Nejnovější

Pán much, pán virů

Záběr z filmové adaptace Pána Much, zdroj: The Guardian

KOMENTÁŘ. Pokud přijde druhá vlna pandemie, musíme opustit pesimistický pohled na lidstvo. Ten sice vede k zajímavým příběhům, ale není zdaleka tak přesný, jak si často myslíme.

Román Pán much z roku 1954 od Williama Goldinga ukazuje člověka ve značně nesympatickém světle. Skupinka dětských trosečníků na opuštěném ostrově selhává ve snaze vybudovat civilizaci a postupně se propadá do barbarství.  

Představa, že lidé by se tak v podobné situaci skutečně zachovali, není nijak revoluční. Podvědomě věříme, že bez přítomnosti represí by se stal člověk člověku vlkem.  Často jde dokonce o nevyřčený předpoklad pro mnohá rozhodnutí jak v politice, tak v osobním životě. 

Ostatně na samotné zpochybnění takového předpokladu bývá často nahlíženo s podezřením. Stačí si vzpomenout na pojem
„sluníčkář”, který ve svém základu slouží jako nepříliš lichotivé označení naivky, který si myslí, že lidé jsou ve své podstatě dobří. 

Chlapci z ostrova Ata 

Přitom jedenáct let od vydání Pána Much se odehrál scénář, který začíná podobně. V roce 1965 ztroskotalo šest hochů z království Tonga na opuštěném ostrově jménem Ata. Jenže, jak popisuje článek v Guardianu, dokázali v krizi spolupracovat a postavit
„malou komunu se zahradou, zachytáváním dešťové vody, improvizovanou tělocvičnou, badmintonovým hřištěm, ohradou na kuřata a stálým ohněm.” 

Jde o výrazně odlišný obrázek než v Pánu Much, kde se trosečníci velmi rychle rozpadli na znesvářené skupinky. Námitka, že tito chlapci byli jakousi výjimkou, která se nedá aplikovat na širší společnost, však příliš neobstojí. Ostatně, na ostrov se nedostali jako jejich románové protějšky při havárii letadla, ale na ukradené rybářské lodi, kvůli čemuž po své záchraně málem skončili ve vězení. Když ale začalo jít do tuhého, tato skupina náctiletých zlodějíčků dokázala spolupracovat a pomáhat jeden druhému. 

Otázka nařízení 

Když do Česka přišla v březnu pandemie koronaviru, vláda se rozhodla bojovat s ní pomocí restrikcí a zákazů, ostatně jako naprostá většina zasažených zemí. A jakkoliv by se v jednotlivých zemích daly najít rozdíly, šlo o stejný princip: seshora lidem vnutit chování, které šíření nákazy zastaví anebo aspoň zpomalí. Jenže takový přístup má mnoho úskalí, a to i když pomineme ekonomické škody. 

Donutit lidi, aby doslova ze dne na den naprosto změnili své chování je totiž téměř nemožný úkol, zvlášť pokud by mělo jít o delší dobu. Snad v totalitní Číně, ale v západním světě je ochota přistoupit na něco takového mnohem nižší, nemluvě o schopnosti států taková opatření důsledně vynucovat. Stačí se podívat na Českou republiku, kde lidé po prvních týdnech začali karanténní opatření když ne rovnou ignorovat, tak alespoň obcházet. 

Navíc, pokud by dříve nebo později přišla druhá vlna nákazy, je tu reálná možnost, že většina obyvatel zkrátka návrat plošné karantény a s tím související zákazy jednoduše nepřijme. Únava z karanténních opatření bude ještě příliš velká na to, aby přijali jejich návrat.  

Otázka důvěry 

Jestli si něco můžeme vzít z příběhu chlapců z ostrova Ata, pak je to poznání, že lidé v krizové situaci většinou nejednají sobecky. To je předpoklad, ze kterého bychom měli vycházet, pokud nastane nejen tak často skloňovaná druhá vlna, ale i jiné ohrožení. To si částečně uvědomil i
„červený svetr” Hamáček (ČSSD), když prohlásil, že největším trestem za nedodržování karantény bude, „že někoho nakazí, ten umře a jim to bude celý život líto.”  

Hamáček v červeném svetru, zdroj: Hospodářské noviny

Jestli dojde k nejhoršímu a „chytrá karanténa”, ať už bude fungovat jakkoliv, selže, bez ochoty obyvatelstva nebude žádné plošné řešení možné. Jenže samotný apel na zodpovědnost lidu sám o sobě stačit nebude, pokud představitelé státu sami nepůjdou příkladem. Zodpovědnost po ostatních totiž může vyžadovat jen ten, kdo se sám chová zodpovědně. Dokud budou „ti nahoře” dělat, že pro ně pravidla neplatí, nemůžou očekávat, že “ti dole” se jimi budou dobrovolně řídit. 

Samozřejmě, že podobný přístup není ani zdaleka sázkou na jistotu. To ale není ani návrat restriktivních opatření. Jenže i kdyby lidé návrat restrikcí přijali, v dlouhodobém hledisku to politické kultuře nijak neprospěje. Naopak úspěšná opatření založená na důvěře v sobě mají potenciál přinést změny, které budeme cítit ještě dlouho poté, co pandemie pomine. 

Ondřej Gogela (Články)
Napůl seriózní publicista, napůl smějící se bestie. Navzdory všem důkazům o opaku stále věří, že jeho názory někoho zajímají.
  1. Petr Kaminsky | 23.6.2020 v 12:23 | Odpovědět

    1) Co to mate za pitome formatovani? Zlomeny text uprostred radku … To publikujete z telefonu, nebo co? 2) Tvrzeni autora (o nulove disciplinovanosti obyvatel na Zapade) neni nicim dolozene/dolozitelne – podle sebe soudim tebe. Jsou zeme s disciplinovanymi obcany, jsou zeme s mene disciplinovanymi obcany. Celkove by dalo rict, ze to souvisi s duverou v konkretni stat. Tezko hazet do jednoho pytle obcany Danska a Italie.

  2. Když vidím, jak s námi občany vláda jedná – chovám se jak chci. Třídění odpadu? Ne.Pomáhat zadarmo? Ne. Zajímá mně jenom moje osoba – na ostatní kašlu.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*