Tři týdny v amazonské komunitě: se světem je propojila ropná společnost, tygry a opice už nepotkávají

V předchozí části rozhovoru se studentkou Anetou Walach jsme si povídaly o tom, jak se ocitla v amazonské komunitě Chuya Yaku, jak tato společnost vznikla a jaký je v ní život. V této části se Aneta zaměří na změny, které nastaly po příchodu ropné společnosti do Amazonie a jakým způsobem ovlivnila komunitu a okolní přírodu. Přijde řeč i na místní kulturu a také na koronavirovou krizi, před kterou se studentka stihla vrátit do Česka.

Do komunity, ve které jste byla, se dalo dostat autobusem. Jak vypadá život v odlehlejších místech, kde už dojezdová cesta nesahá?

S těmito komunitami jsme nepřišly do styku, ale slyšely jsme, že tam lidé žijí čistě s přírodou, ještě více odloučení od společnosti. Oblečeni jsou pouze v přírodních materiálech. Náš domácí nám vyprávěl, že takto žil do svých patnácti let, takže to není až tak dlouho, co jsou v kontaktu s moderní civilizací.

Co se změnilo?

Pochopila jsem, že zlom nastal s příchodem ropné společnosti. Před postavením cesty jim trvalo dva dny, než došli do města. Teď je to záležitost dvou hodin v autobuse. Tím, že je kontakt s městem najednou tak jednoduchý, tak tam začali jezdit prodávat banány a za utržené peníze si mohou koupit nějaké oblečení nebo základní věci.

Jejich život tedy ovlivnila ropná společnost?

Neřekli to napřímo, ale myslím si, že ano.

Divoká zvířata už nejsou hrozbou

Změnilo to nějak místní přírodu?

V Amazonii jsme byly na výletě už dříve. Těšily jsme se, že uvidíme všechny exotická zvířata jako tygry, opice, papoušky, ale nepotkaly jsme je. Postavením cesty a zásahem člověka se zvířata začala stahovat hlouběji do džungle. Stejně tak tomu bylo v Chuya Yaku. Vyprávěli nám, že se kdysi v noci báli, že přijde tygr, věděli, kde se pohybuje, kde je jeho teritorium. Běžně se potkávali s opicemi, ale většina se stáhla.

Jak to vypadá v džungli?

Amazonský les je naprosto neprostupný. Každý krok je třeba vysekat mačetou, což je naprosto základní nástroj. Bez gumáků a mačety ani ránu.

Jak obyvatelé komunity vnímají ingerenci zvenčí?

Místní se podíleli na projektu, který měl komunitám zajistit nádrže s pitnou vodou. Ptali jsme se, jaký na to mají názor. Byli moc rádi. Pijí totiž pouze vodu z řeky a v případě, že prší, tak se voda zakalí a není použitelná. Takto by měli stálý přístup k pitné vodě, mohli by ji pít také turisté, kteří si vodu musí filtrovat. Obávám se ale, že nevidí dál. Ta voda bude určitě chlorovaná, systém se bude muset nějakým způsobem napájet, další zvěř se stáhne. Nevím, jestli si tyto konsekvence uvědomují.

Pozorovala jste nějaké přímé změny v přírodě?

Dávají na noc do řeky sítě. Kdysi, když je ráno vytáhli, tak byly plné ryb. Teď stále něco uloví, vystačí si, ale je jich znatelně méně. Je možné, že za 10 let už tam nebude ani to.

Chtějí všichni, co se narodili v komunitě, v ní také zůstat?

Někteří rodinní příslušníci se rozhodli odejít, žijí úplně jiný život. Část také studuje ve velkých ekvádorských městech, ale vrací se zpět do komunity, ve které chtějí žít. Mladí lidé mají samozřejmě tendenci vidět svět, nechtějí celý život sadit platany a celý den pracovat s mačetou.

Podobně to měl Cristian, který žil nějakou dobu ve městě. Uvědomil si ale, že stejně to, co si vydělá, musí dát za bydlení, musí si kupovat jídlo, které neví, odkud pochází a to málo, co mu zbylo, mu radost nepřineslo. V džungli si může postavit dům kdekoli, je samozásobitelný a ví přesně, odkud se jeho strava vzala. Velmi si uvědomoval, že spojení s přírodou je pro něj výhodnější a lepší, že tam chce žít. Nechce jíst rýži a jiné potraviny z města, chce se živit pouze tím, co vypěstuje a uloví. Na druhé straně ale touží po autu, aby mohl jednodušeji jezdit do města prodávat platany.

