Nejlépe se mi psalo v Libanonském vězení, nebo po ostřelování ruskými vojáky, říká Vojtěch Boháč
Zpravodajský web Voxpot hledá českou stopu ve světě. Poslední dobou se také zabývá ruskou agresí na Ukrajině. Jeho spoluzakladatel Vojtěch Boháč měl v Boskovicích den před odjezdem na Ukrajinu besedu o průběhu jeho minulé návštěvy. Jak se vyrovnává s hroznými zážitky nebo s českou nevolí k uprchlíkům prozradil minulý týden v rozhovoru pro Houpacího Osla.
Už máte sbaleno?
Měl jsem na sbalení jen deset minut, protože jme si chtěli zajít ještě na pad thai v Praze, ale nějak jsme to nestihli. Takže jsem naházel, co se dalo do kufru, protože ani nemám bágl. No, nejsem moc připravený, ale jsem sbalený. Mám pas, mám peněženku. Co víc si přát?
Zítra odjíždíte zpátky na Ukrajinu, odkud jste před měsícem reportoval. Přijel jste si od toho na chvilku odpočinout? Bylo to vůbec možné?
Dali jsme si tři dny v lázních, ale ani tam jsem na to nepřestal myslet. Ono nejde na to přestat myslet. Měli jsme velké plány, že se vrátíme a pojedeme na týden do Itálie, ale nevyšlo to ze dvou důvodů. Jeden je ten, že se to pořád děje, takže se od toho nešlo odpoutat a dělat, že se nic neděje.
Za druhé Voxpot ještě nemá tolik peněz a dárců. Je potřeba využít mediální pozornosti, které se nám dostává díky dlouhodobému pokrývání dění na Ukrajině. Abychom na pokrývání příštího konfliktu měli víc lidí a aby lidi mohli taky odpočívat. Takže jsem si vlastně za ten měsíc neodpočinul.
Prošel jste si dost extrémními situacemi, třeba když Vás napřímo ostřelovali. Jak je možné se s tím psychicky vyrovnat? Připouštíte si, že se to reálně děje, nebo se od toho nějak distancujete?
Podle mě nejlepší novinařina je, když píšete o tom, co se děje přímo vám. Je to mnohem víc vypovídající a lépe se to píše. Doplňujete cizí příběhy tím svým, a pak dokážete lépe získat čtenáře. Jde poznat, jestli píšete cizí zážitky nebo svoje. Pro mě bylo nejlepší psaní, když jsem byl zavřený v Libanonu ve vězení, když po nás na Kavkaze šly nějaké služby, nebo když po nás teď na Ukrajině stříleli. Píše se to samo a je to mnohem čtivější. Máte tam silnou emoci, a to táhne text.
Ale ty zážitky se na vás podepíšou. Jsem tam v novinářské roli a nenechávám to na sebe tak působit, ani to tak nevnímám, když o tom informuju. Dopadlo to na mě mnohem víc až po návratu. Vrátit se sem bylo vlastně složitější, než zůstat tam.
A přes všechno, co se Vám tam stalo, jste se rozhodl jet zpátky?
Možná částečně proto. Asi před týdnem jsem si uvědomil, že bych asi nezvládal, kdyby to začalo a já bych byl tady v Česku. Pro mě by to byl hrozný nápor. Mám tam kamarády, to téma sleduju strašně dlouho a mám potřebu o něm psát. Asi bych se zbláznil, kdybych nemohl nic dělat.
Prožití začátku války v epicentru pro mě bylo psychicky paradoxně strašně lehké. Byli to sice šílené příběhy, ale když jste přímo u té hrůzy tak vás nesmetou ty zprávy o tom. Taky můžete podávat svědectví a víte, že jste nějak užiteční. Pro mě být s lidma co zůstavají a bojují je lehčí, protože jsou odhodlaní vyhrát. Být s uprchlíky, které potkáváte bloudit s dětma po celém Česku, a ještě se k nim lidi chovají hnusně, je pro mě mnohem těžší.
Nefrustruje Vás negativní odezva Česka? Musí to být ještě horší, když vidíte reálnou situaci tam a pak přijedete sem, kde se celá válka zpochybňuje a řeší se volné vstupy do zoo.
