Osud Moskvy visí na drátkách: Brazílie trpělivost ztratila, Peking už jen doufá

Vztahy mezi Ruskem a Čínou se po únorové invazi zdály jako nebezpečně pozitivní. Po více jak osmi měsících agresivního ostřelování Ukrajinského území se největší komunistická země světa pomalu obrací proti Kremlu. Čínská diplomacie vyjádřila své přání o uklidnění situace. Otázkou času je, kdy Číňané nadobro ztratí trpělivost a odsoudí ruské kroky stejně jako významný ekonomický partner Moskvy Brazílie.

Ještě v březnu šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov tvrdil, že jsou vztahy mezi Ruskem a Čínou nejpevnější v historii. Peking se podle ČTK několikrát vyjádřil proti sankcím, které západ v čele s Evropskou unií na Moskvu uvalil ihned po zahájení ruské invazi na Ukrajinu.

Zásadní rozdíl mezi těmito dvěma zeměmi začíná u jejich vůdců. Zatímco pozice Si Ťin-pchinga stále sílí a pomalu se stává novým Maoe, Vladimír Putin ztrácí pevnou půdu pod nohama.

Čínská diplomacie se pomalu začíná od svého slabšího partnera odvracet a vyzývá k dialogu. „Všechny zapojené strany by měly být zodpovědné za svá prohlášení a k situaci přistupovat konstruktivně,“ zdůraznil tehdy podle ČTK mluvčí čínské diplomacie Mao Ning.

Číňané války využívali, teď jsou na vážkách

Válka hrála Pekingu do karet. Celý svět obracel zrak ke Kyjevu, čehož Číňané využili, aby zpřísnili politiku vůči Tchaj-wanu. Po rostoucím napětí se v srpnu komunistická země obrátila na ostrovní stát s návrhem klidného sjednocení. Co za „klidným sjednocením“ Číňané vidí, není úplně jasné, ale jejich ideální představa pravděpodobně zahrnuje to, že se Tchaj-wan dobrovolně poddá jejich vlivu.

Tchaj-wan není sice uznán mnoha národy jako suverénní stát, ale udržuje silné obchodní a neformální vztahy s mnoha světovými mocnostmi. Například diplomacie mezi USA a Tchaj-wanem kvůli silné nevoli Číny ani neprobíhá na oficiální úrovni. Americký Taiwan Relations Act i přesto zajišťuje ostrovu ochranu a poskytuje prostředky k jeho obraně, což je jeden z důvodů.

„Je to jako když se skupina kluků na písku přetahuje, kdo je větší kabrňák. A samozřejmě to byl i trochu truc ze strany Spojených států amerických, jak ukázat, že jsou soběstační, samostatní a mohou si dělat, co chtějí. Takže jde o demonstrativní vzájemné přetahování, kdy si všichni uvědomují, co by nastalo, kdyby jedné ze stran povolily nervy,“ glosoval v září japanolog Jan Sýkora čínské vojenské manévry v okolí Tchaj-wanu pro Český rozhlas Plus.(

Když Čína doufá, je čas se schovat

Výraznou změnu pro vztahy mezi Pekingem a Moskvou znamenalo poškození Kerčského mostu 8. října. Ten spojuje pevninské Rusko s Krymským poloostrovem a pro kremelský režim představuje silný symbol. Z jeho sabotáže Kreml obvinil Ukrajinu. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj to však popřel.

O dva dny později již celé teritorium napadené země sužovaly ruské raketové útoky. Putin je označil jako odvetu právě za Krymský most. Tyto rakety přeletěly mimo jiné vzdušný prostor Moldavska, které se války neúčastní a tím pádem Rusko nelegálně ohrozilo bezpečnost i této země.

Čínská rétorika se ve chvíli takto komplexního útoku na celé teritorium Ukrajiny změnila. „Doufáme, že k deeskalaci dojde co nejdříve,“ upozornila mluvčí čínské diplomacie Mao Ning ještě týž den. Ruské útoky během dne vyžádaly na dvě desítky mrtvých civilistů.

Čína se do ozbrojených konfliktů za poslední dekády nezapojuje a svou moc upevňuje s pomocí silné ekonomiky a tvrdé diplomacie. Právě tato cesta Číně umožňuje efektivně šířit svůj vliv. Proto je pro mnoho expertů vyjádření, že Čína „doufá“, velmi znepokojivé. Čínská diplomacie totiž většinou pozoruje, moderuje, zasahuje, ale vzhledem ke své opatrné a tvrdé diplomacii nikdy nedoufá.

