Hrad a podhradí – oslava vzniku již neexistujícího státu

KOMENTÁŘ – Už to tak chodí. Na určité dny v roce připadají státní svátky. Pro někoho znamenají více, pro někoho zase méně. Nezpochybnitelným kladem pak je zaručený den volna. Tyto dny upomínají na důležité milníky historie státu. V České republice jich také pár máme. Řadí se mezi ně Den boje za svobodu a demokracii, Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, Štědrý den, nebo třeba Svátek práce. Dokonce si připomínáme také den upálení mistra Jana Husa, díky Škromachovi občas i dvakrát do roka. A pak tady máme Den obnovy samostatného Českého státu.

Státní svátek připomínající vznik již neexistujícího Československa, slaví dnes už pouze Češi. Více než o Československu je však o tom, komu zase prezident Zeman udělí, nebo spíše neudělí vyznamenání. Názor na to také polarizuje naši společnost. Zatímco jedni by rádi viděli Zemana na Hradě i v dalším volebním období, ti druzí mu už pomalu balí kufry a kupují letenku do Číny. Není tedy divu, že v tyto dny zažíváme vždy jakýsi umírněný druh občanské války, omezený pouze na demonstrace a boje na sociálních sítích.

Místo politiků kustodky

Už od doby, kdy Miloš Zeman odmítl pozvat na předávání státních vyznamenání rektora brněnské Masarykovy univerzity Mikuláše Beka a rektora Jihočeské univerzity Libora Grubhoffera, odmítají do Vladislavského sálu přijít také ostatní rektoři českých vysokých škol. Ti se pak zpravidla scházejí jinde. Letos se tak stalo na Staroměstském náměstí, kde kromě rektorů, vystoupily také známé osobnosti veřejného života. Zatímco se na Staromáku slavilo, na Hradě probíhal tradiční obřad předávání státních vyznamenání. Avšak o Jiřím Bradym, jemuž se prezident rozhodl neudělit státní vyznamenání a o kterém v poslední době mluvila snad všechna česká média, se na Hradě nezmínil vůbec nikdo. Není divu. Vždyť to byl právě Brady, kvůli kterému se rozhodli letos také mnozí politici na Hrad nezavítat a raději slavili „v podhradí“ na Staroměstském náměstí.

Volná místa však Hrad zručně zaplnil. Podle serveru Aktuálně.cz tomu pomohly kustodky, které dokonce měly za svou přítomnost ve Vladislavském sále dostat zaplaceno. Některá místa pak obsadili rodinní příslušníci oceněných. Člověk by si řekl, že je to všechno absurdní. Možná nedůstojné prezidenta. Stačilo by vlastně tak málo, aby mohli být všichni o něco spokojenější. Prezident to však dotáhl ještě dál. Mezi vyznamenanými totiž nechyběl ani Daniel Hůlka, který dostal medaili za zásluhy. Zda to bylo za zásluhy při prezidentské kampani, či za roli v pohádce Z pekla štěstí, nikdo neví. Nicméně prezident tak dal přednost dalšímu ze svých kamarádů před člověkem, který nám v zahraničí dělá podstatně lepší jméno, než sama hlava státu.

Světlým okamžikem prezidentova projevu pak byla věta: „I velký politik se někdy může mýlit.”. V tu chvíli ve mně vzplál plamínek naděje. Už už jsem si představoval, jak se prezident konečně všem omluví za všechny své kontroverzní výroky. Jak přizná, že je taky chybující člověk. Zkrátka na malý okamžik jsem zadoufal, že by se prezident Zeman zachoval skutečně jako opravdová hlava státu. Omyl.