Zrovna mi někdo říkal, že tady uprchlíci dostávají podporu, tak by to aspoň nemuseli tak dávat najevo. Já vždycky pěním, protože mi to přijde jako šílená malost. Ono je to asi všude, jen tady si toho víc všímám. Tady se sice taky má hodně lidí špatně a musí se s nimi pracovat, ale je nutné umět trochu prioritizovat.
Teď jsou tady lidi, kteří utíkají z války, mají jeden kufr, jeden batůžek a potřebují pomoct. Měli bysme být ochotni jim něco nabídnout. Protože i ten, kdo se tady má nejhůř, se má pořád líp než lidi, co museli opustit domovy, nechat muže ve válce a teď jsou na tom psychicky úplně špatně.
Já jsem tak vychovaný. Taky jsem od mala stopoval a vždycky potkáváte hodný lidi, co vás vezmou do auta, ubytují a pomůžou, jak můžou. Jsem zvyklý, že si lidi pomáhají. Proto si hrozně vážím lidí, co tady teď dokážou pomáhat. Chápu, že někteří lidi to nedokážou. Třeba když se bojí, respektuju to. Ale vyloženě nesnáším, když někdo šíří strach, a nebo tu pomoc někomu vyčítá.
Moji rodiče třeba brali Ukrajince domů a kamarádi jim to rozmlouvali, s tím že je třeba okradou. Prostě když nemáš odvahu tak nepomáhej a mlč. Být takhle nehumální vůči lidem, kteří jsou na tom mnohem hůř než my sami, mi přijde fakt odporné. Jenom nepomáhat je totiž hrozně těžké. Když kritizujete ty, co pomáhají a všechno zpochybňujete, tak je to pro vás jednoduší, než poslouchat, jak ostatní pomáhají. Ale hodně mě to frustruje.
Všímáte si tohoto negativního postoje v české společnosti?
Vnímám to od prvního dne, co jsem se vrátil. Zaznamenal jsem i to zpochybňování války a to už mi přijde opravdu moc. Ty lidi mají pocit, že neví, co teď budou dělat. Kde jsou byty pro ně? Ona to není lehká situace, ale stejně by tam měla být empatie a nějaká snaha pomoct. Proto se těším, až se vrátím tam…
Používáte na Ukrajině fixery (osoba, která pomáhá novinářům s realizací projektů- pozn. red.) nebo jezdíte sami, když mluvíte plynně rusky a už to tam znáte?
Za celých osm let jsem tam použil fixera snad jednou. Bylo to kvůli přístupu k jednomu oligarchovi. Beru to tak, že kdybych i teď potřeboval něco konkrétního, k čemu bych se sám nedostal, tak to zvážím. Ale dát za to sto, dvě stě euro, to je pro nás hodně peněz za kontakt. Teď jsem o tom přemýšlel, pokud bychom se chtěli dostat někam k armádě do bojových zón. Obecně to moc nepoužívám, protože tam mám kontakty a nedělá mi problém ani komunikace díky znalosti jazyka. Dokážu zvednout telefon a zavolat skoro kamkoliv, takže se to snažím dělat na vlastní pěst.
Bylo těžké získat akreditaci?
My jsme s ní předtím nepracovali, protože mimo bojové zóny nebyla potřeba. Teď už je potřeba všude, ale my jsme ji dostali na žádost během chvilky. Máme trochu výhodu, protože ministerstvo obrany ví o tom, že na nás stříleli. Díky tomu jsme pro ně známější médium a můžeme se na to odvolat. Jsme pro ně ti novináři, kteří riskovali život, aby se dostali ven informace o Ukrajině. Za to bychom byli rádi, kdyby nám třeba dali nějaký rozhovor. Je to poměrně běžné, že se takhle vyměňují věci, když něco můžete nabídnout.
Pomáháte si takhle i s ostatními novináři pokrývajícími Ukrajinu, nebo panuje spíš konkurenční nálada?
Jak v čem. Snažíme se pomáhat co nejvíc, ale mě nikdo nežádal o pomoc, kterou bych zrovna mohl poskytnout. Já si moc kontakty neberu. Když potřebuju mluvit s lidmi z krytu, tak jdu do krytu. Když se mě kámoš nebo kolega zeptá na kontakt, tak mu ho dám.
Třeba s Ondřejem Soukupem jsme si vyměňovali kontakty, když potřeboval někoho v Mariupolu. Obecně mám rád spolupráci mezi novináři. Ta hranice pro mě ale je, pokud to buď odpracuju já, nebo to odpracuje ten druhý. Taky mám omezený čas, ale podle mě by se mělo takhle pomáhat. Jsme rád, když to kolem sebe vidím.
