Olomoucký protest s nadhledem – co se vlastně stalo

Olomoucký protest z 31. 10. se stal kuloárním tématem a vyjádřil se k němu, kdo mohl. I já přispívám z pohledu přítomného ne-účastníka. Snad čtenáři poskytnu odstup, který je tolik potřebný pro formulování vlastních stanovisek. Kritické myšlení a názorová opatrnost, se nesmí zadupat demagogií. Nezáleží, jestli nacionalistickou, nebo humanistickou. 

Přítomny byly dva tábory – větší proti-imigraci a menší proti proti-imigraci. Abych si zachoval klid a rozum, neposlouchal jsem ani v jednom. Abych měl nadhled, shlížel jsem na průběh z nedaleké věže. Později jsem vyslechl a vyzpovídal zástupce všech stran.

Tábor DSSS a proti-imigraci

Z ohlášených 1900 protestujících se objevilo zhruba 600. To je nezanedbatelný počet. Opilí mladíci skandovali už cestou tramvají a budili pohoršení, opovržení nebo lítost. Většina ostatních účastníků neodpovídala tomuto profilu. Jednalo se o lidi v nejlepších letech, rodiče, pilné zaměstnance. Škraloup v davu tvořily známé tváře neonacistů a tvrdého jádra DSSS. Sice bez kanad, bez zbraní a skrytí před policií, ale beztak známé stálice praktické i online nenávisti. Systém protestů mají zmáknutý. Nyní se jí nahrává do noty. Jejich znalosti organizace protestů a ostrá rétorika našly úrodnou půdu. Hesla proti imigraci měla velký úspěch. Politická hesla DSSS už tolik radosti nevzbuzovala.

Řečníci proti-imigraci se střídali. Zněla témata nenávisti, kultury, tradice a podobně. Vandas nepřekvapil, jeho rétorika je lehce nadprůměrná, ale po létech tradiční a nudná. Jiní nicméně překvapili. Nelze protestu upřít, že měl i své kvalitní řečníky/demagogy, kteří bytostně věří svým slovům. Své výzvy neberou jako nenávist, ale jako nástroj k očistě. Nelze jim také upřít, že dokáží vytvořit atmosféru jednoty. Ta umí strhnout každého nezávisle na názoru. Během samotného řečnění nicméně nezazněl žádný nový argument hodný připomenutí. Následovala národovecká promenáda.

Pochod změnil trasu kvůli bezpečnosti. Voj působil silně – jednolitě, společně. Hluboká danost lidské přirozenosti budila v účastnících euforii. Šli stejným krokem v sevřeném zástupu. Jednota působila jako opium. Polyfonii tlampačových výzev kazili jen opilí buřiči. Hesla se nesla v tradičním duchu. K fyzickým střetům nedošlo. Vše se odehrálo poklidně.

Odkaz na zprávu DSSS (včetně fotek)  najdete zde.

Tábor proti proti-imigraci

Původní schůzi nedaleko náměstí brzy navštívila policie. Nesourodá skupina SOS, Zelených, Antifa, Pirátů a dalších nechtěně vystrašila několik občanů, kteří se zmínili policii. Naštěstí (i když možná nechtěně) proto získala skupina ochranu před začátkem protidemonstrace.

Individualismus a humanismus vystihovaly tuto stranu barikády. Stočlenná skupina aktivistů připomínala rozmanitou mozaiku účesů, vzdělání, ale hlavně názorů. Negativní vztah vůči větší skupině byl hlavním tmelem této různorodé plejády. Skupině chyběla jasná organizace a pevná ruka, což se brzy ukázalo na náměstí. Od sv. Trojice letěla dýmovnice mezi pleše. Později přibyl pokus shazovat aparaturu demagogů. Policie výtečníka zachránila. Nic naplat, že se jednalo o jednotlivce. Vrhli nepatřičné světlo na ideály, které propagoval zbytek humanistů. Nepřekvapí, že se jednalo o Áčka (Antifa).

Celou dobu oba tábory oddělovali těžkooděnci. Kromě velikosti skupin byla i různá výzdoba. Na straně humanismu vtipné a sarkastické transparenty. Na straně nacionalismu vlajky a tlampače. Rozdíly hodnot a názorů vytvářely dusno. Všudypřítomné napětí nedávalo mnoho prostoru k myšlenkám na uprchlíky.

