Hitler žije – v českých hospodách

Sice při pivu a polohlasem, ale o to je zajímavější, co se šušká mezi nejrůznějšími lidmi. Jedním z nejzarytějších fenoménů je už dlouhou dobu Hitler, který je stále věrným tématem mnohých salónů (tím myslím hospody). Kdo je navštěvuje s někým jiným než s buržoazií a studenty, nebude se podivovat, že Hitler nelpí v myslích Čechů jen jako šílenec, ale často naopak jako symbol řádu a jistoty. A já věřím, že největší chybou je tuhle situaci bagatelizovat nebo ohrnout nos a neřešit ji.

Než se do toho pustíme, je dobré připomenout následující. Jak už jste asi pochopili, Houpací Osel je intelektuální plátek. Polovina redakce kouří dýmku a druhá jsou ženy. Všichni si před spaním místo Andersena předčítáme Aristotela nebo alespoň studie o mikroekonomii. Je to vysokoškolská kultura canců i naparování a hádám, milí čtenáři, že s Vámi to nebude jinak. Říkám to proto, že pro pochopení následujícího musíme získat nadhled a uznat, že republika se skládá z majority, která uvažuje jinak a přitom správně. Kdo mě zná, ví, že v noci pod peřinou tajně čtu Das Kapital a mám rád lidové masy, a proto by mě docela zajímalo, jak je možné, že tu existuje zástup normálních lidí, kteří ochotně zmíní Hitlera v 21. století. A věřte mi, že to nemusí být vůbec jejich chyba…

Tedy znovu a popořadě

Výmarský kancléř nastavil Evropě nový standard zhovadilosti, ale přesto všechno je patrné, že se stále objevuje i v pozitivních konotacích. Když zajdete do místního pubu, sem tam uslyšíte nějaký odkaz. Čím víc piv, tím víc odkazů. Většinou slýchám: „…ten by to tu uměl srovnat.“, „… ten s nimi uměl zatočit.“ apod. Pokud máte pocit, že je to nějaký osiřelý ostrůvek neonácků kolem Vandase, mýlíte se. Jsou to normální lidi a vlastně skoro všichni vyjma intelektuální kavárny. Což, když se nad tím zamyslíte, dělá právě z intelektuálů ten ostrůvek, který často nedokáže vidět za roh vlastní arogance a konvencí. Mezitím tu bují většina Čech a cedí mezi zuby odkazy na největší šílence historie. A to se děje v demokratické společnosti… Jak to?

Síla demokracie

Dnešní politika zapomíná na jednu věc a tou je způsob prezentace moci, který vytváří auru důvěry. Takový přístup je vlastní hlavně autokratickým režimům, ne už tak demokracii. Na autoritě prostě záleží. V našem případě byla klíčová změna monarchistických struktur k demokratickým 1918, což byl určitě fajn nápad. Hlavně když jste měli autoritu jako Masaryk, vedle něhož vypadal i Lenin jako ukoktaný ožrala. Masaryk byl vlastně nekorunovaným králem. Jenže autorita umře, pak se to ještě chvíli veze, ale s každou další volbou to jde s respektem z kopce. Autorita mizí a zůstane demokracie byrokratická, uznaná papírem, nikoliv nadšením. Jenže (a teď se anarchisti podržte) my autoritu vyžadujeme, toužíme po ní a potřebujeme ji jako argument. Všimla si toho už spousta lidí a k čemu došli?

