Prohraná válka Lukašenka neohrozí. Chybět mu ale bude Putin, říká politolog

Filmový festival Jeden svět, letos s podtitulem Cesty svobody, nabídl dokumenty na téma běloruské diktatury. Snímek Článek 293 vyprávěl příběhy běloruských demonstrantů, kteří museli ze země uprchnout, následující Hlas pak byl osobní zpovědí ženy, která si prošla výslechy, bitím a nakonec i útěkem ze země. Debaty, která se konala po promítání obou snímků, se účastnil i politolog z Masarykovy univerzity Miloš Gregor. O Lukašenkově režimu míní, že nemusí mít takový odpor, jak se může zdát. „Protesty v hlavní městě sice vypadají impozantně, jenže Bělorusko není jenom Minsk,“ říká v rozhovoru.

Text vyšel ve spolupráci s filmovým festivalem Jeden svět, který probíhal v řadě českých měst, mezi nimi i v Olomouci, letos s podtitulem Cesty svobody. Houpací Osel je mediálním partnerem Jednoho světa a přináší díky tomu sérii článků a rozhovorů na základě snímků, které byly na akci k vidění.

Co pro vás znamená svoboda?

Na jednu stranu všechno, na druhou stranu si i díky válce na Ukrajině uvědomuji, jak je svoboda pro mojí generaci a mladší lidi brána jako samozřejmost. Já jsem se sice narodil do minulého režimu, ale nepamatuji si ho. I proto jsem bral svobodu jako něco automatického. Ukazuje se, že to tak docela automatické není. Až teď zpětně si uvědomuji, jak je to cenná věc.

Myslíte, že by mohli svobodu poznat v Bělorusku?

Já bych jim to velmi přál, ale z toho, jak tamní režim vypadá, jak se vyvíjí a jak se přimyká k Rusku, si nemyslím, že to je otázka blízkého výhledu.

Lukašenko stejně jako ostatní autoritáři falšuje volby. I proto je těžké s jistotou určit, kolik lidí je s režimem spokojeno. Mohl byste alespoň přiblížit, jak velkou podporu ve skutečnosti má?

Tohle určit nedokážu. Je ale zřejmé, že běloruské volby jsou jen Potěmkinovou vesnicí. Fasáda pro režim, která mu umožňuje tvářit se aspoň trošičku legitimně. Přitom ale všichni, na venek i uvnitř, vědí, že to je jen šaráda.

Ta podpora bude spíše hraná než masová. To je právě rozdílné například od Ruska. Věřím, že Putinův režim stále má minimálně nadpoloviční podporu obyvatel. Byť i tam jsou volby zfalšované, nepřipouští se možná opozice. I tak podporu mezi Rusy má. Nejsem si úplně jistý, jestli jde tohle říct o Bělorusech a Lukašenkovi.

Pokud je to ale jen šaráda, jak je tedy možné, že se režim stále udržel? Zdá se, že i protesty proti Lukašenkovi jsou masového rázu.

To jsou dvě otázky. Zaprvé proč ten režim drží. V Bělorusku můžeme pozorovat úzkou spolupráci politického a represivního aparátu. To znamená, že vám za politickou reprezentací, byť nelegitimní, stojí policie, ozbrojené složky a armáda. Protestující v ulicích pak můžou horko těžko něco změnit.

Důležitá je ale taky podpora z Ruska. Tu jsme mohli vidět už po prezidentských volbách v roce 2020, tehdy byly poměrně velké protesty. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že je Lukašenkův režim přestává zvládat, tak přispěchal na pomoc Vladimir Putin. Civilisté pak už neměli šanci s tím cokoliv udělat.

Druhá věc je, jak velké ty protesty opravdu jsou. Demonstrace v hlavním městě sice vypadají opravdu impozantně, jenže Bělorusko není jenom Minsk. Nedokážu určit, jestli i lidé z ostatních koutů země dávají taky tak zřetelně najevo, že jsou nespokojení.

Pokud bychom chtěli hledat paralely s přelomem roku 1989 ve střední Evropě a s pádem tehdejších komunistických států, tak protesty, které jsme tu zažili, byly až symptomem. Nebyly tím jediným hnacím motorem. To si často ne úplně uvědomujeme. Takže když se pak podíváme do Běloruska a uvidíme tamější protesty, tak máme pocit, že to bude jako u nás a že to musí tak taky zafungovat. Bohužel to tam často bývá jen o těch protestech.

Zmiňoval jste podporu z Ruska. Myslíte, že by se Lukašenko neudržel bez Putina?

Rozhodně by to neměl tak jednoduché. Sám by si nemohl být tak jistý, že ty masové protesty v Minsku nebudou skutečně masové po celé zemi. To znamená, že množství civilistů násobně nepřečíslí ozbrojené složky tak, aby to ten represivní aparát nepřestal zvládat. To se zatím úplně nestalo, takže Lukašenko mohl být klidný. Nepochodovaly sta tisíce lidí na jeho palác s plánem ho třeba defenestrovat. Místy to sice bylo bouřlivé, ale protesty a demonstrace byly spíše poklidné.

Je něco v čem se Bělorusko a Rusko zásadně odlišují?

