„Jediným únikem je smrt‚“ popisuje Havlíček. Vzdělávací cyklus Rok poté: Palestina a Izrael přibližuje blízkovýchodní konflikt

Třídenní vzdělávací cyklus Rok poté: Palestina a Izrael otevřela úterní panelová diskuze s názvem Dehumanizace palestinského civilního obyvatelstva v české veřejné debatě v aule Filozofické fakulty univerzity Palackého, kterou moderovalo vedení filozofické fakulty. Pozvání přijali Pavel Doboš, Zora Hesová a trojici uzavřel Stanislav Havlíček. V rámci debaty se otevřela kritická diskuze o současné situaci v pásmu Gazy, ale i o chápání situace, uchopení konfliktu v rámci českého mediálního prostředí či o samotném slovníku, který používáme při jejím pojmenovávání.

„Sedmého září znamenalo vyústění eskalace z obou stran,“ zazněla odpověď Zory Hesové politoložky zabývající se ideologickými spory v současnosti na zahajovací otázku celé diskuze. Tedy jak by hosté popsali aktuální situaci na Blízkém východě. Na obdobné odpovědi se shodoval kulturní geograf Pavel Doboš, který situaci popsal jako: „eskalaci dlouhých válek z minulosti.“ Samotné okupování území Izraelem a vysídlení palestinského obyvatelstva trvá již od roku 1948. Obyvatelé Palestiny existují a vždy existovali historicky, kulturně, ale nikdy ne politicky. Nikdy neměli vlastní stát. Právě problém v absenci palestinských hlasů ve veřejném prostředí je důsledkem neexistujícího politického zastoupení.

Zároveň se jedná jen o další příznak asymetrické války. Kdy na straně Izraele nalezneme „politické mluvící hlavy,“ vojenské a politické složky, a na straně druhé pouhé střípky osobních výpovědí lidí, kteří přežili a stali se obětí izraelského násilí. „Prožitých skutečností v pásmu Gazy je málo, hlas Palestinců je náš hlas,“ trefně poznačil člen Lékařů bez hranic a debatující host Stanislav Havlíček. Právě tyto postřehy shrnovala debata v prvních minutách, kterou navštívila desítka lidí s cílem získat vhled do současné situace pomocí úst odborníků.

„Jsme svědky bezprecedentního konfliktu. Válka zacílená na civilní obyvatelstvo bez ohledu na jejich životy. Za použití nástrojů jakými je masivní bombardování a snaha vyhladovět celé území,“ komentuje politoložka Hesová.

Izrael se 7. září rozhodl jít cestou kolektivního potrestání. Z mnoha různých variant, které si mohl jako reakci na útok Hamásu vybrat, zvolil Izrael cestu totálního vyhlazení. „Političtí představitelé tak využili možný boj jako zástěrku a odklon od vlastních politických problémů. Palestinští obyvatelé nemají kam utéct. Neexistuje možnost emigrace, jediným únikem je smrt. I z tohoto důvodu se jedná o zcela nevídaný příklad války,“ poznamenal během debaty Stanislav Havlíček.

Izraelská odplata a samotná reakce se z počátku prezentovala v médiích a všeobecném diskurzu jako spravedlivá, nutná či snad logicky instinktivní. Až v poslední době, byť velice málo a pozvolna, se tato reakce vnímá jako agresivní cílené násilí, které je za hranou samotného přísloví „oko za oko, zub za zub.“ Debata se tak konečně nebojí označit Izrael nejen jako oběť, ale i jako někoho, kdo aktivně vytváří lidské utrpení. Právě s pojmenováváním a označováním musíme nakládat obezřetně, ale rázně.

