David Hrbek: S bratrem jsem se vsadil, že udělám rozhovor s Paulem McCartneym

Muž mnoha profesí – bohemista, anglista, lektor Muzea umění Olomouc, moderátor i učitel – David Hrbek už více než dvacet let vede ve Švandově divadle Scénické rozhovory, které si získaly přízeň diváků. V rozhovoru vzpomíná na svou pubertální sázku se svým bratrem o rozhovor s Paulem McCartneym, mluví o nervozitě před publikem i o tom, proč je pro moderátora klíčové mít pevnou půdu pod nohama.

Máte nějakého vysněného hosta pro svůj rozhovor?

Měl jsem takový pubertální sen, který se mi splnil tak napůl. Se svým bratrem jsem se vsadil, když jsme byli v teenagerovském věku, že udělám rozhovor s Paulem McCartneym. To byla 80. léta a ta smlouva pořád ještě existuje. Schovali jsme ji na tajné místo pod koberec na záchodě. Vsadili jsme se o basu Coca-Col.

Jak vás napadl právě rozhovor a jak sázka dopadla?

Nevím, proč to měl být zrovna rozhovor, protože do té doby jsem rozhovory nedělal. A splnilo se mi to tak napůl, protože jsem dělal rozhovor s jeho bratrem, fotografem Mikem McCartneym, který byl skvělý. Čekali jsme před Švandovým divadlem na tramvaj číslo dvanáct. Dlouho nic nejelo, až pak jela šestka. A on se zeptal: „To je naše?“ a já mu řekl, že ne, že jedeme dvanáctkou. A on říká „Tak to bychom mohli alespoň půl cesty tou šestkou.“ Měl s sebou tehdy ještě svou ženu a její maminku, které ten den bylo osmdesát. Pozvali nás, mě a tlumočnici, na oběd. Paní se jmenovala Mrs. Robinson a milovala Prodanou nevěstu. Šli jsme kolem nějakého obchodu, kde shodou okolností přímo za výkladem měli záznam Prodané nevěsty s Petrem Dvorským, tak jsme jí ten záznam s tlumočnicí koupili k narozeninám. Později Mikeovi zazvonil telefon, volal mu jeho bratr Paul, aby popřál Mikeově tchyni k narozeninám. Měl hlasitý odposlech, takže jsem byl opravdu malý kousek od Paula (vzpomíná se smíchem).

Scénické rozhovory běží přes dvacet let. Jak po tolika letech probíhá výběr hostů?

Je to čím dál těžší. Ale musím říct, že za poslední dva roky máme vždy vyprodáno, klepu na dřevo. Teď se bude od února prodávat Scénický rozhovor s Danielou Brzobohatou, tak jsem zvědavý, jak se bude prodávat. Zatím ale všichni, včetně Michala Prokopa, kterého jsem měl před týdnem, byli vyprodaní. V lednu budu hostit Adama Plachetku a už nyní je vyprodáno. Moc bych stál o prezidentský pár, to by byli hosté do velkého sálu, člověk nemá mít malé cíle. Nakonec Václava Havla jsem už na rozhovor měl. To už ale nezastával prezidentskou funkci.

Stalo se někdy, že o někoho nebyl zájem, i když jste čekal opak?

Ano, ne vždy se to dá předem odhadnout. Vlastně skoro vždy je to do poslední chvíle nejisté, zda se můj zájem o hosta setká s dostatečným zájmem publika. Kdysi jsem měl na rozhovor jednu nejmenovanou populární písničkářku, která byla zároveň známá herečka, a bylo vyprodáno hned. Po několika letech, když vydala novou desku, jsem si řekl, že by bylo zajímavé udělat s ní rozhovor znovu – zjistit, kam se za ty roky posunula, kde je teď a jak přemýšlí. Domluvili jsme se, začali se prodávat vstupenky, ale najednou jsme zjistili, že zájem publika značně opadl. Prodalo se pouze osm vstupenek, takže se to muselo zrušit. Zrovna u ní jsme takový nezájem opravdu nečekali. Výběr hostů je proto nevyzpytatelný. Někdy ale člověk přece jen má jistotu – jako v případě Marka Ebena, tehdy ještě poměrně čerstvé jméno. Nebo třeba Zdeňka Svěráka. U těch jsme věděli, že to jsou jasné trefy.

Liší se vaše příprava na Scénické rozhovory podle typu hosta? Například když jste vedl rozhovor s Martinem Veselovským a Danielou Drtinovou – dvojicí, která sama umí velmi tvrdě klást otázky a dostávat hosty do nepříjemných situací – přistupoval jste k nim jinak než třeba k mladému herci, jako je Oskar Hes?

Na každý rozhovor, ať je s kýmkoli, se připravuju stejně podrobně, konečně, zvu si jen ty hosty, kteří mě opravdu osobně zajímají, to je ten motor. Navíc je hodně zajímavá, zvláštní a velice nepřirozená situace, v níž se jako moderátor člověk pohybuje: sedíte na jevišti s někým, koho se na něco z nějakého důvodu ptáte, a ten vám na vaše otázky z nějakého důvodu odpovídá. Nebo také ne, podle nátury. A na všechno se dobrovolně dívá publikum, které si kvůli tomu dokonce koupilo vstupenky. Co se týká samotného rozhovoru, příprava se odbít nedá u nikoho. A hodně záleží na osobní chemii, na tom jiskření mezi mnou a hostem, pokud k tomu dojde, člověk se najednou dostane do zvláštního rozpoložení, kdy jde všechno samo, najednou cítíte velmi intenzivně vzájemné propojení, kdy jde mluvit o čemkoli. Když už jste zmínila třeba právě Danielu Drtinovou s Martinem Veselovský a Oskara Hese, tak zrovna u těchto hostů to tak bylo. S chutí bych si dal repete. Nestává se to často, ale když ano, tak to miluju – to je potom boží. A člověk se díky tomu může dostat k velice zajímavým odpovědím.

Cítíte i po tolika letech nervozitu?

Čím dál větší!

A jak s ní pracujete?

Záchod (směje se). Ale ne, já už na to mám svoji metodu. Řeknu si: „Tak co, není to operace srdce, nic zas tak strašného se nestane.“ A ještě něco – do určité míry mi pomáhá křeslo. Nechal jsem si ho dokonce i vyměnit. Původně jsem měl na jevišti dva ušáky, a moderovat v ušáku je peklo. Člověk do něj zapadne, je moc měkký. A já, jak jsem prcek, když si sednu tak, abych se mohl opřít, vyleze mi břicho a nedosáhnu nohama na zem. Jako moderátor potřebuju cítit pevnou půdu pod nohama. Takže potřebuju tvrdé křeslo, kam si budu moct opřít ruce, a mít obě nohy na zemi. Pak jsem v pohodě a vím, že i když uvnitř jsem nejistý, díky téhle maličkosti působím přiměřeně sebevědomě. Navíc ta fyzická pozice vám trochu sebejistoty vlije. To doporučuji vyzkoušet v jakékoli situaci, kdy chcete vypadat, jako že jste v pohodě – nohy na zemi a opřené lokty.