Pan Nikdo proti Putinovi: Proč ruské děti oslavují odchod svůj i svých blízkých do války

Propaganda nezná meze. Proto se neostýchá cílit ani na děti školou povinné, jež tak nejsou vystaveny žádnému jinému názoru pro režim nebezpečnému. Jsou v tom ‚‚správném” duchu rovnou vychovávány. Pavel Talankin, ruský učitel a organizátor školních akcí, nechtěl takový systém podporovat. Viděl, jak mu bývalí žáci a přátelé odchází do války a už se nevrací. Rozhodl se tak odtrhnout od státního diktátu a sdílet svůj materiál dokumentující praxi ruské propagandy se světem. Snímek se promítal na festivalu Jeden svět v olomouckém Divadle na cucky.

Od ruské invaze na Ukrajinu se situace pro ruské učitele změnila. Namísto obyčejného vykonávání profese se stali jedním z nejvýznamnějších nástrojů státní propagandy. Do školních tiskáren tak mířily speciální vzdělávací osnovy, diktující, co se bude dětem povídat. Pavel “Paša” Talankin lžím Kremlu neuvěřil, ale těžko se proti nim bojuje, když dostanete za úkol sbírat dokazující videomateriál o plnění těchto úkolů. Jeho záběry zpívajících dětí ze školních besídek a různých projektů se tak změnily na zmatené obličeje poslouchající eseje o nadřazenosti jejich státu a hrdinství lidí bojujících proti ukrajinskému fašismu.

Hra na vojáčky, soutěž ve čtení, značka Z

Jedna z mnoha akcí zapojující děti do válečné propagandy je žákovský nástup a pochod vybraných “šťastlivců” s ruskou vlajkou. Jako takový projev mikroodporu jednou Paša do reproduktorů pustil popovou melodii od Lady Gaga. I když za to byl pokárán, naštěstí to nestačilo na větší postih se zásahem policie. Žákovská setkání ve vzpřímeném postoji a odříkáváním ideologických hesel stále pokračovala a utužovala chtěnou představu. Pro posílení ideálu o hrdinském odhodlání ruských vojáků dokonce přišla přednášet i vojenská skupina wagnerovců. Dětem do oběhu posílala náčiní, zbraně a nechala je se obléknout do svých úborů.

Paralely k různým diktátorským režimům se dají najít snad v každém momentu filmu. Jeden ale ve mě specificky rezonoval. Prezident Putin založil mládežnickou organizaci Hnutí prvních, jíž se sám stal hlavním představeným. Takový nový Pionýr, Hitlerjugend, Komsomol nebo vše dohromady. Děti se oblékly do stejnokrojů s rudými čepicemi, sedly si do třídy a na kameru odpovídaly na dotazy namotivované učitelky. Ale ne na základě vlastního názoru, nýbrž pod lavicí schovávaly proužky papírků s požadovanou frází. Takové taháky, aby škola sama neměla problémy od Velkého bratra. Sám Paša totiž celé představení natáčel a musel i jednu žačku napomenout, aby se při odříkávání veršů dívala na paní učitelku, a ne do čoček kamery jako by přednášela básničku na besídce.

Pro svůj tvůrčí talent Paša nenatáčel jen školní akce, ale i akce svého města Karabaš. To je mimochodem známo jako neznečištěnější město v Rusku. Dostal se tak i na jízdu aut s vlajícími vlajkami Ruské federace a písmeny Z vylepenými v jejich oknech. Stejnou hlásku museli vylepovat i do školních oken na podporu války, ale Paša se opět vyznamenal. Místo toho lepil přes okenice písmeno X – online symbol na podporu ukrajinských uprchlíků. Když však natáčel nadšené pozorovatele projížďky aut, skandující podpůrné slogany pro výhru Ruska, vždy mu odpovídali, jak šťastní z války jsou a jak Rusko zkrátka právem musí vyhrát.

Zóna bezpečí v kabinetu

Paša byl mezi studenty známý jako “safe zone”. V jeho kabinetu, kde se zámek v klíčové dírce nikdy neotočil, se scházeli všichni toužící po diskuzi. Chtěli se svěřit se svými problémy. Před válkou asi s banálními dětskými, po vypuknutí invaze se strachem o své kamarády, příbuzné a milé odvlečené do povinného odvodu. V průběhu snímku můžeme sledovat příběh jedné žačky, jež se musela vypořádat s odvedením bratra. Při jedné z organizovaných akcí psaní dopisů žáci psali náhodným vojákům bojujícím za “osvobození” Ukrajiny. Popsala v něm tak své vlastní pocity, které cítí kvůli stesku, a touhu o vojákovo i bratrovo šťastné navrácení zpátky domů. Její bratr však kvůli pokusu o útěk zahynul. Toto zjištění na konci snímku rezonovalo celým sálem.