„Používaný slovník je necitlivý a někdy i brání diskuzi.“

Moderující dvojce se během debaty zeptala přednášejících na posun užívaného slovníku. Na pojmy jako dehumanizace, civilní ztráty, lidské štíty, odplata, eliminace, zabití. Všechny tyto termíny používáme nedůstojně, nekriticky, bez zamyšlení nad nimi samotnými. Pomocí termínu „lidský štít“ legitimizujeme zabití člověka, degradujeme tak všechny palestinské obyvatele. Pojem „civilní ztráty“ dělá z lidských bytostí vojenský terč. „Zabití“ či „eliminace“ by neměly být řešením žádného demokratického státu, ani by se takovému jednání nemělo lhostejně přihlížet. Cestou by měl být soud. „Někdy používaný slovník byť popisuje situaci brání a ukončuje konstruktivní diskuzi, která by situaci mohla posunout.“ doplňuje odpovědí Zora Hesová.

Obecným nálepkováním jen zjednodušujeme a zkreslujeme pravou podstatu. „Vytvářením kolektivních entit, jako je například krvežíznivý Islám, hladová Afrika, pracovní migranti, Palestinci jako teroristi z Hamásu, znemožňujeme každému jednomu člověka jakoukoliv snahu na sebeurčení, redukujeme člověka jen na obecnou teorii či představu podle prezentované nálepky,“ okomentoval nešťastné používání slovníku také kulturní geograf Pavel Doboš. Podle politoložky Hesové používáním těchto termínů rámujeme lidi jako někoho jiného než jsme my sami, redukujeme tak samotné prožívání. Chybí nám empatie, pochopení.

Termín dehumanizace jako obranný mechanismus

Samotné slovo „dehumanizace“ pochází z armády, pomáhá sloužit jako mentální nástroj k ospravedlnění činu. Pro vojáky, či kohokoliv kdo zabije, se jedná o možný obranný mechanismus, jak se odosobnit od aktu a dokázat i navzdory němu dál žít. Použít eufemismus pro vyrovnání se se zabitím civilisty. To je pozadí a možná interpretace tak často skloňovaného výrazu.

Válka na Blízkém východě či na Ukrajině nám vzala pocit bezpečí, víru, že se můžeme domoct pravdy a ochrany, ve kterou jsme věřili, protože žijeme ve světovém společenství. To je jen zlomek toho, jaké dopady má válka na člověka, který vnímá konflikty pouze zprostředkovaně. „Nedokážeme se dívat na něco z širšího hlediska, blízkovýchodní konflikt nám ukázal, že termínem vojenská operace dokážeme tolerovat a ospravedlňovat násilí,“ potrhují účinkující.

Během večera odborníci také zmínili pohled samotných Palestinců na útok Hamásu na Izrael 7. září. „Sami to chápali jako zradu tehdejší snahy o autonomní uznání, které se dříve projednávalo. Udělali z Gazy spálenou zem,“ reagoval Stanislav Havlíček. Jeden z dotazů na debatující také mířil na absenci historického kontextu v rámci mediálního zpracování konfliktu. Hosté se shodli, že v aktuální situaci, kdy denně lidé umírají a trpí, potřebují okamžitou pomoc, není čas ani prostor pro vnímání a reflektování historické křivdy.

Celou diskuzi a večer spojovala sál hodnota humanity, respektu a snahy vyslechnout odborníky a jejich pohledy. Akademické prostředí tak nabídlo to, o co samotné se má snažit, tedy konstruktivní a kritickou diskuzi, ale především otevřené prostředí pro debatu.

Na závěr podotknu čísla, která však nemohou být aktuální, vzhledem k stále probíhajícímu utrpení. Od začátku války v pásmu Gazy zemřelo přes 43 300 obyvatel, přičemž většinu obětí tvoří civilisté. Přes 1,9 milionů obyvatel, tedy 90 % populace, vyhnala válka z domovů. Polovinu z nich tvoří děti. To vše se skutečností, že v pásmu Gazy momentálně neexistuje žádné bezpečné místo. Utrpení je nepřenosné, je však univerzální. Je potřeba se postavit na stranu soucitu a empatie. Na stranu humanitární a kritickou.