„Snažím se být v pořádku s tím, že se otevřu před někým, kdo mi nerozumí,“ říká hudebnice Adela Mede

Na letošní Trati vystoupila i slovensko-maďarská hudebnice Adela Mede. Ta ve své hudbě spojuje experimentální elektroniku s terénními nahrávkami a trojjazyčným zpěvem. Její debutní album Szabadság sklidilo úspěch u posluchačů i u kritiky. „Chtěla jsem řešit harmonii mezi slovenštinou a maďarštinou. Chci zkoumat, jak se mohu koncepčně přiblížit k sjednocení. V tomto albu jsem do toho dala mnoho svých emocí, ale celé to bylo o tom, že by se Slovensko a Maďarsko mělo sjednotit,“ říká Adela Mede.

Na tvé tvorbě je zajímavé, že v ní kombinuješ maďarštinu, slovenštinu a angličtinu. V jakém jazyce ale přemýšlíš?

To je těžké říct. Poslední dobou asi ve slovenštině, protože jsem teď byla hodně na Slovensku. Když jsem ale žila v Londýně, tak jsem přemýšlela v angličtině. Chodila jsem tam i do školy, takže to bylo logické. No a s maďarštinou se to má tak, že i když je to můj rodný jazyk, tak ji používám pouze doma. Kvůli tomu ji ani nemám tak kvalitní. Teď jsem se bavila se Štefanem Sabou, který hraje Rajénvš a Obász (další vystupující na festivalu), a chvilku jsme si povídali maďarsky a musela jsem mu připomínat, že ji nemám tak dobrou.

Jak tě napadlo propojovat tyto tři jazyky?

Už delší dobu jsem chtěla tento nápad rozvinout. Když jsem studovala v Londýně, uvědomila jsem si, že nejsem Angličanka. Měla jsem spoustu kamarádů z různých zemí a zvykla jsem si, že si všichni povídáme anglicky. Pak mi ale došlo, že to není stejné jako být Angličanka. Začal mi chybět domov, a tak jsem se k němu chtěla vrátit.

Kvůli tomu, že nerozumím většině textů, vzbuzují ve mně tvé písně nepříjemný pocit úzkosti, ale zároveň klidu. Co byl tvůj záměr? Jaké jsi chtěla vyvolat pocity?

Nepřemýšlela jsem, jaké pocity to bude v lidech vyvolávat. Věděla jsem, že mnoho lidí tomu celému nebude rozumět, protože je vážně málo lidí, kteří ovládají slovenštinu, angličtinu a ještě maďarštinu. Chtěla jsem ale, aby byly cítit emoce. Aby bylo přes ty jazyky cítit, že se snažím ze sebe něco vykoktat.

Když skládáš písničku, tak za ní je nějaká sjednocující myšlenka pro všechny jazyky, nebo každý z nich zpívá sám za sebe?

Chtěla jsem řešit harmonii mezi slovenštinou a maďarštinou. Často se totiž z maďarštiny na Slovensku dělá legrace. Například v písničce Na jar sa všetko roztopí a i v Voda se vrátí tiež se slovenština s maďarštinou rýmuje. Jinak jsem se snažila co nejvíce psát maďarsky, slovenštinou potom doplnit a angličtinu mám dokonce jen v jedné písni. Základem je ale maďarština, protože je to pro mě nejvíce emotivní jazyk.

V hudbě pak kombinuješ minimalistické beaty, folklorní zpěvy a pak ticho, ve kterém jsou slyšet třeba jen cikády. Jak tě napadla kombinace těchto žánrů?

Velice dlouho jsem přemýšlela, co je můj zvuk a co bych mohla dělat. Postupně se to ale rýsovalo. Ve škole jsem třeba vůbec nezpívala, protože jsem se šíleně styděla. Když už jsem ale musela zpívat, tak to byly maďarské folkové písničky, takže je mám zaryté pod kůží. Možná až do krve. Ale začala jsem poslouchat i hudbu, kde je hodně tichá. Přišlo mi to takové upřímné a přinášelo to jakousi pokoru hudbě. Moc se mi to líbilo a chtěla jsem to zkoumat. Je to dost intenzivní, když vystupuji s tichem.

Vadí ti, když slyšíš během koncertu lidi, jak si povídají?

Jak kdy. Záleží na kontextu. Když je to nějaký festival, na který se jde vyloženě za hudbou a místo toho si tam lidé povídají, tak mě to štve. Zároveň s tím ale nemohu nic udělat. I když teď jsem začala dělat to, že chodím mezi publikem, to pak všichni ztichnou.