Skupina se pod vlivem Piráta Bartoše přesunula do Opletalovy ulice. Chtěli zde protestovat na místě, kudy měla projít šestisetčlenná masa. Ulice je úzká a stala se neprůchodnou. Střetnuly-li by se pochody, policie by očividně neměla dost sil na jejich oddělení. Rozhodlo se tedy odříznout menší průvod a přesměrovat větší. Humanisté se museli podrobit lustraci, kvůli podezření z blokace ohlášeného shromáždění. Bartoš to vnímá jako křivdu. Tvrdí, že neudělal nic špatného. Podaly se stížnosti na policii. Prý nešlo o blokádu (viz zde). Nicméně postaví-li se sto lidí do ulice široké tři metry, nelze ji dobře projít. Blokádou se stává blokáda podle skutku a ne podle toho, co si myslí její účastníci. Teď jim za to hrozí pokuta. Bez policejního zákroku by nicméně hrozila střet… a že se na něj někteří těšili, je pravda.

Houpací Osel si mohl dovolit víc redaktorů a můžete si přečíst i jiný vynikající článek z pohledu této skupiny zde.

Policie

Úspěšně oddělovala skupiny, a pokud vykonala něco k nelibosti zúčastněných, tak aby předešla potenciálním potyčkám. Nakonec má úřední povinnost zachovat se tak, jak se zachovala, i když tím mohl vzniknout pocit křivdy.

Kvůli vzniklé blokaci musela policie odklonit celé procesí. Což samozřejmě vyžadovalo blahosklonné svolení Vandasova kolegia. Potupa, kterou musela ozbrojená složka polknout, aby vše probíhalo v klidu. Samotná organizace perfektní. Z kostelní věže to připomínalo černou spartakiádu. Těžkooděnci pochodovali, strážníci strážili, auta popojížděla. Vždy smysluplně a profesionálně.

Shrnutí

Protest proběhl vcelku klidně. Demagogie zazněla. Euforie proběhla. Nacionalismus budil vášně a radost. Opravdové argumenty nezaznívaly, ale hesla stačila. Humanismus a morální hodnoty se ohradily. Individualismus dělal problémy v řadách menševiků. Bitva mezi táborem strachu a dogmatice hodnot se obešla bez bitek. Odehrála se jen na poli transparentů a častování. Policie hlídala, zabezpečovala, lustrovala. Provedla křivdy a vytrpěla si křivdy. Nikdo ze zúčastněných nezvítězil a všichni se museli spokojit s krásným a akčním dnem. A remíza je možná v tomto případě to správné a zlaté řešení.

Olomoucký protest potvrzuje, že dav je dav. Nezáleží na tom, kolik vzdělaných ho tvoří. Počtová rozdílnost skupin poukazuje na palčivost celé otázky. Mávnout rukou a kritizovat populaci, že nerozumí lidským hodnotám a právům, je cesta do pekel. Ze seberacionálnější pozice není možné jen tak kritizovat druhé. Ale právě to, jak se obávám, se odehrává. Někteří lidé jsou tolerantnější k myšlence migrace, než vůči vlastním spoluobčanům. Protestují proti protestům, zesměšňují jejich názory.

Situace je pochopitelně nepřívětivá i na druhou stranu. Zástupy zfanatizovaných kritiků migrace vybuchují, když nabízejí řešení krize. Rovnou navrhují nejkrutější řešení pro imigranty. Svět se pro ně stává černobílým a právo na život se stává otázkou kulturní příslušnosti. Děsivá pozice. Naše malá středoevropská kultura, která se oživila na sklonku Rakousko-Uherska, se bojí o svůj život. Krutě reagujeme na cokoliv, co má (byť zdánlivě) potenciál narušit naši křehkou státnost. Z řady historických peripetií a neúspěchů tohle musíme chápat.

Naší největší výzvou se proto stalo najít pozici mezi polarizovanými dogmaty. Ať už se skrývá pod záštitou národovectví nebo lidství, stále jde o dogma… a těch už máme plné zuby.

Autor: Jaromír Škoda