Jak Zeman do boje proti islámu (ne)vytáhl

Toto je příběh o udatných králích, zlých čarodějích, sličných princeznách a nepolapitelných ideálech lásky a odvahy – ve třetí cenové kategorii. Čeká vás vyprávění, které vás připraví o bránici, řeč i víru…

Za sedmero horami ležela malá zemička ještě menšího významu, jmenovala se Česká republika. Vládl zde prezident Miloš Zeman. Kdysi před volbami lidem nasliboval hory doly, mimo jiné i to, že bude prezidentem obyčejných lidí. A jak řekl, tak učinil. Začal se chovat jako obyčejný člověk. Zůstává záhadou, kde přišel k interpretaci, kterou můžeme vidět. Zajistila mu více odpůrců než příznivců. A odpůrců přibývá. S každou další eskapádou roste počet těch, kteří ho mají po krk. O to hlasitější musí být jeho příznivci.

Jednoho dne Miloš Zeman svolal naléhavou radu. S nejvěrnějšími vazaly se sešel na Pražském hradě, usedl do prezidentské sesle. Záda měl ohnutá, čelo orosené a duši zkormoucenou. Nalil si tedy čisté slivovice a pravil: „Tak podívejte se… Já nemám čas starat se o to, aby na mě při výstupu na veřejnosti někdo házel vejce či zeleninu. Stejně tak mě už nebaví vymýšlet břitké odpovědi, jakkoli jsem v tom dobrý. Nuže, očekávám od vás rady, jak zlepšit prezidentskou reputaci.“ Mezi poradci se rozhostilo ticho, že by do něho jeden lžíci zapíchl. Usilovně předstírali přemýšlení, protože všem už došly nápady, co se Zemanem udělat. Všeobecně sdílený nápad byl únos a jeho následné nahrazení dvojníkem. V celé zemi se ale nenašel nikdo s podobným vzhledem, natož s podobným egem. Uplynulo asi deset minut, to se poznalo tak, že se Zeman naklonil o pět stupňů doleva a jeho hlava o pět stupňů dozadu. „Poslyšte, pánové, já nemám v úmyslu tady prosedět celé odpoledne. Už teď jsem kvůli vám obětoval svého šlofíčka v Lánech a vaši produktivitu nyní předčí i Miroslav Kalousek v pozici ministra financí. Dávám vám pět minut, což znamená, než se vyprázdní tato láhev.“ Dramaticky vzal sedmičku moravské slivovice a poradci strnuli hrůzou. Byla ze tří čtvrti plná! Věděli, že neměli mnoho času.

Vtom se zvedl Jiří Ovčáček, takový mladý hujer, ale pálilo mu to, o tom řeč být nemohla. „Pane prezidente, mám spásný nápad!“ Miloš se zaradoval, to se dalo poznat tak, že hlavu naklonil dopředu. „Já jsem o vás nikdy nepochyboval, pane Ovčáčku. Mluvte tedy, ale rychle, slivovice nedělá dobře na trávení.“ Mladý muž horlivě přikývl. „Musíme najít vhodné téma, které tlačí většinu ekonomicky aktivního obyvatelstva, najdeme vám postoj, který bych označil jako modus preferencí řadových voličů, a s tím vystoupíte na veřejnosti.“ – „Já bych vás poprosil, pane Ovčáčku, abyste mluvil na srozumitelné úrovni. Jsem koneckonců politik.“ – „Ovšem, pane prezidente. Zkrátka a dobře, řeknete to, co se bude líbit spoustě lidí. Oni budou nadšení z toho, že mají stejný názor jako prezident, a už po vás nebudou nic házet.“ Miloš začal hledat cigarety. „To už jsme přeci zkoušeli před volbami. Bude to fungovat podruhé?“ – „Určitě bude, pane prezidente,“ pravil sebejistě Ovčáček. Miloš Zeman poradu označil za veleúspěšnou, s Ovčáčkem si domluvil soukromé randíčko a usnul na stole.