Ne nadarmo se říká „tichá voda břehy mele“. Na sousedním kontinentu vyrostl nový aspirant na světového hegemona a zároveň silný konkurent Spojených států, ale západní svět si toho ani nestačil pořádně všimnout.

Osud Moskvy závisí na vůli Číny

Moskva po útoku na Ukrajinu ztratila velkou část svého vlivu a moci. K tomu přispívají i pokračující úspěchy ukrajinské zničující protiofenzívy. Putinův režim zatím sankce ze západu do rozumné míry zvládá na základě svého nerostného bohatství.

Teorie anglického vědce Halforda Mackindera zvaná „Heartland“ předurčila, že kdo ovládne tzv. „Heartland“, ten ovládne celý svět. Komplikovaná teorie rozdělila svět na tři pásma: Světový ostrov, Vnitřní půlměsíc a Vnější půlměsíc. Mluví o tom, že kdo vládne Světovému ostrovu, ten vládne světu.

Světový ostrov chápe jako celou Eurasii, Vnitřní půlměsíc pak jako části Afriky, Indonésii či Británii a Vnější půlměsíc jako zbytek světa včetně Severní a Jižní Ameriky – ty pokládá za nejméně důležité. Právě součástí Světového ostrova – Eurasie – jsou nerostně a zemědělsky nejbohatší oblasti východní Evropy a Sibiře. Ty popsal jako onen Heartland.

Mackinderova teorie ovlivnila také někdejšího německého diktátora Adolfa Hitlera, který se k mohutné expanzi na východ směrem k „Heartlandu“ rozhodl také. Anglický teoretik tak předurčil Rusko jako „vládce světa“. Pokud se touto teorií budeme slepě řídit, tak je Kreml neporazitelný a nic to nezmění.

Jenže tato teorie prokazuje obrovské nedostatky. Nejenže USA dokáže prakticky vládnout západní polokouli bez potřeby vlastnictví tohoto Heartlandu, ale i Čína vzrostla ke své obrovské moci taktéž bez něj.

Ruská federace nikdy nebyla v obklíčení jako v tento moment. Západní svět v čele s USA uplatňují proti ruskému režimu sankce s destruktivním potenciálem. Čína od Ruska prozatím odebírá jeho nerostné suroviny a obchoduje s nimi.

Ač nevědomky, tak z této oblasti Mackinder udělal potenciální ohnisko budoucích konfliktů. Čínští občané už prokazatelně migrují směrem do východního Ruska. Tyto oblasti jsou prozatím velice těžko dosažitelné, ale mají dobrý ekonomický potenciál hlavně co se nerostných surovin týče. Podle některých expertů je jen otázkou času, kdy se Čína rozhodne Sibiř přisvojit.

Ačkoli se Rusko může zdát v těchto místech kvůli jejich rozlehlosti a nehostinnosti snad až bezbranné, tak rozhodně není radno na něj útočit z rozmaru. Především Hitler pochopil, jak obrovské nasazení vyžaduje obsazování Ruska.

Zřejmě také tato fakta udržují vztahy Číny a Ruska na korektní úrovni. Číňané ruské zdroje ze Sibiře chtějí a potřebují, ale bylo by pro ně silně nevýhodné je zabrat silou. Podařilo se jim vybudovat silnou infrastrukturu u nich doma, ale východní Rusko by v případě anexe vyžadovalo minimálně stejné investice a logistické vytížení. V rámci možností dobré vztahy nyní Číňanům umožňují výkup ruských surovin do zásoby. Navíc je to symbiotický vztah. Rusové potřebují odbytiště, na západě si jejich suroviny navíc nikdo nekoupí a plyn není výhodné pálit donekonečna.

Brazilští partneři už trpělivost ztratili

Můžeme teď pozorovat, jak osud největšího státu na světě ohrožuje neochota jeho zbývajících spojenců ke spolupráci. Bez Číny, Indie, satelitních států ze střední Asie a Běloruska bude Moskva ztracená. Můžeme si jmenovat například ekonomickou organizaci BRIC(S), která sdružuje silné a mocné ekonomiky Brazílie, Ruska, Indie, Číny a potenciálně také Jihoafrické republiky.

Ekonomická kooperace těchto zemí je pro Kreml stěžejní. Když Valné shromáždění Organizace spojených národů hlasovalo o odsouzení zářijové anexe čtyř ukrajinských oblastí, tak se tři z těchto zemí hlasování zdržely. Brazílie se ale nedržela a anexi odsoudila.

