Good Boy from Slovakia: autentický život jako poklidná vzpoura

Předpremiéra dokumentárního snímku Good Boy from Slovakia v olomoucké galerii Telegraph nabídla víc než jen náhled do tvorby slovenského malíře Andreje Dúbravského. Večer se nesl v duchu pozorování estetického světa umění, ale zároveň nekompromisně otevřel palčivé otázky o svobodě projevu a politickém tlaku, kterému dnes čelí slovenská kulturní scéna. Promítání se zúčastnili i aktéři filmu, kteří po skončení snímku okomentovali jeho vznik a cíle, které si jako tvůrci předsevzali. 

Krátký dokument režiséra Michaela Bukovanského, kterého mohou pravidelní návštěvníci Telegraphu znát jako uvaděče mnoha dalších filmů, zachycuje Dúbravského v jeho přirozeném prostředí – mezi malbami, přírodou a každodenním životem. Dúbravský není umělec dramatických gest, v kontextu dnešního Slovenska ale snímek o něm takovým gestem je. Za jeho sympatickým lidským vystupováním je totiž i znatelné napětí. Jde o rozpor mezi uměleckým světem jednoho člověka a společenským klimatem, mezi vesnickou zahrádkou a politikou ministryně kultury SR, Martiny Šimkovičové, která jeho tvorbu viděla jako provokaci.

Díky aktuálnosti prezentovaného umění a unikátním industriálním prostorám je Galerie Telegraph nejen v poslední době výrazným hlasem olomoucké kultury. Organizátoři připravili pro zvané hosty a média mimo jiné díky welcome drinku formální prostředí. Již při úvodu snímku ale zavládla uvolněná atmosféra, která připravila půdu pro debatu s diváky po skončení půlhodinového filmu. Ani odlehčené vystupování aktérů ale nemohlo překrýt vážnost poselství, které snímek divákům předává. 

Nenechat diváka vydechnout

Od první chvíle se v tomto krátkostopážním filmu střídají záběry Andreje Dúbravského, který nenuceně a poutavě mluví o své výstavě Good Boy, a slovenských politiků, kteří utlačují umění a LGBT komunitu. Detail včel z vesnické zahrady umělce střídají obličeje Martiny Šimkovičové a Roberta Fica. Sestřihy „toho nejlepšího“ z jejich radikálních prohlášení proti LGBT lidem působí v kontrastu s pastelovými barvami Dúbravského obrazů jako absurdní kýč. Výrazným a možná až příliš emotivním momentem filmu jsou záběry útoku před bratislavským klubem Tepláreň, kde byli v roce 2022 zavražděni Juraj Vankulič a Matúš Horváth. V celkovém kontextu ale dávají perfektní smysl, jsou otrávenou třešničkou na dortu utlačující politiky slovenského ministerstva kultury. 

Materiál dokumentu by jistě vystačil na celovečerní film, protože otázek týkajících se omezení umělecké svobody na Slovensku je opravdu hodně. Takhle ve zhuštěné podobě ale snímek dle mého diváckého názoru plní přesně to, co si předsevzal. V jistém smyslu je informativní, ale hlavně nenechá diváka příliš dlouho vydechnout u poetických záběrů přírodních motivů. Po pár vteřinách je rozsekne svítivě růžový kostýmek Šimkovičové a protestní banery demonstrantů před ministerstvem kultury. 

Jak s trochou ironie sám malíř po promítání konstatoval, jeho cílem bylo trochu otevřít divákům oči. Nicméně snímek se podle něj nejspíš nedostane k těm, kteří by ho potřebovali vidět nejvíc. Podle režiséra se při střihu filmu snažili o vyváženost mezi zaznamenáním tvůrčího procesu umělce při přípravě na výstavu Good Boy a politickou nespravedlností, která se na Slovensku děje. 

Michael Bukovanský vsadil na úzké zaměření filmu: nezkoumá slovenskou uměleckou scénu zeširoka, soustředí se čistě na osobnost Andreje Dúbravského. Kameraman Dan Tyrlík zachytil detaily květin, včel, kohoutů a fragmenty venkovského života, které prostupují umělcovou tvorbou. Natočil také samotného malíře, jak maluje na zemi. To je podle něj jistým způsobem osvobozující způsob tvorby, v porovnání se sezením u stolu nebo stáním u stojanu. Krátká forma dokumentu umožnila, aby každý obraz měl svou váhu a byl protipólem politickým sestřihům. Tyrlík ale také zmínil, že i za krátkým snímkem stálo mnoho hodin natáčení. 