Zatímco Miloš spal, Ovčáček se potají vydal to tajného podzemí Pražského hradu (Harry Potter a tajemná komnata, pozn. red.), kde se pravidelně scházel se svými informátory. Byla to sebranka těch největších lumpů a padouchů, která kdy šlapala po České republice. Ovčáček se zarazil. „Míra Kalousků nepřijde?“ – „Ne, prý má moc práce se špínou na Babiše. Zrovna pracuje na pětisetstránkovém pojednání na téma ‚Babiš manipuluje médii‘.“ – „Inu, to ho nebudu rušit. Ale k věci. Miloš Zeman potřebuje nový výrok pro veřejnost, kterým by se zalíbil co nejvíce lidem a získal více příznivců.“ Když uslyšel výbuch smíchu, zachmuřil se. „Ano, já vím, je to nadlidský úkol, ale něco se vymyslet musí. Od vás chci slyšet, co se líbí naprosté většině běžného lidu.“ Nastalo krátké ticho. „Kdo je to běžný člověk?“ – „Co já vím?“ protáhl Ovčáček. „Tak to vemte podle průměrného platu.“ – „Toho, který citujeme novinářům, nebo toho skutečného?“ – „Toho skutečného.“ Místností se rozeznělo horlivé ťukání do gůglu a kalkulaček a následné sepisování možností. A už to jelo. „Co porno?“ – „V Milošově podání, zbláznil ses? A navíc, na veřejnosti ti málokdo přizná, že se na porno dívá.“ – „Kočky?“ Ovčáček se zamyslel, ale zakroutil hlavou. „Moc populistické, od toho tu máme Tomia.“ – „Alkohol?“ – „To už teď používají proti Zemanovi jeho odpůrci, akorát bysme jim nahráli na ruku. Navíc politika se nehraje na pravdu, to tu snad ví všichni.“ Skupina souhlasně zamručela.

Náhle se ozvalo lusknutí. „Mám to! Islám!“ Ovčáček zapochyboval. „Já ti nevím, Zemana jako muslima si představit nedovedu, Alláh prý zakazuje pití…“ – „Ale ne! Co třeba ten Islámský stát? A islám obecně! Muslimové, mešity, teroristé a tak.“ Ovčáček se zamyslel a začal zapisovat. „Dobrý nápad, dobrý nápad!“ přitakal. „Mohl by třeba označit Mohameda za falešného proroka.“ – „To ne, víš jak dopadli v Charlie Hebdo, když si brali do huby Mohameda.“ – „Vím, měli mnohamilionové zisky.“ – „Předtím.“ – „Jo tohle. No dobře, tak Mohamed ne. Alláh tím pádem taky ne. Co přistěhovalci? Mohl by dát like stránce ‚Islám v ČR nechceme‘.“ – „Ne, jejich reputace se pomalu hroutí. A EU by nás obvinila z rasismu. Zase.“ – „Takže zbývá Islámský stát. Dobře, dobrá práce, s tím už něco vymyslím.“

Další den si Zeman nad sklenicí a s cigaretou četl připravený proslov. „Teda, pane Ovčáček, nemyslíte, že je tento projev poněkud radikální?“ – „Vůbec ne, pane prezidente,“ pravil pyšně Ovčáček. „Osloví masy, veškeré argumenty jsou pečlivě vybrané tak, aby se opozice dala označit za přívržence islámu nebo blázny, zpochybnění se dají zamést pod stůl a něco z toho je i pravdivé.“ Zeman dopil sklenku. „Co ten výrok Ferdinanda Peroutky?“ – „Ten jsem sám vybíral, pane prezidente.“ – „To je vidět, není tam celé znění. A dělat z Peroutky příznivce nacismu, to je perverzní i pro mě.“ Ovčáček shovívavě Zemanovi dolil sklenku. „Nebojte se, pokud si toho někdo všimne, prostě řekneme, že je to účelné překrucování pro jiný význam. A kdyby to nestačilo, prostě řekneme, že je to snaha podkopat vaši reputaci.“ – „A co ten dopis Winstona Churchilla? A opravdu musím říkat, že je můj oblíbenec? Ten kapitalista preferoval doutníky a šampaňské před slivovicí a cigaretami. Proti tomu já mám zásadní námitky.“ – „Jednou to přežijete.“ – „Tak na to si teda musím dát ještě jednu slivovičku.“ Ovčáček ovšem láhev obratně vzal. „Už stačilo, pane prezidente, za chvíli začínáme.“

A tak Zeman pronesl projev, ve kterém vyzval Evropu ke společnému boji proti Islámskému státu. Dramatické rozuzlení to nemá, ale můžeme se tomu zasmát. A jak to bylo dále? Povíme příště.