Tento krok je pro Putina v rámci těchto zemí další červenou vlajkou. Čína zatím jen doufá, Brazílie už odsuzuje. Genocidu a neoprávněné narušení suverenity svrchovaného státu nelze opravňovat věčně. Trpí tím totiž i renomé právě spřátelených států. Je zcela logické, že Indie nebo Čína se rovnou nevrhnou na odsouzení ruských kroků. Sledují totiž především své zájmy na asijském kontinentu.

Existuje zásadní rozdíl mezi asijskými velmocemi a Ruskem. Tyto státy se nebudou bez dobrého důvodu stavět proti USA, Evropské unii a NATO. Putin už zdravý rozum ztratil, ale jeho „kamarádi“ začínají být na vážkách.

Právě Brazílie je pro současný svět důležitá. Dokonce by se dalo říct, že za správně využitého potenciálu by podstatnou část vlivu Washingtonu mohla převzít. Je to totiž obrovská, bohatá a mocná země na podobné úrovni jako USA.

To je pro Rusko velká výhoda, ale zároveň prokletí. Brazílie může otevřeně konkurovat USA, ale nedělá to. Je pro ni daleko jednodušší spolupracovat s partnerem, kterého ve Spojených státech má a jen tak ho neztratí. Podobná symbióza je výhodná i pro USA.

Rusko pak působí jako páté kolo u vozu. Pro Brazílii je zkrátka příliš daleko. Brazilci budou raději žít v dobrých vztazích se Severoameričany, než je obětovat kvůli nestabilnímu Rusku. Ostatně veřejné mínění v zemi více straní Američanům než Kremlu, a proto se zdá logičtější, když se brazilská administrativa rozhodne oponovat Rusku v jeho krocích i v rámci OSN.

Jak se přebírá vliv? Počkej, až bude soupeř slabší

Prakticky od začátku války se mluví o postupném odstřižení Ruska od jeho satelitních států. Této situace začíná využívat například turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který upevňuje diplomatické vztahy se zeměmi, které by časem rád dostal pod sféru vlivu Turecka.

Při návštěvě Kazachstánu si se svým kazašským protějškem Kasym-Žomartem Kemelulem Tokajevem zahrál stolní tenis, v Ázerbájdžánu zase Erdogan vyhecoval tamní hlavu státu Ilhama Aliyeva ke zvedání činky nad hlavu. Podle různých zdrojů šlo spíše o nedorozumění, ale azerskému prezidentovi se od přítomných dostalo potlesku.

Agentura AFP pak zveřejnila sérii videí, kde se různí státníci setkávají s Vladimirem Putinem. Rozhodně se nedá mluvit o uvolněné atmosféře. Před setkáním s Erdoganem si dokonce Putin četl z papírků, zřejmě aby si byl schopen zapamatovat, co má říkat.

V kazašské metropoli Astaně se ruský prezident choval vyloženě jako doma. V sále, kde se s setkával i s lídry Turecka, Kataru a Palestiny, za jejich zády vlála neustále ruská vlajka, jíž dělala společnost pokaždé nějaká jiná v závislosti na jeho protějšku.

Tyto jemné nuance ukazují na největší problém dnešního režimu v Kremlu. Jeho křečovitost prosakuje navenek, díky čemuž se autoritáři z menších zemí jednodušeji drží ve stínu ruského lídra. To mu může způsobit velkou nevýhodu, protože je to právě Putin, kdo je pod drobnohledem. Nejde jen o agenturu AFP. Záznam si mohou pustit i západní nebo čínské informační služby. Ty si udělají daleko přesnější obrázek o jeho momentálním rozpoložení a sebejistotě než novináři.

To pak vede k diskreditaci Ruska na mezinárodní scéně. Pokud tedy vynecháme jeho vlastní diskreditaci při neúspěšném tažení na Ukrajině. Politici a diplomaté, stejně tak tajné služby a armády, vzájemně sledují každý krok. Obzvlášť ty nepřátelské.

Pro Putina není až takový problém, když se znemožní nebo ukáže slabost před západními institucemi. Ty Ruskou federaci nikdy samovolně nepřepadnou. Maximálně jen poukážou na slabiny kremelského režimu a rozhodnou se podpořit ruskou opozici, která by mohla mít časem potenciál diktátora sesadit.

Problém je jinde. Ve světě, kde si konkurují Čína, Indie a další mocnosti, kde zvyšují napětí íránské a severokorejské jaderné programy, kde se nacházejí silné země jako Pákistán nebo Turecko, nemá Moskva žádnou šanci, pokud bude ukazovat slabost, aroganci a nejistotu. A vězme, tyto země mohou destabilizovat ruský režim daleko rychleji, než Putinovi ujede ruka nad červeným tlačítkem.