Život s handicapem? Jeden z nejlepších, myslí si spoluzakladatel Adapted

Honza Považan (22) se do adrenalinových sportů pustil už u mámy v břiše, kde dělal salta tak vehementně, až si zamotal ruku do pupeční šňůry. A narodil se proto s nedorostlou pravačkou. Alespoň takhle zní jeho pohled na věc. V tomto pozitivním duchu založil s kamarádem neziskovou organizaci Adapted, skrze kterou pomáhají handicapovaným začít s extrémními sporty a především to nevzdat.

Co ti tvůj handicap dal a naopak vzal?

Neřekl bych, že mi něco vzal. Díky pozitivnímu myšlení, které mám celý život nastavené, vidím na svém handicapu spíše výhody. Takže místo toho, abych měl komplexy ze své nedorostlé pravé ruky, dělám si z toho srandu. O to snazší pro mě potom je překonávání všech ostatních překážek v životě. Když nastane nějaký problém, neodrovná mě to tak jako jiné lidi, kteří jsou zvyklí vidět všechno černě. 

Surf, Forest, surf!

S jakými překážkami sis v poslední době musel poradit?

Když jsem se vydal do italského Livigna natáčet propagační video sjezdů na kole, nikdo mi neřekl, že budu muset také jedno řídit. Po první jízdě jsem měl obrovský puchýř na pravé ruce, pak nás napadlo připevnit náhradní botu pomocí lepící pásky na řidítka a přehodit brzdy na druhou stranu. Výsledek byl skvělý – mohl jsem jezdit. Baví mě nacházet taková originální řešení.

V Indonésii jsem podobný problém musel řešit znovu, protože tam není možné pohybovat se jinak než na skútru. V tomto případě jsem si s tím poradil pomocí staré protézy, kterou jsem nahřál nad sporákem a připevnil na řidítka. Párkrát jsem boural, ale to už je vedlejší.

Jaký je tvůj vztah k protézám?

Když můžu, snažím se bez nich obejít, protože je mi hrozně nepříjemné mít k sobě přidělaný nějaký kus plastu. Co se týče surfování, tak mě všichni varovali, že budu potřebovat nějakou ploutev na pádlování nebo držák na prkno kvůli duck divu (podplouvání vlny), ale já jsem se to naučil i bez toho. Jen při downhill longboardingu se bez protézy neobejdu a využívám tak jednu speciální, navrženou v 3D tiskárně přímo na moji ruku. Tou se během jízdy opírám o cestu a brzdím.

Zmínil jsi surf a downhill longboarding, jak ses k těmto adrenalinovým sportům dostal?

Prkna mě provázejí celý život. Začalo to skejtem, pak se postupně přidávaly další: snowboard, downhill longboard, wakeboard a nakonec surf. K poslednímu jmenovanému mě přivedl můj kamarád Míla Brzák, který už osm let žije v Indonésii kvůli své lásce k surfování. I mě to naprosto pohltilo a všechna ostatní prkna šla okamžitě stranou, protože jejich smyslem je stejně pouze simulovat surf. 

Handicape, s tebou mě baví svět

S Mílou Brzákem jste také založili neziskovou organizaci Adapted, kde se tento nápad vzal?

Hlavní roli v tom hrál právě Míla, který se zúčastnil surfingových závodů pro handicapované a kterého napadlo, že bychom v Česku mohli sestavit také takový tým. Když s tím přišel za mnou, hned jsem souhlasil, protože jsem si s podobnou myšlenkou už delší dobu pohrával. Tak jsme se do toho pustili. Začátek nebyl náročný. Prostě jsme založili webovou a facebookovou stránku, kde jsme psali o lidech s handicapem, kteří to nevzdali a dokázali “nemožné”.

Jaký je váš hlavní cíl? 

Lidé po úrazu ve velkém měřítku páchají sebevraždy, protože mají pocit, že to je jejich jediná možnost. Naším cílem je se přesně k takovým lidem dostat a ukázat jim, že handicap není konec. Chceme je sdružit, aby věděli, že nejsou sami a že život s handicapem může být mnohem zábavnější než bez něj. Je to skvělá šance, jak se například vzdát stereotypní práce v kanceláři a začít závodně surfovat. A právě to narušení zajetých pravidel je podle mě ta největší výhoda, kterou handicap přináší a které stojí za to využít.

Současně bychom tím chtěli ukázat společnosti, že lítost není na místě. Narozdíl od většiny “normálních” lidí bez handicapu jsme schopni třeba udělat salto na vozíku. Štve nás, když nás společnost vidí jako chudáčky. Pak vznikají různé charitativní projekty, které ukazují smutné fotky smutných příběhů a sází na soucit. My to chceme dělat jinak – pozitivně.

Co všechno se vám od vzniku Adapted povedlo uskutečnit a co plánujete dál?

Ze začátku všechno stálo na nás dvou, dnes máme díky spolupráci s reklamní agenturou Publicis Prague tým lidí, který se stará o naše sociální sítě. Po třech letech je to obrovská úleva. Můžeme se věnovat víc přípravě kempů, na kterých mají lidé s handicapem možnost naučit se daný sport. V našem repertoáru zatím máme surfový, paraglidový, bikový a skialpový. Účastníci mají možnost stát se také součástí závodního týmu. Ten surfový je zatím tříčlenný a tvořím ho já, Míla a bývalá lyžařka Kristýna Křenková.

Do budoucna bychom chtěli rozšířit tým lidí, najít významného sponzora a vytvořit odnože projektu Adapted i v jiných státech, například v USA, Austrálii a Rakousku. Máme také v plánu natočit celovečerní dokument o našich sportovcích. A další věci asi ještě přijdou. Hlavně se nechceme upínat na výkon, spíš si užít tu cestu. I když nepopírám, že bychom se rádi umístili na paralympiádě v roce 2021 nebo 2024, pokud se jí budeme moct zúčastnit.