Staromák zaplnily tisíce lidí

Trošku jiná atmosféra pak zavládla na Staroměstském náměstí. Zde se sešlo několik tisíc lidí. Zvláštním hostem zde byl Jiří Brady, který zde převzal z rukou rektora Univerzity Palackého v Olomouci Jaroslava Millera vyznamenání. Na pódiu se pak vystřídalo hned několik řečníků, jejichž proslovy organizátoři prokládali hudebními vložkami. Ač Horáček dalšího dne ráno na svém facebookovém profilu proklamoval, že ani jednou nepadlo jméno Miloše Zemana, zaměření akce proti jeho osobě bylo více než zřejmé. Třeba Zemanův portrét s nápisem „Zeman je pi-tchus“ byl více než výmluvný. Taky přítomnost samotného Michala Horáčka, ať byly jeho úmysly sebelepší, působila spíše jako začátek jeho předvolební kampaně. Je však třeba vyzdvihnout, že na rozdíl od akcí hurá vlastenců nikdo nevyhrožoval vystřílením Hradu a ani si nikdo nevzal na procházku svou domácí šibenici. Taky muzikanti, kteří na akci vystoupili, měli určitou úroveň. Chápu, že Olivie Žižková či Tomáš Ortel zpívají taky pěkně od srdíčka a jsou vlastenci jako Brno, ale člověk chce občas slyšet od muzikantů hudbu. Chápeme se…

Petice za peticí

Svátek nedal spát ani umělcům sdruženým v tzv. Petičním výboru na obranu demokracie. Vojtěch Dyk společně s Jiřím Bartoškou zveřejnili video, na kterém vyzývají k „Týdnu občanského neklidu“. Ten si představují tak, že se otevřou veřejné školy, divadla, galerie i další kulturní zařízení k občanským diskuzím. Plánují začít s rozsáhlejší petiční akcí, která má udržet kormidlo našeho státu směrem na Západ. Když to nezabere, chtějí stávkovat a vyzývají k podobnému postupu také ostatní. Ne, že bych v podobné podniky nevěřil, ale myslet si, že lidé začnou stávkovat jenom proto, že servilně posíláme omluvné dopisy na čínskou ambasádu, je prostě naivní. Taky petice. Určitě to je fajn nápad. Takových petic se v historii psalo hodně. Ale na rovinu – vážně si umělci myslí, že Zemana a naši vládu přiměje k určitým krokům nějaká petice? Skutečně si myslí, že je tady pro podobné akce dostatečná podpora?

Shrnutí aneb Kdo má pravdu

Letošní 28. říjen byl o něco vyhrocenější, než ty předchozí. Vzpomeneme-li však na loňský či předloňský rok, zjišťujeme, že se laťka o moc nezvedá. Ostatně, už není příliš kam. Díky, nebo snad spíše kvůli Miloši Zemanovi máme vždy o zábavu postaráno. Místo na oslavy se pak zaměřujeme na konflikty mezi dvěma hlavními oponentními skupinami – odpůrci a příznivci Miloše Zemana. Zajímavé je, že obě skupiny jsou o své pravdě bezvýhradně přesvědčeny. Důvodem může být také velké množství alternativních médií, které lidem předkládají spoustu často protichůdných informací, ve kterých se laik ztrácí. Svým způsobem za to může také systém, který mediální výchovu zřejmě ještě nevyhodnotil jako natolik důležitý předmět, aby ji běžně učitelé vyučovali na školách. Lidé tak kvůli ohromnému množství informací začínají čerpat pouze z těch zdrojů, které jim imponují. Každý tak zapadne do své bubliny, a tím se uzavře před názory oponentů.

I přesto je zajímavé sledovat, jak se obě názorově separované skupiny v mnohém shodují. Všichni mají rádi tuhle zem. Mají rádi svobodu a demokracii. A obě skupiny jsou přesvědčeny, že tuto demokracii svými činy chrání. Ať však už je náš názor na prezidenta jakýkoliv, nelze nevidět, že prezidentovo chování jednoduše neodpovídá tomu, jak by se měla hlava státu chovat. Dvojí metr a jistá náklonnost k autoritativním režimům z něj neudělají prezidenta, který spojuje, ani prezidenta dolních deseti milionů. Zkrátka 28. říjen byl opět jízda. Už teď se můžeme těšit na 17. listopad.