Mějme příklad: jste dva a najdete na zemi jablko. Máte na něj naprosto stejné právo. Komu patří? Jak ho rozdělit? Sníst ho? Možná jste ochotni ho rozpůlit, možná jste ochotni se o něj poprat. Nejlepší je ovšem jenom jedno: mít třetího člověka, který zastoupí „spravedlnost“. Nemá na jablku zájem, má zájem pouze na moci soudit. A tak se stane, že máte soudce jablek. Pak je fajn mít soudce i pro soudce jablek a tak dále, až máte celý systém rozhodčích. Jistě jste pochopili, že situace je v reálu komplikovanější. Zkuste si to totiž aplikovat na stát. Místo jablek máte území a peníze, místo dvou lidí jsou to miliónové masy. Pak potřebujete složitější vládnoucí aparát s někým nahoře. Rozumějte, tohle je přece jeden z důvodů existence hierarchie… tedy tohle a illumináti. Dát někomu moc je lepší řešení než se prát o ovoce. Je vlastně docela fajn žít ve světě, kde je právo, a je ještě lepší žít v zemi, kde je právo vymáháno spravedlivě. To je ideál. A teď jak to souvisí s Hitlerem. Jak dneska funguje vláda, víte to? Jak se před třemi obdobími jmenoval premiér, víte to? Já třeba ne. To se totiž točí neuvěřitelně rychle a celý ten aparát je složitější než židozednářská podání ruky. V takovém brajglu logicky neexistuje symbolická autorita (Miloše Zemana do toho nemůžu počítat, sorry), která by garantovala spravedlnost – chybí nám soudci jablek. V minulosti jste si mohli říct: „… jo, ten Žižka, je to sice pošuk s palcátem, ale s křižákem to umí.“ nebo „… ten majestátní Masarykův knír potřebuje vlastní demokratickou republiku.“ To jsou totiž všechno symbolické autority, u kterých cítíme, že to těm sousedským zloduchům spočítají a rozhodnou správně, komu patří zmíněné jablko. Takové autority se výhradně rodí a jen těžko jsou vychovávány.

 A už Vám došlo, co chci říct. Že takovéhle symboly dnes nemáme. Není krále, prezident ztratil důvěru rychleji než Řekové ekonomiku a vláda je bezejmenný pelmel. Tak nám zbývá to nejjednodušší – vidět útěchu a stabilitu jinde a často v megalománii. Ve vztahu k historii máme tendenci odpouštět a magor jako Hitler se může stát docela důstojným kandidátem, za kterého to takzvaně „fungovalo“. Armáda válčila, dělníci pracovali, policie hlídala, popravčí popravovali. Říkám to jednoduše, ale tímhle prizmatem se to nabízí vnímat. Jakákoliv minuta navíc vám odhalí zvěrstva a znechucení, ale na tohle lidi jednoduše nemají čas, nechtějí to řešit a nemají to zapotřebí. To, po čem většina lidí prahne, jsou klid a zázemí. Mít klid znamená mít stabilitu a aby byla stabilita, musí být autorita. A tak hledáme autoritu z první ruky, často z historie.

Tak si to shrňme

Autoritu potřebujeme, protože nám dává jistotu, že kolem nás existuje spravedlnost. Pokud autorita není, najdeme si ji kupříkladu v minulosti. Máme také tendenci historii odpouštět nebo její velké kusy zamlčovat – píši o Hitlerovi, ale komunistům se také dostalo velké milosti. Tento sentiment ale není chybou společnosti, nýbrž chybou systému, ve kterém chybí prostor pro autoritu. Ten tam chybí programově, protože autorita má tendenci si uzurpovat moc a jen výjimečně se objeví jedinci, kteří jsou mocní, oblíbení a zároveň demokrati (zdravíme do Českého nebe).

Poslední věc: já tu mluvím o Adolfovi a Masarykovi, ale my tu máme ještě další aktuální kandidáty. V globálu je to dnes Putin, na kterého je plus mínus nekonečno chvalozpěvů po celém idnesu. Přesto co dělá Ukrajině, v něm lidé nachází jistotu a dokáží ho vzývat. Nejhorší na tom je, že je chápu. V našich končinách jsou to pak demagogové jako Mach, Okamura nebo Vandas, jejichž ideový boj má daleko větší lesk než jejich ekonomické a politické vzdělání. A ten ideový boj, ta jejich neohroženost, ta láká. A láká o to víc, o co se lidé mají hůř. Naštěstí se máme ještě docela dobře.

Dejte na mě, demokracie nepadne kvůli diktátorům, ale ze strachu, že zdraží okurky. Pak už se na trůn vždycky někdo najde.

Autor: Jaromír Škoda