Kavárna POTMĚ: Sluch jako dominantní smysl slepého zážitku

V rámci festivalu Prix Bohemia Radio se na Horním náměstí v Olomouci od 12. do 20. října otevřela Kavárna POTMĚ. Jedná se o unikátní projekt organizace Světluška, který dlouhodobě podporuje zrakově postižené. Návštěvníci kavárny měli možnost zakusit život bez jednoho ze smyslů – zraku – a pochopit, jak velkou roli hrají ostatní smysly v každodenním životě lidí s touto vadou. Kromě zážitku z absolutní tmy si bylo možné si vyzkoušet různé aktivity, jako je psaní a kreslení, nebo poslech podcastů a rozhlasových děl.

Stojím na Horním náměstí v Olomouci před Kavárnou POTMĚ a plná očekávání naslouchám instrukcím. Pracovníci kavárny, mezi nimi i zrakově postižení průvodci, vysvětlují, jak se v tomto neobvyklém prostředí pohybovat. Jsme jen pár kroků od vstupu do absolutní tmy. Když mě průvodce vede dovnitř, ztrácím kontrolu nad vnímáním prostoru, i schopnost plně reagovat.

Pomalu následuji malé kroky svého průvodce až ke stolu číslo dva. Opatrně nahmatávám lavici a sedám si. Jakmile mě pracovník nechává o samotě, uvědomuji si, že nejsem schopná vnímat povahu a rozměr prostoru, ve kterém se nacházím. Všude kolem mě vládne absolutní tma, která eliminuje všechny vizuální vjemy. Zbývá jen sluch, který se stává dominantním smyslem. Hlasy ostatních návštěvníků jsou pro mě jediným orientačním bodem, ať už jsou dál, blíž, za mnou nebo přede mnou. Hlasy, které se pohybují a hlasy, které zůstávají statické.

Najednou zůstávám v místnosti na chvíli sama – můj doprovod odchází. Okamžitě cítím, jak se moje vzrušení mění v neklid. Oči se snaží najít jakýkoli záchytný bod, ale tma je neprostupná. Nejenže musím překonat tento pocit setrvání v samotě, ale i své vlastní myšlenky. Soustředím se na hlasy kolem sebe, které mi pomáhají vnímat plasticitu prostoru. Snažím se odhadovat, kde jsou lidé, odkud přichází zvuky, co za zvuk to je a tím si tak utvářím jakousi mentální mapu místnosti.

Vnímání času je stejně obtížné jako orientace v prostoru. Netuším, zda uběhlo pět nebo patnáct minut. Rozhodnu se zaměstnat ruce a požádám o papír a tužku, abych si zkusila něco napsat nebo nakreslit – jedna z aktivit, které kavárna nabízí. Psaní ve tmě je zvláštní zážitek, ale zaměstnáním svých rukou pomáhá odvrátit myšlenky od tmy, která mě obklopuje.

Do kavárny jsme přišli na poslech prvního dílu podcastové série Mizení – psychothrilleru od dramaturga Matěje Samce. Když se z reproduktorů umístěných v zadní části místnosti rozezní první zvuky, stávají se rázem jedinou věcí, na kterou se všichni v kavárně soustředí. V naprosté tmě je každé slovo a každý tón o to intenzivnější a působí na mé emoce mnohem silněji, než kdybych měla možnost zapojit i zrak. Poslech je už sám o sobě zážitkem. Ocitáme se společně s vyšetřovaným a vyšetřujícím ve výslechové místnosti, kde kromě výpovědí zažíváme existencionální chvíle a myšlenky postav.

Po skončení poslechu nás nevidomý průvodce odvádí zpět na světlo. Zavírám oči, když posuvné dveře pomalu vpouštějí první paprsky denního světla. Je to šok pro oči, které si už odvykly. Světlo je agresivní, oči se přirozeně brání a chvíli trvá, než opět dokážu vnímat barvy, tvary a pohyby lidí kolem sebe. Najednou vše kolem dostává opět tvar a barvu, vidím lidi v pohybu, jejich výrazy ve tváři a vím, kam šlápnout.

Po zážitku v Kavárně POTMĚ se u většiny návštěvníků dostavuje pozitivní zpětná vazba. Lidé diskutují nejen o zážitku ze tmy, ale i o podnětném poslechu psychologického thrilleru, který rezonuje existenciálními otázkami doznívajícími v každém z nás. „Ano, valná většina reakcí jsou pozitivní,“ potvrzuje jedna z pracovnic kavárny. „Stane se, že to někomu nesedne, ale častokrát, i když se třeba někdo bojí nebo tak, tak to zvládnou. Jsou tam s vámi průvodci a nikdo vás tam nenechá samotné. A když víme, že by to člověku nemuselo udělat dobře, tak tam kolikrát jdou kolegové a drží je třeba za ruku pro jejich lepší pocit.“

Mnozí z nás před vstupem do kavárny věřili, že naprostá tma není nic zvláštního. Když zhasneme světlo v pokoji, jsme také ve tmě. Představa o naprosté tmě se ale od oné představy lišila diametrálním způsobem. Je to nečekaně intenzivní zážitek, který změní váš pohled na svět – alespoň na chvíli. Když okusíte tu bezmoc, tu absenci zraku a světla, co všedně poskytuje jistotu, vnímání času a světa jako takového tak teprve v té chvíli a naprosté tmě si uvědomíte, co to vlastně znamená nevidět.