Nikdo neprchá z vlasti, aby žil ve slumu. Migrace je jeden z mnoha problémů Jihoafrické republiky

Autor: Pavel Šimek

Duhový národ, jak se často Jihoafrické republice přezdívá, zažívá nelehké časy. Konec období apartheidu, za kterého docházelo k tvrdé rasové segregaci, přinesl svobodu a rovnost všem. Vytvořil však také nové výzvy, se kterými se musí mladá demokracie potýkat. Na jedné straně neustávající příchod migrantů živořících ve slumech za městy, a na té druhé stále sílící odliv odborníků do vyspělejších zemí. Problém, který vypadá hrozně na papíře, však může vypadat trochu jinak z pohledu místních.

„Pracuji nedaleko jako Sushi Chef, ale původem jsem z Malawi,“ říká Mavuto. Jako jeden z mnoha přešel hranice, aby našel lepší život v Jihoafrické republice. Problém, který každý tuší, ale zároveň nikdo nevysloví nahlas: mnohdy se jedná o pobyt ilegální, získat zde pracovní vízum je problém, který potká jak bělocha Evropana, tak černošského Malawijce.

Ekonomicky nejstabilnější země afrického kontinentu, Jihoafrická Republika (JAR), má aktuálně na svém území přes 4 miliony imigrantů z celkové populace 58 milionů obyvatel. Dalších 1.5 milionu je pak odhadem v zemi nelegálně. Statistiky dále odhadují, že v následujících pěti letech je očekávaná mezinárodní migrace do JAR kolem 1 milionu, zároveň během této doby nejspíš opustí zemi až sto tisíc bílých Jihoafričanů.

Konec apartheidu je změnou celého regionu

Zatímco v době apartheidu – politiky představující přísnou rasovou segregaci – byl typický masivní příliv vzdělaných evropanů, mezi kterými nechyběli ani Češi, dnes je tento trend spíše opačný. Apartheidu již dávno odzvonilo a s jeho koncem přišel i konec izolace JAR. A zatímco vzdělaná bělošská menšina pomalu odchází, proudí do země migranti prchající před politickou nestabilitou a hospodářskou krizí, zejména ze Zimbabwe, Malawi nebo Lesotha.

To je jeden z důvodů, proč se současná imigrační politika JAR zaměřuje na rozšíření ekonomické základny a snaží se soustředit zejména na získávání těch imigrantů, kteří jsou schopni v tomto ohledu smysluplně přispět.

S žádostí o pracovní vízum mohou zájemci uspět, jestliže spadají do výčtu kritických dovednosti pro Jihoafrickou Republiku. V tomto 12stránkovém výčtu nechybí inženýři, výzkumní pracovníci,  doktoři ale i například střihači ovcí.

I přestože v posledních letech zaznamenávaly protokoly volného pohybu a pracovní migrace v rámci SADC (Jihoafrické rozvojové společenství, pozn. aut.) určité pokroky, stále znějí hlasy, že až přehnaně restriktivní migrační politika je přežitek z dob apartheidu.

Zahradník do každé rodiny

Většina tamních obyvatel na vlastní kůži cítí nutnost určité regulace. Přísné restrikce jsou zavedeny proto, aby ochránily křehký pracovní trh, který prochází od devadesátých let nelehkou transformací. Netrvá tedy dlouho a při rozhovoru s místními rychle přijde řeč na otázku zaměstnanosti nižších sociálních skupin.

Nejpopulárnějším zaměstnáním je zde bezesporu zahradník. “Tady v těch bohatších čtvrtích musíte mít bazén a zahradníka. Sousedi nám doporučili zahradníka, že to tady má každej a my bychom měli mít taky.” Vysvětluje nám Veronika, která se s celou rodinou před měsícem z Česka přestěhovala do města Port Elizabeth. “Jenže my máme problém, že na té naši zahrádce pro něj není žádná práce,” dodává se smíchem.

