Tři týdny v amazonské komunitě: elektřinu mají teprve pět let a vstávají před východem slunce

Aneta Walach společně se svou spolužačkou strávily půl roku na výměnném studijním pobytu v Ekvádoru. Po ukončení školy se rozhodly cestovat a vyzkoušet dobrovolnický program. Přes platformu Workaway si vyhledaly komunitu v Amazonii s názvem Chuya Yaku, která jim výměnou za práci poskytla stravu a střechu nad hlavou. V komunitě plánovaly zůstat týden, ale kvůli koronavirové krizi se jejich pobyt značně prodloužil. „Život v Amazonii je prostý, a přesto pro Evropana těžko představitelný,” vypráví v rozhovoru Aneta Walach.

Jak to, že jste v Ekvádoru strávily místo pár dnů tři týdny?

Hned první den, co jsme přijely do komunity, byl vyhlášen nouzový stav. O tom jsme ale nevěděly, v Amazonii není internet, ani dobrý signál. Po čtyřech dnech se v Ekvádoru zastavila veškerá veřejná doprava, takže jsme tam vlastně uvízly. K internetu jsme se připojily pouze na kopci, ale o prohlížení webových stránek jsme si mohly nechat jen zdát, takže se k nám nové informace dostávaly složitě. Podařilo se nám kontaktovat ambasádu, se kterou jsme následující dva týdny komunikovaly a snažily se zajistit cestu do Evropy. Největší problém byl dostat se na letiště.

Jak jste se s komunitou spojily?

Bylo to docela složité. Měli kontaktní osobu v nejbližším městě, která s námi komunikovala a předávala informace zase dál. Nakonec jsme se tam ale dostaly. Dvakrát denně jezdily z města autobusy a projížděly přes všechny komunity, kterých tam bylo více. Do vzdálenějších se dalo dostat jedině po vodě. Příjezdová cesta je tam poměrně krátce, postavila ji ropná společnost, která tam začala těžit.

Čekalo vás nějaké přivítání?

Když jsme přijely, nikdo o nás nevěděl. Osoba, na kterou jsme se měly odvolat, tam totiž nebyla. Nebylo ani domluvené, u koho budeme přespávat, každopádně večer jsme to už věděly. Ubytovali nás u mladého páru, Cristiana a Sisy. Sisa během našeho pobytu slavila narozeniny, ale když jsme se jí ptaly, kolik jí je let, tak si nebyla jistá. Věk tam zrovna neřešili, nepotřebovali to k životu.

Jak tato komunita vznikla, odkud jsou její obyvatelé?

Původně komunitu založilo pár přistěhovalců z města, kteří hledali volný prostor pro farmaření a život. Dnes ale většina obyvatel pochází z jiné komunity, často se druží mezi sebou. V Chuya Yaku byli skoro všichni rodina, jsou velmi propojení. Území mají rozdělené, ale teoreticky si člověk může postavit dům kdekoli, kde je místo. Není potřeba žádné stavební povolení.

Jakým způsobem se tam lidé párují, když jsou ve společnosti rodiny?

Často si hledají partnery v jiné komunitě. Mužsko-ženské vztahy jsou tam obecně dost jiné, než u nás, navazují se hodně rychle. Kdybychom polevily, tak už nejspíš máme ženichy. Ale to bylo samozřejmě taky tím, že jsme cizinky bílé pletí a se světlýma očima. To působilo jako magnet.

Největším bohatstvím je zděný dům

Žijí obyvatelé komunit v klasických rodinách?

Je poměrně obvyklé, že střídají partnery, sourozenci mají často jenom jednoho společného rodiče. Hodně dětí vyrůstá třeba jen s babičkou. Obecně jsou místní děti spíše dětmi komunity. Stávalo se, že jsme se chystali k obědu a přišli další lidé, tak zůstali rovnou i na jídlo. Do teď nechápu, jak mohla paní domácí odhadnout, kolik toho má uvařit. Vždy nás byl jiný počet, jednou čtyři, podruhé deset, ale pokaždé se všichni najedli.

• 

Jak jste bydlely, jak bydlí místní?

Všude je hrozně vlhko, takže staví domy na kůlech. Celá stavba je z dřevěných desek, mezi kterými jsou velké mezery, takže je přes ně docela vidět. Na druhou stranu je to praktické odvětrávání. Střecha je obvykle zbitá z pár plechů, které si místní mohou dovolit. Nevýhodou je velké horko a hluk při dešti. Takový dům nemá žádné pokoje, všechno je propojené. Byli jsme stále všichni spolu.

Co hygiena?

