„Nikdo z nás na tom není nejlíp, ale každý upřednostní kapelu nad vším,“ říkají brněnští Sinks

Po holandském turné se do Čech vrací brněnská kapela sinks. Jedna z jejich prvních zastávek byla na alternativním festivalu Trať. Byli jsme u toho a vyzpovídali kytaristu a zpěváka kapely Antonína a bubeníka Petra. „Neřekl bych tedy, že by se tímhle dalo živit a skloubit to s normálním životem, aniž by toho člověk hodně obětoval,” říkají sinks.

Teď jste se vrátili z Holandska. Jaké to bylo?

Peter: Bylo to skvělé a výborné.

Antonín: Měl jsem ze začátku obavy, že na sebe vytáhneme kudly, protože jsme celé tour trávili spolu – všichni v jednom pokoji, všichni v jednom autě. Prostě furt spolu. Hrozně mě překvapilo, že se to nestalo, a že jsme to krásně zvládli. Ponorka aspoň za mě nenastala.

Máte nějakou taktiku, jak se tomu vyhnout?

Peter: Nevím, jestli to je úplně taktika, ale známe se dost dlouho na to, abychom věděli, jakým způsobem spolu fungovat. A taky s námi byl na tour náš kámoš a šofér Dojč z kapely Fotbal. To je nejzlatější týpek. Díky tomu, že to celé odřídil, nám odpadlo hodně stresu. To mělo určitě velký vliv na to, že jsme na sebe nevytáhli kudly. Dojč byl prostě takový katalyzátor.

Antonín: Do toho je Dojč fakt fenomenální řidič a šílený zlatíčko. Mám radost, že s námi trávil čas. Je z Budějic, takže se nevidíme tak často. Za to, že jsme spolu mohli strávit týden, jsem moc vděčnej.

Jak se stane, že brněnská kapela dokáže prorazit a koncertuje po různých evropských zemích?

Antonín: Máme takového kamaráda, který se jmenuje Koen. Potkali jsme ho tak, že jsme hráli s kapelou Sweet Release of Death. Koen s nimi právě byl na tour a asi jsme si nějak padli do oka. Je hrozně obětavý a pro nezávislou hudbu toho dělá strašně moc. Našel si čas i na nás a vymyslel nám turné. 

Peter: Nemuseli jsme hnout ani prstem. Celé tour bylo totiž připravené. Zařídil nám úplně všechno – včetně PR na sítě. Další věc je, že jeho bookingová agentura se snaží dotáhnout kapely z východního bloku na Západ. Je vlastně taková osoba mezi dvěma světy a propojuje lidi. Za hodně mu vděčíme.

Takže to funguje tak, že máte síť kámošů a spojek, které vás někam dohodí?

Antonín: Většinou to tak funguje. Evropská DIY kytarová scéna většinou stojí na kamarádství a o to je to hezčí.

Jak se to dá skloubit s normálním životem?            

Peter: Těžko.

Antonín: Člověk musí mít práci, která mu tohle dovolí. Zároveň ho to musí bavit natolik, aby byl ochotný tomu obětovat většinu volna.

Peter: Nikdo z nás na tom teď asi není nejlíp, ale každý upřednostní kapelu nad vším. Místo toho, abych si sehnal práci, kde bych vydělával x milionů, tak radši půjdu někam s kapelou. Když dostaneme honorář, tak si z toho nekupujeme bémvéčka nebo nový baráky. Já jsem rád když si vyměním vinyl svojí kapely s někým jiným, a když z honoráře zbyde na pár piv a jídlo. Neřekl bych tedy, že by se tímhle dalo živit a skloubit to s normálním životem, aniž by toho člověk hodně obětoval.

Antonín: Chceš toho ale hodně obětovat, protože ti to dává smysl.

Přestože jste už přerostli Brno, tak jste pořád součástí tamní scény. Jak byste popsali to prostředí?

Peter: Je tam. A asi i funguje. Fungovala by lépe, kdyby tam bylo víc DIY prostorů, ve kterých by se dali dělat věci. Před nedávnem se zavřel nejlepší a nejoblíbenější prostor v Brně, a to náš Bajkazyl. To bylo fakt super místo. Ale stojí to všechno na lidech. Teď jsme na Kraví hoře, kde je komplex budov, kde jsou jen zkušebny. Většinu kapel tvoří tři hudebníci, kteří mají dalších dvacet kapel.

