Zapomenuté ženy vědy: Rosalind Franklinová

Doktorka Rosalind Franklinová byla brilantní vědkyní a průkopnicí ve vědě. Její Fotografie 51 odhalila dvojitou šroubovici DNA – objev, který byl zásadní pro rozluštění záhady, jak se život předává z generace na generaci. Franklinová byla zapálená pro získávání nových vědeckých poznatků a její hlavní snahou byla vždy extrémní přesnost a jasnost. Její objevy a poznatky představovaly pro lidstvo trvalý přínos a učinily z ní vzor pro všechny budoucí studenty přírodních věd.

Rosalind Franklinová se v padesátých letech podílela na výzkumu molekulárních struktur DNA. Studovala rentgenové difrakční obrazy DNA. Její zjištění vedly k objevu dvojité šroubovice. Spolupracovala s vědci Francisem Crickem, Jamesem Watsonem a Mauricem Wilkinsem. Její „kolegové“ jí ale výzkum ukradli. V té době sice už bylo normální, že ženy studovaly a pracovaly ve vědeckých laboratořích, ale jejich pozice byly vydřené a šance s mužskými kolegy nerovnocenné. Doktorce Franklinové unikla Nobelova cena za fyziologii a lékařství jen kvůli podvodu kolegů.

Předurčena pro vědu

Narodila se 25. července 1920 v londýnské čtvrti Notting Hill jako druhé dítě do bohaté židovské rodiny obchodního makléře Ellisa Arthura a jeho manželky Muriel Frances. I členové širší rodiny zastávali poměrně významné funkce, její prastrýc Herbert Samuel byl v roce 1916 ministrem vnitra Spojeného království. Její teta Helen Carolin Franklinová byla aktivní v odborových organizacích, hnutích za volební práva žen a byla členkou Rady hrabství Londýn.

Takové zázemí představovalo dokonalý odrazový můstek pro velmi kvalitní vzdělání a s ním spojené úspěchy. Sama Rosalind byla velmi nadaným dítětem a byla intelektuálně neskutečně vyspělá. Dochovaly se také promluvy její matky (které jsou dostupné také v archivech Rosalind Franklin University). Podle těch Rosalind již v šestnácti letech přesně věděla co dělá a kam chce se svým životem směřovat. Za svůj obor si vyvolila vědu. Byla svědomitou a pilnou studentkou s bystrým smyslem pro spravedlnost a logiku a talentem pro jazyky. Byla také schopnou debatérkou a vyzývala ostatní, aby ospravedlňovali své názory a postoje. Tuto metodu poté i nadále využívala sama na sobě, aby dokázala objasnit své chápání, učení a následné vyučování.

Akademická dráha mladé vědkyně

Díky velmi zámožnému zázemí mohla Rosalind studovat na těch nejlepších dostupných školách. Její rané vzdělávání začalo na privátní škole Norland Place, její teta ji tehdy popsala jako dívku s neskutečným intelektem, která si užívá aritmetiku jen tak pro zábavu. V devíti letech přestoupila na internátní školu pro mladé slečny v Sussexu na jihu Anglie. Její rodiče tuto školu vybrali záměrně díky lepšímu podnebí, protože Rosalind měla už od dětství velmi křehké zdraví.

Za dva roky přestoupila na dívčí školu Svatého Pavla v Hammersmithu v západním Londýně. Tato škola totiž jako jedna z mála v té době nabízela výuku chemie a fyziky. Maturitu složila se šesti vyznamenáními a dostala také stipendium, to ale na přání otce věnovala chudému studentovi z uprchlické rodiny.

Studium ji připravilo na přijímací zkoušky na Newham College, jednu ze dvou škol pro ženy na Cambridgské univerzitě. Rosalind vystudovala fyzikální chemii a během svých studií dostala několik stipendií. Mimo jiné také výzkumné stipendium, díky kterému mohla začít spolupracovat v laboratoři pod vedením Ronalda George Wreyforda Norrishe. Ten prý objevil zásadní chybu v projektu, který Rosalind přidělil, a požadoval, aby experimenty opakovala. Rosalind napsala, že Norrish „byl nejvíce urážlivý, hlavně když se mu postavila“. Chyby, které údajně Rosalind dělala, si zásadně vymýšlel. Norrish po letech řekl životopisci Franklinové, že neschvaluje jeho zájem o to, aby povýšil status ženského pohlaví nad společenský status mužského pohlaví.