V Ekvádoru umí zpívat každý

Má Chuya Yaku svou specifickou kulturu?

Tato komunita pochází z kmene Kichwa a posluhuje se stejnojmenným jazykem. Ten je úplně jiný než španělština. Dnešní mladá generace už ale kichwa úplně neovládá, rodiče je učí španělštinu, aby měli lepší šanci jít studovat. Cristian naopak zastával názor, že by všichni měli mluvit pouze kichwa.

Co hudba?

V této komunitě nehrála velkou roli. Měli ale v plánu sehnat nějaké nástroje a sestavit program, aby tak nalákali více turistů. Ptala jsem se, jestli někdo z nich dokáže na nějaký nástroj hrát. Vládlo tam takové heslo „hrát ano, ale intonovat ne”. Tohle vlastně fungovalo všude. V Ekvádoru umí zpívat každý, dokonce ten bez hudebního sluchu. Nikdo neřekne, že něco neumí. Tančit umí každý, nebere se ohled na pravidla a normy. Tyto činnosti jsou oproštěny od hodnocení.

Specialitou Ekvádoru byla ale všudypřítomnost obrovských reprobeden. Ta nechyběla ani v komunitě. Často se stávalo, že ráno, tedy ve tři hodiny, zahrál Cristian na svou píšťalku, párkrát zvolal „guayusa”, načež pustil hlasitou hudbu přes reprobednu, aby všichni věděli, že je ráno a že je čeká společné posezení. Obvykle pouštěl kichwa písničky. Byla to docela příjemná rána.

Udivilo něco místní na vašem chování?

Velmi se podivovali tomu, že jsme se chodily koupat v plavkách. Koupali se totiž v oblečení, neměli žádný speciální úbor. Později jsme to začaly dělat stejně, bylo to mnohem praktičtější.

Jak probíhalo loučení s rodinou a komunitou?

Odpoledne jsme oznámily, že další den ve tři ráno odjíždíme. Jejich reakce byla „Ve tři? Tak vstaneme v půl druhé, uvaříme guayusu a můžete jet.”

Výjimečné situace v rukou rady prezidentů

Sledujete nadále situaci v Ekvádoru?

Ano. Měly jsme štěstí, že se nám podařilo dostat domů. Situace tam šla rychle dolů a byla dost zlá. U nás lidé žijí z měsíce na měsíc, v Ekvádoru spíše ze dne na den, krize se tedy projevila do dvou týdnů. Mrtvá těla na ulicích byla v některých městech bohužel realitou.

Jaká byla situace v Chuya Yaku?

Každá komunita má svého prezidenta. Svolali tedy jejich radu, kde řešili nastálou situaci. Rozhodli se, že odříznou jedinou příjezdovou cestu, aby se nikdo nemohl dostat ani dovnitř, ani ven. To jim ale vláda nedovolila, nejspíš kvůli zájmům ropné společnosti, ale to jsou jen mé dojmy. Naše rodina se tedy rozhodla, že jakmile se nákaza dostane do první komunity, tak se přestěhují do džungle. To se nakonec ale nestalo.

Měli přístup k nějakým lékům?

Krom guayusy požívali také kůru ze speciálního stromu, kterou buď vařili nebo nakládali do alkoholu. Nazývali ji „whisky amazónico” a tvrdili, že je to ochrana před koronavirem. Vyznají se ale v rostlinách a bylinách, takže se léčí tím, co jim poskytuje příroda. Na druhou stranu měli třeba očkovací průkazy.

Odkud měli alkohol?

Chodili si pro něj k doktorovi. Vždycky, když se od něj vrátili, tak přišli s lahví alkoholu. Nejčastěji tam ale pili právě chichu, což je fermentovaný nápoj. Ten se dělá z yuky, která se oloupe a dá vařit na oheň. No a pak následuje docela děsivá část. Když byla yuka uvařená, tak se kolem ní sešly všechny ženy, vkládaly si kousky yuky do úst, rozžvýkavaly ji a vyplivovaly zpátky. Celou přežvýkanou hmotu pak přemístily do nádoby, zalily ji vodou a nechaly asi čtyři dny fermentovat. Už se mi dlouho nestalo, že by mi něco nechutnalo tak moc, že jsem to nedokázala ani spolknout (smích). Rozhodly jsme se jedné výroby taky zúčastnit, byl to docela nezapomenutelný zážitek.