Debata po filmu: humor i vyčerpání

Dúbravský během debaty přiznal, že hledání rovnováhy mezi uměním, jak by ho chtěl tvořit, a politickým tlakem pro něj není jednoduché. Otevřeně uvedl, že maluje to, co ho fascinuje: tělesnost, přírodu, přirozenou krásu, které obdivuje u klasických umělců. Nezpracovává cíleně témata, která od něj očekává společnost. Pozastavil se i nad tím, že z nějakého důvodu reagují lidé na obézní muže na jeho obrazech negativněji než na gay tematiku. Tlustí muži na čtyřech velkoformátových plátnech, která vévodila celé výstavě, jsou ale podle malíře spokojení. Záměrně je prý situoval na houpačku a nechává na pozorovateli, aby se rozhodl, kdo nebo jestli vůbec někdo, chlapíky houpe. Nejen na těchto malbách je vidět jeho hravost a citlivý přístup k umění a k životu. 

„Snažím se o autentický život, chodím na protesty. Občas mám ale výčitky, že se málo angažuji v tom občanském boji proti nesvobodě,“ odpověděl Dúbravský na otázku, jak zvládá situaci on sám. Po nástupu do funkce provedla ministryně Šimkovičová personální čistku ve slovenských kulturních institucích, kromě jiných také ve slovenské Národní galerii. U toho ale nezůstalo, pustila se i do eliminace vystavovaného umění, které je podle ní explicitní a nevýchovné – z velké části šlo o umění s LGBT tematikou. V budově Slovenského rozhlasu se jejímu odmítnutí neubránil ani Dúbravského obraz dvou líbajících se mužů. 

Dobrá rána plná špatných zpráv

Obraz sice nebyl vyloženě politickým aktem, ale jeho společenský dopad tím nebyl o nic menší. Malíř promluvil i o tom, že ho v době po odstranění obrazu z výstavy v rozhlase zvali jako hosta do pořadů, kde měl o svém politickém postoji veřejně promlouvat. Podle jeho slov to ale svým způsobem bylo právě to, co ho odvádělo od umělecké práce. Poznamenal také, že byl z celé situace vyčerpaný a že toto vyčerpání je něco, co pozoruje nejen u sebe. Lidé se vyrovnávají s toxickou politikou různými způsoby. Někdo chodí na protesty, někdo se podle něj v podstatě vyžívá ve sledování zpráv, které přibývají každý den. Jiní se naopak stáhnou nebo rezignují, protože je pro ně politická situace v kombinaci se všedním životem příliš tíživá. Na dotaz jedné z divaček, co se s obrazem z rozhlasu stalo, pak odpověděl se smíchem: „No, mám ho v obývačke, prečo, chcete ho kúpiť?“

Erika Kovačičová, spoluautorka scénáře, ještě připojila, že kulturní klima na Slovensku se stále zhoršuje. Politický tlak, který se projevuje nejen v legislativě, ale i v atmosféře kulturních institucí, klade na umělce omezující nároky. Sama je prý jedním z těch lidí, kteří si každý den pustí Dobré ráno, radost jí to ale rozhodně nepřináší. Další otázky směřovaly dokonce k možnostem emigrace. Dúbravský připustil, že politická situace na Slovensku není příznivá, ale že opustit svou zemi zatím neplánuje. Ideální prostředí na výchovu dětí by si ale představoval jinak. 

Good Boy from Slovakia je dokument, který se nesnaží vyloženě šokovat. Jeho síla spočívá v autenticitě a schopnosti postavit hlas vnímavého umělce vedle hlasů, které frázovitě burcují nenávist ve společnosti. V kontextu současného dění pak film působí jako důležitá připomínka toho, že svoboda projevu a tvorby nejsou samozřejmostí a je třeba je chránit – nejen na Slovensku. Zmíněnou výstavu Good Boy, už návštěvníci Telegraphu v Olomouci bohužel nestihnou, ale přesto stojí dokument určitě za vidění. Jeho oficiální premiéra se bude konat už 15. května.