I absolventi školy a Pašovi odrostlí přátelé už dosahovali věku k odvodu na frontu. Mezi ty nejemotivnější záběry dokumentu patřily právě oslavy jejich odchodu. Mladí muži, kteří věří v dobré úmysly státu, pro nějž jsou důležití a nedocenitelní. Jde ale vidět strach v jejich očích, několik z nich se také rozplakalo. I když netušili, co chtějí v životě dělat a do jakého povolání se vrhnout, válka mezi prvotní možnosti nepatřila. Díky propracované propagandě ale svůj osud většinou přijímali s klidem.

Bohužel, v průběhu času se z bezpečného prostoru kabinetu stala zóna nejistoty. Kvůli Pavlovým postojům, které často dával najevo příliš okatě, se děti obávaly problémů. Možná tomu napomáhala jeho nástěnka, kde měl vylepené západní filmové hrdiny a bílo-modro-bílou vlajku opozice proti invazi. Z místnosti naplněné smíchem a porozuměním se tak stal prostor zející prázdnotou.

Odchod od matky

Ve stejné škole jako Pavel pracuje jeho maminka jako knihovnice. Několikrát ji natočil, když jí přinesl kytici. V průběhu filmu ho kárala za jeho drobné formy odporu. Bála se o něj, aby za nebezpečné projevy od ní nebyl odveden a trestán. Sama pak opakovala věčně omílané fráze režimu, které se snad každý občan naučil a snad jim i uvěřil. Paša ale v Rusku nedokázal pod těmito podmínkami vydržet. Před nějakou dobou, když podal ve škole výpověď z těchto důvodů, se dal dohromady s dánským režisérem Davidem Borensteinem a nabídl mu zajímavé materiály z první ruky učitele nuceného šířit ruskou propagandu. Když se domluvili na spolupráci, výpověď stáhl, točil o to víc, a nakonec přišel ten moment, kdy zbývalo jen překročit hranice.

Dojemné rozloučení s matkou tak všemi otřáslo. Scéna neobsahuje žádné viditelné emoce. Paní knihovnice opravuje roztrhané učebnice nezbedných školáků, syn jí vykládá o nesmyslech, které každý den slyší a natáčí. Cítí, že maminka ví o jeho plánu. V jejich pohledech se tak emoce přenášejí mnohem silněji než vyřčenými slovy.

Ze zákulisí

Po promítání snímku se na jevišti divadla objevil samotný kameraman a hlavní hrdina Pavel Talankin. Na besedě odpovídal na dotazy publika skrze překladatele. Diváci se tak dozvěděli, že lidé figurující v dokumentu podle jeho informací film viděli, protože na Sundance Film Festivalu, kde se promítal prvně, ho někdo natočil a rozšířil na internetu. Reakce byly vesměs pozitivní, ale například ruský propagandista Artemy Lebeděv se snažil přesvědčit své sledovatele o tom, že film nikoho nezajímá a je k ničemu.

Publikum také zajímal osud matky Pavla. Jak říká, do jejího domu vedou dva vchody. Když k domu přijeli novináři a neviděli stopy ve sněhu vedoucí z hlavního předního vchodu, napsali o ní nepravdivý článek. Je stále doma, bojí se vyjít a propustili ji z práce. Tento text však sama dotyčná přečetla ten den po cestě do práce, protože vyšla vchodem zadním. Co se týče filmu samotného, byla uražená. Ne kvůli samotnému dokumentu, ale protože jí syn neřekl, že něco takového vůbec tvoří. I přesto jsou však stále v kontaktu.

Snímek také popsal riskantní cestu přes hranice, jež naštěstí dopadla dobře. Své materiály totiž tvůrce musel přenášet fyzicky, což vyvolalo otázku jedné divačky – proč si je nenahrál na nějaká cloudová uložiště? Jeho odpověď je jednoduchá. Rusko zrušilo smlouvy s organizacemi, na které jsme zvyklí. Obvyklá cloudová uložiště tak neměl k dispozici a ruským serverům nevěřil. Proto díky jeho odhodlání převézt data na discích mohly záběry spatřit světlo světa a být promítány a oceněny na několika filmových festivalech.