Minulý rok jste vydali debutní desku. Tu vám produkoval Nichi Mlebom. Jak jste se s ním dali dohromady?

Antonín: Nichi svého času hrál v kapele s názvem Dead End Friends, se kterou jsme hráli koncert, ještě než k nám přišel Peter. Nějak jsme se prostě skamarádili. Nakonec to dopadlo tak, že s naší basačkou Vendulou jsou partneři. S ní hraju zase i v jeho kapele.

Jak fungoval tvůrčí proces u desky?  Jeden člověk složí celou písničku a pak se nahraje?

Antonín: Všechno vzniká ve zkušebně. Jednou za čas přijde někdo s nějakým nápadem, ale jinak to vždycky vzniká z fleku.

Peter: Prostě někdo vytáhne basovou linku, kytaru nebo bicí a ostatní se přidají, jamujeme, a pokud to má nějakou hmatatelnější formu, tak přijde Tonda s tím, že mu tam pasuje nějaký text. Ale nikdy to není tak, že by někdo složil něco sám. To by nás ani nebavilo.

Antonín: Texty mám už hotové a jsou vlastně jediné, co vzniká předem.

V jaké rozpoložení vzniká vaše hudba? Je to nějaký ventil frustrací?

Antonín: Pro mě jo. Naše koncerty by se určitě daly označit za živelný. A je fakt fyzicky náročné odehrát to tak, abychom s tím byly spokojení. Vzhledem k tomu, že texty z 90 % mluví o věcech, co mi vadí, tak tu frustraci pak rád promítám i do podoby koncertů.

Peter: Taky je to pro mě nějakým způsobem ventil. I díky tomu, že se známe tak dlouho, je jednodušší spolu něco tvořit. Víš, co ten člověk chce, a co ho štve. Takže když si poslechnu Tondův text, vím, co tím chtěl říct.

Jak jste se poznali?

Antonín: Kdysi jsme měli sdílenou zkušebnu s kapelou, kde do teď hraje Peter. Jmenujou se Jack the Hipper. A když nás opustil bubeník, poprosili jsme Petra, jestli by to nechtěl zkusit. Teď už to je tři roky a kousek.

Peter: Ne, Tonda si to pamatuje špatně. Tři roky to je od sinks. Kdysi jsme byli v kapele, kde Tonda hrál na basu a s náma jinej kytarista. Tam jsme začali spolu s Tondou hrát, a potom mě poprosil, jestli bych nešel do sinks.

Když máte takhle nabitý program, stíháte skládat i nové písničky?

Antonín: Nový písničky se snažíme dělat a docela to i jde, když zrovna není léto. Teď jsme volný víkend měli naposledy v květnu. Ale když máme chvíli, tak hrajeme.

Peter: Je to hodně těžké. V sezóně máš strašně moc koncertů. Pak si člověk potřebuje oddychnout, a taky jít do práce. Někdy není jednoduché potkat se ve zkušebně. Ale snažíme se.

Takže máte rok rozdělený na koncertní léto a zimu, kdy skládáte nový písničky?

Antonín: Spíš prostě na volno a ne.

Peter: Většinou si napíšeme, jestli máme čas jít si zahrát.

Antonín: Ale písničky vznikají pořád. Jen o něco pomalejším tempem.

Nová deska tedy není v blízkém dohledu?

Antonín: Určitě to je v plánu. Ale půjdeme do toho, až budeme spokojení s novými písničkami na tolik, abychom je mohli nahrát.  

Zkoušíte si zahrát novou písničku na koncertě, abyste zjistili, jak na ní reaguje publikum?

Peter: Občas se to stane.

Antonín: Rok zpátky, když vyšlo to album, tak mi hodně lidí řeklo, že proč by si to měli kupovat, když už to všechno slyšeli stokrát naživo. Přišlo mi to jako fér výtka. Takže tentokrát nebudeme hrát nový písničky, než vyjde album ven. V setu máme jen jednu, která ještě není vydaná.

Peter: Jinak hrajeme starý fláky.