Každý den potkáte v centru Olomouce bezdomovce. Setkání s nimi ale nemusí být vždy nepříjemné

V centru studentské Olomouce funguje už 30 let Charita Olomouc. Ta se i mimo jiné snaží pomáhat lidem bez domova. Někteří studenti z Filozofické fakulty se kvůli tomu denně potýkají s neodbytnými lidmi bez domova. Charita se ale zodpovědnosti za to, že jsou lidé bez domova v centru, nezříká, ba naopak. „Myslíme na to, že se naše centrum nachází uprostřed města a snažíme se s tím pracovat ,“ řekl vedoucí střediska pro lidi bez domova Alexandr Dvořák. Ani Charita ale není všespásná. Bezdomovec Michal Čeněk nám prozradil, že někteří bezdomovci na své místo v azylovém domě musí čekat i déle než rok.

Ve Wurmově ulici kousek od Filozofické fakulty Univerzity Palackého sídlí hlavní centrum Charity Olomouc. Charita se nenachází pouze v blízkosti fakulty, ale je umístěna v centru historické Olomouce. Lidé bez domova se tak často shlukují poblíž charity, kde během dne projde velké množství kolemjdoucích a především studentů. Ne vždy tato setkání mohou být pro jednu či druhou stranu příjemná. Proto jsme vytvořili anketu pro studenty Filozofické fakulty, kde jsme jim pokládali otázky ohledně Charity Olomouc a lidí bez domova.

Většina studentských reakcí na polohu azylového domu přímo v centru města byla vesměs pozitivní. „Nevidím v tom problém, umístění azylového domu poblíž centra města je nejspíš přínosnější, než kdyby se nacházel například v nějaké vyloučené lokalitě,“ uvádí jeden z dotazovaných.

I přestože v našem dotazníku bylo mnoho pozitivních komentářů na umístění Charity, našli jsme mezi nimi i několik negativních. „Upřímně se mi to nelíbí. Ani tak že je to kousek od Filozofické fakulty, spíš že je to v historickém centru krásného města. Olomoucké centrum je hodně malé, přítomnost azylového domu a velkého počtu lidí je hodně znát,“ ohradil se jeden z našich respondentů. Ostatní podobně laděné komentáře, také zmiňovaly, že jim přijdou hluční a často i mají strach, aby je někteří z lidí bez domova neobtěžovali.

Bezdomovec Michal Čeněk nám prozradil, že se studenty Univerzity Palackého má víceméně jen pozitivní zkušenost. „Jednou se mi stalo, že jsem seděl nedaleko azylového domu a přišla za mnou studentka, koupila mi deku, dala mi dvě stovky, a ještě mi donesla něco k jídlu.“

„Myslíme na to, že se naše centrum nachází uprostřed města a snažíme se s tím pracovat. Vždycky druhým dechem dodáváme, že je to souhra více okolností, že je azylový dům právě v centru. Kdyby tady charita nebyla, tak by v centru stejně bezdomovci byli. Nicméně té zodpovědnosti se nezříkáme. Z toho důvodu děláme pravidelné úklidy a každé ráno naši klienti s kolegy obchází blízké okolí a uklízí nepořádek,“ vysvětluje v rozhovoru pro Audiosla vedoucí střediska pro lidi bez domova Alexandr Dvořák.

Noclehárna jako jedno z řešení

Ve středisku mohou lidé bez domova využít noclehárny. Každý, kdo prokáže totožnost a není pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek, může za poplatek v noclehárně přespat.

„Když u nás budete chtít přespat na noclehárně, což znamená, že přijdete v sedm večer a ráno v sedm ráno musíte odejít a nic si tam nenecháte, tak to stojí dvacet korun,“ uvádí Dvořák. Noclehárnu bezdomovci často k přespání využívají. To nám potvrdil i bezdomovec Čeněk, který nám poskytl odpovědi na pár našich dotazů. „Na charitě už jsem delší dobou registrovaný. Problémem je, že ne vždy je dost volných míst na noclehárně,” řekl Čeněk. Středisko Samaritán pak tedy nabízí i dlouhodobější řešení přístřešku a tím je azylový dům.

V Olomouci existují tři typy těchto domů. Azylový dům pro muže, ženy a pro osoby se sníženou soběstačností. Na to, zda je více využíván azylový dům pro muže či ženy, nám odpověděl pan Dvořák. Zajímalo nás totiž, jestli se s bezdomovectvím potýkají více muži nebo ženy. „V té cílové skupině lidí bez domova je převaha mužů, žen je méně. Dalo by se říci, že na 10 mužů padne jedna žena,“ odpověděl Dvořák.

Dobrodruhové z Charity

Charita zároveň zprostředkovává i terénní službu, která se zaměřuje na kontaktování a vyhledávání lidí bez domova. Jak už název napovídá, tak tito pracovníci terénní služby dělají opak toho, co jejich kolegové v budově charity. Jdou do ulic, na nádraží nebo do squatů (opuštěná budova obsazená lidmi bez domova – pozn. red.) a tam pak oslovují bezdomovce, kteří nevyužívají sociální službu nebo třeba o středisku Samaritán nevědí.