Na univerzitě v Cambridge získala Franklinová doktorát z fyzikální chemie v roce 1945, v době, kdy jen málo žen pracovalo jako profesionální chemičky nebo výzkumnice. Postgraduální výzkum absolvovala v Paříži, kde měla větší svobodu užívat si a rozvíjet své zájmy. Stala se expertkou na krystalografii, nazývanou také rentgenová difrakce – metoda určující uspořádání atomu v pevných látkách a krystalech. Její výsledky položily základ pro nové průmyslové využívání uhlíku a pomohly při vývoji tepelně odolných materiálů.

Cesta ke dvoušroubovici

V roce 1950 získala Franklinová stipendium na King’s College London a přijala tak posun od fyzikální k biologické chemii. Dostala totiž instrukce od vedení stipendia, že má své znalosti v oblasti rentgenové difrakce aplikovat na zkoumání struktury DNA. Naprosto inovativní využití této technologie se brzy ukázalo jako klíčové pro rozlišení spirálové struktury molekuly DNA. Prvních několik měsíců na King’s College strávila v úzké spolupráci s doktorandem Raymondem Goslingem na návrhu a sestavení naklápěcí mikrokamery a zpřesnění difrakčního obrazu DNA.

V květnu 1952 Franklinová za pomoci Goslinga a speciální kamery zavěsili drobné vlákno DNA a bombardovali jej rentgenovými paprsky po dobu 100 hodin. Během celého procesu pečlivě kontrolovali relativní vlhkost. Paprsky a rozptýlené elektrony v atomech vlákna vytvořily vzor na fotografické desce. Doktorka Franklinová provedla matematické výpočty, aby analyzovala vzorec ve snaze odhalit jeho strukturu.

Nikdy dříve nebyla krystalografie tak precizně a přesně využita. V dubnu 1953 Franklinová publikovala Foto 51 ve stejném čísle časopisu Nature, ve kterém cambridgeští vědci James Watson a Francis Crick oznámili svůj dvoušroubovicový model DNA. Data, která pocházela z laboratoře doktorky Franklinové tento nový model potvrdila, ale není jasné, jestli věděla, zda její nepublikovaný výzkum inspiroval Watsona a Cricka.

Ponížená, protože byla žena

Cesta doktorky Franklinové nebyla nikdy jednoduchá, mimo jiné její odpůrce ji nezapomněl kontaktovat také profesor John T. Randall, vedoucí katedry biofyziky na King’s College London. Napsal Franklinové dopis, ve kterém zdůrazňuje, aby přestala pracovat na výzkumu DNA. Doktorka tehdy ale obrátila svou pozornost na studium rostlinných virů a pokračovala v pokusech o dekódování viru tabákové mozaiky. Franklinová v té době pracovala již na University of London, Birkbeck College.

V polovině padesátých let Franklinová stála na vrcholu svého oboru, ale i přesto čelila mnohočetným ponížením. Musela bojovat o své postavení a plat z jednoho prostého důvodu – byla žena. Po skončení stipendií získala tříletou smlouvu na výzkum viru od Rady pro zemědělský výzkum (ARC), která jí bez vysvětlení snížila platový nárok a odmítla hodnost hlavního vědeckého výzkumníka. Svůj vlastní výzkum popsala takto: „Snažíme se objevit odpověď na nejzákladnější ze všech otázek týkajících se mechanismu živých procesů, totiž vztahu mezi proteinem a nukleovou kyselinou v živé buňce. Ve struktuře viru se žádná podobná práce nikde na světě neprovádí.“

V září roku 1956 lékaři Rosalind Franklinové diagnostikovali rakovinu vaječníku, v práci ale pokračovala nadále. Také prosazovala financování své výzkumné skupiny v Birkbecku, která měla model viru představit na světovém veletrhu vědy v Bruselu. Franklinová ale den před zahájením výstavy, 16. dubna 1958, zemřela. Čtyři roky po její smrti byla oceněna Nobelovou cenou za objev a popis struktury DNA. Cenu ale převzali doktor Watson, doktor Crick a doktor Wilkins. Rosalind Franklinová tak zůstala bez povšimnutí a ve vědeckém zapomnění a ve školách se až do dnešního dne v souvislosti s DNA učí pouze o falešných laureátech. Co se mezi čtveřicí vědců přesně stalo, se můžeme jen dohadovat, pravdou ale zůstává, že Rosalind Franklinová tvrdě zaplatila za to, že kolegům byla trnem v oku.