O Bělorusku jsme do nedávna mohli mluvit jako o poslední diktatuře v Evropě. Rusku s Putinem v čele představovalo spíše případ autoritářského režimu. Co se ale děje v Rusku poslední půlrok, začíná také připomínat totalitu. Ať se to týká velice silné cenzury, používání represivních složek proti vlastním lidem, zákazy jiného myšlení a názvosloví, to všechno jsou znaky běžné pro totalitní režimy, ne pro autoritářské. Pokud si v nich politik drží moc a lidé neprotestují, tak nechává obyvatelstvo, ať si v soukromém životě dělalo, co chce. Když teď bude mluvit o válce v Rusku, tak vám hrozí 15 let vězení.

Samozřejmě i tak se najdou další rozdíly. Třeba ve velikosti, v síle a také v relevanci. Co se ale týká fungování a toho, jak se režim chová, tak se přibližují. A bohužel ne proto, že by se Bělorusko zmírnilo.

Pro diktátorské režimy, jako je právě Rusko a Bělorusko, je zásadní propaganda. Jak velkou roli hraje právě v Bělorusku?

Hraje velkou roli. Nicméně můžeme vidět, že jak je Lukašenko u moci už 28 let, tak se režim a jeho propaganda unavuje a vyčerpává. Propaganda u nedemokratických režimu je nejsilnější a nejefektivnější v raných fázích režimu, kdy může fungovat jako mobilizační prvek. Jakmile se režim ustálí, tak ale potřebujete pořád udržet pozornost obyvatel. Pořád je musíte něčím masírovat.

Pokud se ale daný režim stále potýká s ekonomickými, společenskými nebo i kulturními obtížemi, tak už nastává problém. Tohle nezastíníte ani v rámci propagandy. Propaganda může pomáhat k tomu, aby se lidi mezi sebou nebavili, aby si nevěřili a tím vytvořila atomizovanou společnost, ale už se nepodaří národ sjednotit tak snadno jako v začátcích. Lukašenkovi se to už znovu nikdy nepovede.

Dovedu si představit ani to, že v běloruské společnosti vládne spíš apatie k vládě. Možná u části společnosti i bezmoc. Hlavně kvůli tomu, že se protesty v roce 2020 nevydařily. Otázkou je, jestli se s dalšími volbami podaří tuto apatii prolomit. Také ale zase záleží na situaci v Rusku i jestli represivní složky budou pořád stát při Lukašenkovi.

Jak režim v Bělorusku pracuje s informacemi odporujícím Lukašenkovu narativu?

To záleží. Je poměrně běžné i vypínání internetu. To je jedna z věcí, kterou se nedemokratické režimy naučily u moderních technologií. Když nastane nějaký problém, tak je nejjednodušší internet prostě vypnout. Mohli jsme to koneckonců vidět i v Rusku, kde to tedy není přímo vypínání internetu, ale spíše ustřihávání nepohodlných informačních zdrojů. Běloruský režim, když neví, kudy se šíří informace, tak běžně vypne celou infrastrukturu. Tohle tvrdé řešení je poměrně účinné.

Změnila válka na Ukrajině formu propagandy?

Propagandu jako takovou asi přímo nezměnila. Válka na Ukrajině udělala spíš to, že poměrně jasně odkryla, kdo je kdo. Agrese z Ruské strany je natolik jednoznačná, že nepřipouští příliš prostoru pro nějaké spekulace a alternativní výklady. Je úplně jasné, že jsou to Rusové, kdo jsou na území Ukrajiny a vedou tam válku. Nikdo nemůže tvrdit opak. V tomto válka paradoxně velmi zjednodušila a zpřehlednila informační prostor a nyní můžeme vidět, že kdokoliv se snaží relativizovat dění na Ukrajině, tak používá narativy, příběhy a argumenty jako přes kopírák tomu, co říká Kreml.

Jakou má roli hraje Bělorusko ve válce?

Bělorusko poskytuje Ruské federaci území, základnu a logistické propojení na Ukrajinu. Rusko má sice dlouho hranici s Ukrajinou, ale těch několik set běloruských kilometrů pomáhá rozptýlit koncentraci ukrajinských vojsk. Protože pochopitelně, čím delší máte hranice, tím hůře se vám brání. V tomto ohledu posloužilo Bělorusko jako velice užitečný spolupachatel Ruské Federaci. Důležité je ale i pro logistiku. V tom můžeme být Bělorusko cenný spojenec. Ale zásobování i přesto vázne.

Myslíte si, že by prohraná válka mohla vést ke zhroucení diktátorských režimů v Bělorusku a Rusku?

Otázka je, co bereme jako prohranou válku. Jestli to znamená, že Rusko nedobude Kyjev, tak propagandou může přesvědčit svoje obyvatele, že jim šlo vždycky jenom o Donbas, Luhanskou oblast a Krym. Ale když si připustíme, že by Rusko očividně prohrálo válku, tak si nedovedu představit, že by se Vladimir Putin udržel u moci. Pravděpodobně by byl velice záhy vystřídán. Nejspíše i násilně. Ale nemyslím si, že by to vedlo k nějakému diametrálně odlišnému stylu vládnutí. Protože pokud se podíváme na historii Ruska, tak tam nenalezneme demokratickou tradici.

U Lukašenka by to bylo ještě složitější. Protože byť je spolupachatelem a spojencem Putina, tak se vždy může odvolat na to, že není tím, kdo by se do války aktivně zapojoval a aktivně zabíjel. Pokud by proběhl neúspěch na Ukrajině, tak se Lukašenko může tvářit, že do konfliktu třeba byl dotlačen Ruskem nebo že se vlastně nezapojili. I když to není pravda. Pro ten režim by to nemuselo znamenat až tak dramatické otřesy jako v případě Ruska.