Na druhou stranu před týdnem jsem hrála v Dunajské Stredě u Dunaje a tam mi vůbec nevadilo, že mě někdo neposlouchá. Užívala jsem si to prostředí. Takže jak říkám, je to o kontextu.

Reagují na tebe jinak diváci v Maďarsku než třeba na Slovensku a v Česku?

Když jsem třeba hrála v Budapešti, tak se mnou zpívali takovou folklorní písničku. Myslela jsem si, že v Dunajské Stredě, která je blízko u hranic, to bude podobné. Bohužel to tam nikdo asi ani neznal. Jinak to beru tak, že má hudba je něčím tak trochu kontroverzní a lidi to zasáhne. Nad tím jak už zase nemám kontrolu.

Ty jsi v březnu vydala své první album Szabadság neboli Svoboda. To bylo součástí i tvé bakalářské práce. Brala jsi to spíše jako experiment na uzavření studia, nebo k tomu byla delší cesta?

Bylo to něco, co jsem chtěla už dlouho udělat, ale moc jsem nevěděla jak. Nijak jsem se k tomu ale netlačila a prostě se to dalo dohromady. Já jsem zároveň hodně stresová. Když jsme museli ve škole vystupovat, nedokázala jsem do toho dát úplně sebe, takže jsem se častěji raději schovávala za čudlíky a minikeybordy a nezpívala jsem.

Toto album bylo poprvé, kdy jsem se více otevřela. Stejně jsem si nedokázala představit, že bych to hrála před lidmi. Pak ale přišel covid a já mohla hrát ze svého obýváku. To mi moc pomohlo, ale i tak si sebevědomí pořádně buduji až teď. Snažím se být v pořádku s tím, že se úplně otevřu před někým, kdo mi nerozumí. Stále to ale není tam, kde bych chtěla jednou být, ale už jsem si alespoň jistá, že se nepozvracím.

Lišilo se nějak, jak na Szabadság reagovali učitelé ze školy a běžní diváci?

Ani ne. Moji učitelé mě dost podporovali a myslím, že si řekli „konečně začala zpívat“. Když jsem před tím vydala „épéčko“, tak mi jeden učitel poslal strašně dlouhou zpětnou vazbu. Jedna z jeho rad byla, ať se neschovávám za hlasové efekty. Snažila jsem se ho poslechnout a myslím, že to vyšlo.

Jinak si myslím, že pomaličku a postupně se lidé dostávají k mému albu. Protože to není úplně hudba, do které se člověk hned dostane, potřebuje na to prostor a čas. Chápu, že to tedy asi není hudba úplně pro každého.

Tvoje album sklidilo i velký úspěch u kritiky. Psal o tobě třeba anglický magazín The Wire. Čekala jsi to?

Vůbec jsem to nečekala. Ani to, že teď mám turné, jsem nečekala. Měla jsem velké štěstí, že Claire Rousay se mnou chtěla hrát na pár koncertech. To si myslím, že hodně pomohlo. Ten malinký odstavec, co jsem měla v The Wire, tam poslal můj manžel. To je jediné, co bylo cílené. A v The Quietus o mě zase psal Miloš Hroch, kterého tedy znám osobně. Vážně jsem to ale nečekala, ale zároveň už i v zahraničí je taková reprezentace, že jsem díky tomu mohla mít tuto možnost.

Když jsi teď nabrala takovou pozornost, plánuješ vydat něco dalšího?

Ještě předtím než budu vydávat další album, vyjde deska alba Szabadság přes vydavatelství Night School z Glasgow. Poté vyjde nové album pod vydavatelstvím mého manžela Warm Winters. To je již dlouho dohodnuté, ale bohužel se to furt nějak protahuje. Prostě až dohraji poslední koncert v srpnu v Prachaticích na Vivat Moody Moon Noise festivalu, jdu do studia.

Na co se můžeme těšit na novém albu? Bude hudebně podobné Szabadság?

Bude podobné v tom smyslu, že dál chci zkoumat, jak se mohu koncepčně přiblížit ke sjednocení. V tomto albu jsem do toho dala mnoho svých emocí, ale celé to bylo o tom, že Slovensko a Maďarsko by se mělo sjednotit. Teď bych chtěla pracovat s více hlasy. Plánuji přibrat i některé mladé studenty, které učím. Mladí lidé jsou velice inspirativní a chci toho využít.