekonomiku prospěšné, ale z dlouhodobého hlediska způsobují trvalé poškození planety.

Na tom se s ní shoduje i její islandská kolegyně. Značná část projevu o takzvaném udržitelném rozvoji, který měla začátkem prosince předsedkyně islandské vlády Katrín Jakobsdóttir na půdě londýnského Chatham House, se točila kolem dopadu klimatických změn na lokální i globální ekonomiku.

Náhled na klimatickou krizi, dnes již poměrně atraktivní politické téma, však není to, čím by si Jakobsdóttir vysloužila pozvání na institut mezinárodních vztahů v Londýně. Islandská premiérka vyčnívá mezi politiky vyspělých států svým progresivním přístupem k platové rovnosti a zapojováním žen do finanční inkluze. Mimochodem rozdíl mezi platem muže a ženy za stejnou práci, při stejném vzdělání i praxi, se v České republice podle dat Eurostatu pohybuje okolo 25 %.

Island s tímto neduhem zametl jako uklízečka chodbu na studentské koleji. V roce 2018 se stal vůbec prvním státem na světě, kde je rovnost platů mužů a žen ukotvena v zákoně. Společně s Novým Zélandem jsou pak prvními zeměmi, které představily „udržitelný rozpočet”. Ten si místo zvyšování HDP klade za prioritu duševní zdraví obyvatel, prevenci domácího násilí nebo již proklamovanou rovnost pohlaví.