Pro Evropana by to bylo asi špatně, oni to tak ovšem měli a neřešili to. Když si to srovnám s našimi zvyky, tak všechno umýváme, čistíme, drhneme. Zamýšlím se, jestli je to vůbec potřeba. V Amazonii se jedlo na zemi, utrhl se pouze čerstvý list, na který se jídlo položilo. Na trzích byla většina věcí na zemi, žádné stoly nebo pulty.

Jak teda vypadala osobní hygiena?

Kousek od obydleného prostoru stála na čtyřech klaccích nakloněná deska s dírou, která sloužila jako umyvadlo, dřez a všechno s tím spojené. Vedle byl sud s vodou a hadice natažená z řeky. Když se chtěl člověk umýt, nabral si vodu ze sudu a jen se poléval. Voda ze „dřezu” a sprchy tekla společně do vytvořeného žlábku, který pokračoval směrem k řece.

„Sprcha” samozřejmě nebyla nijak speciálně ohrazená, takže obzvlášť večer, když šlo od domů světlo a všude byla tma, jsme místním jakožto dvě bílé holky musely zaručovat docela nevšední podívanou (smích). O soukromí se moc nedalo mluvit.

• 

Používají také elektřinu?

Ano, mají ji zhruba pět let. Používají ji ale primárně na světlo. To mělo v domě pouze jeden spínač, takže svítili všichni nebo nikdo. Měli také jednu lednici, která byla naplněná pouze pivem z města. V mrazáku měli občas maso, zbytek potravin nebylo nutné skladovat, všechno mají čerstvé. Taky si nabíjeli telefony, měli obvykle jeden na rodinu, stále je to velký luxus. Elektřina je ale v Ekvádoru už běžný standard.

Platan, yuka, platan, yuka, ryba, yuka

Jakým způsobem si vydělávali peníze ke koupi věcí, které si nedokázali vyrobit?

Jediný příjem tvořily platany, které jezdili prodávat do města. Nosili je v koši vyrobeném z listů, který měli připevněný popruhem přes čelo. Všechno dokázali udělat velmi prakticky a jednoduše, moc nedali na to, jak to vypadá. Platany vozili do města autobusem, což bylo docela legrační. V sobotu, kdy byly ve městě trhy, nastoupili na každé komunitní zastávce lidé s plnými koši.

Co všechno si ještě pěstují?

Na to, kolik toho v celém Ekvádoru roste, žili velmi skromně. Jedli platany na sto způsobů, pak yuku, což je něco jako brambor, a pak hodně ryb. Občas šli na lov. Ve městě si kupovali pouze sůl, mýdlo a zápalky.

Vstávání za tmy a čekání na východ slunce

Jak vypadal běžný den? Jak moc se od sebe lišily?

V prvním týdnu pro nás bylo všechno nové a každý den byl jiný. Ale po třech týdnech jsem měla pocit, že je takový život velmi monotónní. Vstávají většinou kolem třetí čtvrté ráno a pijí guayusu, což jsou listy z keře. Ty se vaří společně s bylinami na ohni. Cristian měl píšťalku, na kterou hrál konkrétní melodii a zvolával „guayusa, guayusa”! Většina se sejde, společně nápoj chystá a do východu slunce ho popíjí. V případě, že nezačne pršet nebo slunce nesvítí moc silně, tak se jde pracovat, což tedy není nijak pravidelné.

Když se šlo pracovat, tak to byla většinou práce na poli. Byl to vysekaný kus džungle, kde pěstovali platany a yuku. Na poli se plelo, což reálně vypadalo tak, že se mačetou sekalo úplně všechno, co není platan nebo yuka. Zarůstalo to strašně rychle, vysekané místo bylo za týden zase zpátky zarostlé. S mačetou mě to dost bavilo, ale byla to náročná práce.

• 

Pokud pršelo, tak většinou odpočívali. Někdy se taky stalo, že jsme měli jít na pole a přišel někdo z vedlejší komunity, která byla vzdálena i dvě hodiny chůze. Tak se pracovat nešlo. Jindy zase přešlo ranní popíjení guayusy k fermentované chiche, která obsahuje trochu alkoholu, k tomu se přidalo pivo a jiné nápoje a všichni se tak opili, že se opět nikam nešlo. Pili zásadně přes den, aby šli spát střízliví.

Děti chodí do školy?

Mají svou komunitní základní a střední školu, která byla ale zrovna zavřená. Vyučujícím je učitel zásadně z jiné komunity – nejspíš kvůli respektu ze strany dětí. Ve školách ale nejsou žádné interaktivní tabule nebo počítače. Všechno je na základní úrovni, učebnice jsou také poměrně luxusní zboží. Dovezla jsem si s sebou pastelky, ze kterých byly nadšené jak děti, tak dospěláci.