„Když mluvím o těch službách, tak my oslovujeme bezdomovce i přímo na ulici. Na to máme kolegy, kteří vyloženě chodí a hledají místa, kde se bezdomovci zdržují. Já je osobně nazývám jako naši dobrodruhové, protože obvykle chodí na místa, kam se jiným moc nechce. Když ty lidi vyhledáme, tak se jim snažíme poskytnou ty základní potřeby,“ dovysvětluje Dvořák.

„Na charitu chodím na denní centrum, na polívku, za kterou se neplatí,“ řekl bezdomovec Čeněk. Díky němu jsme se dozvěděli, že charita provozuje i nízkoprahové denní centrum, kde mohou bezdomovci během dne zdarma využít základní materiální pomoc, jako je třeba možnost vyprání si, vyměnit si oblečení či možnost se najíst.

Ne každý zážitek musí být špatný

Přestože se Charita Olomouc snaží poskytovat lidem bez domova místo, kde mohou složit hlavu, spousta z nich stále polehává v ulicích města. Podle Dvořáka lidé bez domova nejčastěji přespávají v čekárnách, obchodních domech nebo třeba u teplovodních trubek, zkrátka tam kde je teplo. V těchto veřejných prostorech ale většina z bezdomovců dlouho nevydrží, jelikož je posléze vyhodí security služba.

Do konfrontace s lidmi bez domova se často dostávají právě i studenti Filozofické Fakulty Univerzity Palackého. V odpovědích naši respondenti nejvíce zmiňovali zážitky, kdy byli bezdomovci dotěrní, agresivní a neodbytní.

„Jednou jsem vycházela z podchodu a schovávala se tam na kraji skupina bezdomovců, dva z nich viděli, že jdu po schodech nahoru, postavili se mi do cesty a chtěli peníze. Zbytek je pozoroval. Někteří na mě volali, že jsem “kočička”, to už bylo hodně nepříjemné, tak jsem řekla, že mám jen jízdenku a šla jsem na zastávku. Smáli se mi, ale byla jsem ráda, že hlavně nešli za mnou,“ popsala jedna ze studentek svůj negativní zážitek s lidmi bez domova.

I když mezi lidmi převážně rezonují ty špatné zkušenosti s bezdomovci, v odpovědích naší ankety jsme našly několik příjemných a milých zážitků. „Jednou mi bylo psychicky dost těžko a potkala jsem na ulici Kennyho (známý olomoucký bezdomovec-pozn. red.), usmál se a pozdravil mě, vytrhl mě tak z pochmurných myšlenek a zlepšil náladu… od té doby se občas usmívám i na neznámé lidi na ulici. Možná to někomu taky může vylepšit den.“

Brali zákon do vlastních rukou

Samotní lidé bez domova bývají obětmi různých činů. Zeptali jsme se tedy, s jakými nejhoršími se Dvořák ve své práci střetl. „Setkal jsem se během své praxe i s tím, že byl podpálen stan a bouda plná lidí. Nechybělo mnoho a ti lidé by uhořeli. Byla tady taková skupina lidí, která vyhledávala tyto lokality a snažila se brát zákon do svých rukou.“

Nemusí vždy jít pouze o fyzickou agresi. „Stávají se z nich třeba bílí koně (osoba nastrčená k páchání trestní činnosti – pozn. red.), někdo je zneužívá, aby na jejich jména zakládal firmy a bral na ně půjčky, zneužívání osobních dokladů,“ uvedl Dvořák.

Překvapivým zjištěním bylo, že bezdomovci často čelí i konfliktům mezi sebou. V těchto skupinách většinou platí právo silnějšího, a proto není překvapením, že se často navzájem okrádají.

Dát peníze nebo koupit jídlo?

Mnoho lidí obtěžuje, když bezdomovci žebrají o peníze. I proto nemalá část společnosti zaujímá k dávání peněz skeptický přistup. Častý argument bývá, že bezdomovci s darovanými penězi neumí zacházet a koupí si za ně akorát pivo nebo cigarety. Jiná skupina lidí to vidí obráceně a je pro to, aby se lidem bez domova dávali peníze.

„Toto je často kladená otázka, jestli jim máme dát peníze, nebo jim jít koupit rohlíky. Já osobně velice nerad v konverzaci o bezdomovcích odpovídám paušálně, nedokážu říct univerzální radu. Myslím si, že to záleží na individuálním pohledu člověka,“ vysvětluje Dvořák.

Mnohdy je pro bezdomovce žebrání způsob, jak přežít na ulici a vydělat si aspoň na základní suroviny. „Místo toho, aby jim to (darování peněz) pomohlo opustit jejich situaci, tak je to ještě více na té ulici zakořeňuje. Protože si denně vyžebrají dvě stovky, a to jim stačí na jejich běžné potřeby a nemají důvod něco měnit,“ doplňuje Dvořák.

Napsali Tereza Říhová a Štěpán Kollert