Když jsem začínal s novinařinou tak jsem potkával novináře, kteří na mě úplně srali. Ale třeba v Donětsku jsem potkal Tomáše Vlacha a on mě propojoval s lidmi. Bylo hrozně hezké, že mi pomáhal a bral mě jako součást bandy. Hodně mě to motivovalo se tak v budoucnu chovat taky.
V rozhovoru měsíc zpátky jste zmiňoval, že trochu očekáváte pokles morálky u Ukrajinců, až si uvědomí, že jim to za takové ztráty na životech nestojí. Pořád si myslíte, že se to stane, když jste viděl tu neuvěřitelnou odhodlanost bránit Ukrajinu?
Já jsem si myslel, že ten vývoj bude horší a nečekal jsem, že je Ukrajina takhle vypráší. S každým vítězstvím stoupá morálka. Bylo těžko uvěřitelné, že takhle zvládnou mnohonásobně silnější armádu. My jsme totiž opustili Ukrajinu ve chvíli, kdy se postup Ruska zastavil. Byl před nimi pořád Mariupol a mohlo dojít k dohodě na míru za libovolných podmínek. Ale teď mají prostě Ukrajinci navrch.
Zatím nemám pocit, že by morálka klesala, spíš stoupá. Uvidíme, jak se to vyhrotí na východě. Ukrajinci ale nevyhrávají. Ztratili hodně území, které měli dřív, takže je to spíš depresivní situace. Pořád ukázali větší sílu, než se čekalo a myslím, že bojového ducha mají dál.
Víte, kdy se z Ukrajiny vrátíte, nebo zase jedete do psychického vyčerpání, kdy už nebudete moct dál?
To zní úplně jako nějaký extrémní sport. Ale tentokrát vím, že 28. dubna musím být v Česku, takže jedeme na dva a půl týdne maximálně. Doufám, že stihneme zpracovat všechno, co bychom chtěli. Ideálně bych chtěl odjíždět s tím, že máme zpracovanou další fázi války. Ty dva týdny na začátku byla první fáze a skončila až teď se stažením vojsk, kdy vidíme, co po sobě nechali. To teď jedeme pokrýt. A ještě přesun bojů na Donbas, který snad taky pokryjeme. Až to bude pokryté, tak se na chvilku stáhneme. Uvidíme, co bude za další velký zlom.
Zmiňoval jste, že máte v Rusku přátele a komunikujete s nimi. Řekl byste s tímhle vhledem do situace, že je v reálná možnost nějakého převratu? Je vůbec možné projevovat odpor, když se lidi bojí i sdílet příspěvek na sociálních sítích?
Rozhodně to bude těžké, ale v případě vojenské porážky Ruska na Ukrajině je to možné. Nechci moc věštit, protože je to strašně nepředvídatelné. V tuhle chvíli je zhruba patnáct tisíc mrtvých ruských vojáků, možná víc a pokud každý z nich znal deset lidí, může to mít nějaký dosah.
Už od začátku vnímám pod Putinem takové vlnění. Nemá pod sebou stabilní podlahu a může spadnout. Máme zatím málo informací, ale dost z nich nechce, aby pokračovala válka včetně Alexeje Millera a Olega Děripasky (nejbohatšího Rusa). I když je to těžká váha, Putin to zatím zvládá balancovat, ale má velkou paranoiu. Vůbec bych se nedivil, kdyby přišli nějaké čistky. Pak už je jen otázka, kdo vyčistí koho. Jestli Putin elity nebo ostatní elity Putina.
Takže si myslíte, že to bude eskalovat?
Určitě to nezůstane jako před válkou. Dojde k nějakým zásadním věcem, protože Putin bere jako zradu, že dostával špatné informace. Musí z toho plynout nějaké důsledky, protože ho to ztrapnilo. Taky se přestávají dodávat součástky a Rusko je na úrovni středověku. Čína to možná nahradí, ale zatím se jí do toho nechce. Rusko už ani nemá finance to kupovat.
Rusové zažili skoro čtrnáct let růstu a jsou zvyklí na určitou kvalitu života. Druhá věc je, že režim má peníze a viděli jsme, že jejich vězení nafukovací jsou. Proto nechci moc věštit.
Napište komentář