Na zahradníka přišla řeč i při rozhovoru s Loftym, postarším motorkářem. “Já sem míval zahradníka z Malawi, takovej postarší, šikovnej, slušnej chlap, ale musel jsem ho vyhodit. Tady je problém najít práci pro místní, natož pro lidi z Malawi,” vypráví. “Neberte mě špatně, zrovna lidé z Malawi jsou fakt pracovití, slušní a vzdělaní lidé, ale uvědomil jsem si, že jen těžko můžu na něco nadávat, když jsem součástí toho problému.“

Slumy nejsou funny

Podobný názor sice sdílí většina jihoafrické společnosti, nicméně každý svoji obavu ventiluje podle sebe. Nejtvrdší dopad má pak na ty, kterých se týkají nejvíce – obyvatel slumů, jenž existují po celé zemi pod názvem “informal settlements”, tedy neformální osady.

Právě v těchto místech, kde se chudí Jihoafričané cítí opuštění vládou a zapomenuti, v uličkách obrovských sídlišť přecpaných chatrčemi z vlnitých plechů, vypukla v dubnu 2015 nejbrutálnější vlna xenofobních útoků, které se během několika dní rozšířily po celé  zemi.

Frustrace místních přerostla do bodu, kdy se místní rozhodli násilně vystěhovat imigranty a následně jejich chatrče vyplenit a spálit. Jak sami později uvedli, to že jsou zaměstnáni migranti, zatímco místní zůstávají bez práce, bylo hlavním důvodem této nekompromisní akce. Výsledkem bylo nucené přestěhování přes sto tisíc lidí, 62 jich pak během útoků zemřelo.

Obrovské slumy, fungující na komunitní bázi, jsou tedy i často hnací silou celé země, jen dle posledních statistik žije 25 % celkové populace JAR v “neformálních osadách”, bez kanalizace a tekoucí vody.

V poslední řadě nesmíme opomenout obrovskou diverzitu a roztříštěnost kmenových společenství, která hrají nezastupitelnou roli v celé problematice. Jen v Jihoafrické republice je devět etnik, a oficiálně se na jejím území hovoří 11 jazyky.

S návratem se počítá

Ne všichni ale přichází do Jižní Afriky začít nový život, rodinné vazby jsou v celé Africe velmi silné a pro mnohé je práce v zahraničí způsobem, jak zajistit rodinu, nebo získat prostředky pro lepší život ve své domovině.

“Přišel jsem do Jihoafrický republiky zhruba před pěti lety, chtěl sem si vydělat nějaké peníze a založit si doma malej byznys. Kreslím už nějakých šest let, ale tady jsem pracoval na stavbě,  to pak skončilo, tak sem začal prodávat obrázky.“ vypráví mladík, který se představuje jako Kaya, a neustále ukazuje svoje malby které se za každou cenu snaží udat.

“Předtím jsem bydlel ve slumu tady za městem, ale problém je, že když pravidelně pracuješ, lidi si to zjistí a třeba tě vykradou, mezitím co seš v práci. Bílým bych radil tam raději nechodit, může to tam být pro vás nepříjemný. I pro mě občas bylo, naštěstí sem se přestěhoval do města. Nájem je sice vyšší než ve slumu, ale alespoň mám klid. ”

Při nahlédnutí do statistik je až zarážející, v jaké míře jsou některé sousední státy napojené na Jihoafrickou ekonomiku. Například Lesotho, malé hornaté království uprostřed JAR,  jehož HDP z 23% pochází z osobních zahraničních plateb, je de facto na svém sousedu dočista závislé.

Jihoafrická republika je veskrze tvrdý oříšek, nejen politicky, ale rovněž lidsky. Existuje zde mnoho problémů, které se běžnému Evropanu zdají tak samozřejmé – některé dokonce nereálné – že by ani nenapadlo se jimi zaobírat. Takového člověka určitě duhový národ překvapí a možná i trochu vystraší.

Pokud se ale trochu osmělí a nahlédne pod pokličku velmi komplexní společnosti, zjistí, že strach není namístě, pouze obezřetnost. A jak je vidět i na příkladu z minulosti, zavřené hranice a přísné restrikce  nic neřeší, pouze odkládají vzrůstající problém do budoucna.

Je totiž docela možné, že zdejší diverzita, mnohonárodnost a multikulturalita je silnou stránkou země která se možná teď jeví jako problém, ale bude obrovskou výhodou do budoucna.

Text vznikl na základě spolupráce mezi Houpacím Oslem a cestovateli Martinem Mejzlikem a Pavlem Šimkem, kteří v první polovině tohoto roku strávili tři měsíce v Jižní Africe. Své zajímavé poznatky, příběhy i fotky z cest se rozhodli publikovat na webu HO.