Fakír: příběh, který nekončí propuštěním

Co čeká člověka po propuštění z vězení? Jaké je hledání svého místa ve společnosti a smiřování se s vlastní identitou? Dokument Fakír režiséra Romana Ďuriše nabízí syrový a autentický pohled na život po výkonu trestu plný hledání i naděje. Tento celovečerní snímek, který klade mnohé nelehké otázky, zařadil festival Jeden svět v Olomouci do svého programu. Na diváky čekalo 85 minut tvrdé reality, která zůstává pro mnoho lidí neviditelná, přestože se odehrává kolem nás.

Příběh nás přivádí na Slovensko a sleduje osud romského mladíka Dalibora, který se po dvou letech ve vězení, kam se dostal kvůli křivému svědectví, snaží znovu postavit na vlastní nohy. Dokument zachycuje osm měsíců jeho života po propuštění, kdy se nejen pokouší začít znovu, ale také pomoci své rodině. Jeho mladší bratr Kevin vyrůstá u otce, jenž propadá alkoholu a má sklony k násilí. Dvacetiletý Dalibor chce pro něj i svého druhého bratra lepší budoucnost a věří, že by měli vyrůstat pohromadě, nejlépe zpět u matky. O osudu rodiny ale rozhoduje soud, který je pro všechny účastníky zdlouhavý.

Chvíle úlevy nachází v cirkuse. Jeho touha stát se fakírem je obrovská a obětuje tomu veškerý volný čas. V cirkuse zažívá jak vzrušení z možného vystoupení, tak i hořkost rasismu a předsudků. Kolegové mu dávají najevo, že mezi ně nepatří, a potýká se šikanou. Několikrát proto kolektiv opustí, ale pocit, že v cirkuse našel něco, co mu chybí, ho neustále táhne zpátky.

Místo mezi únikem a pastí

Cirkus hrál důležitou roli nejen v životě Dalibora, ale i v samotném vzniku filmu. Režisér Roman Ďuriš objevil jeho příběh právě při natáčení jiného dokumentu ve stejném cirkuse. I tato skutečnost ovlivnila finální podobu snímku. Šéf cirkusu, známý svými konzervativními názory, se netajil rasistickým postojem vůči Daliborovi, což se odráželo i v chování dětí pohybujících se v cirkuse. Finální střih dokumentu musel nejprve schválit, což režisér akceptoval, pravděpodobně z důvodu obav o svůj druhý dokument, který se stále natáčí.

Postprodukce dokumentu Fakír přinesla několik zásadních výzev. Tvůrci se rozhodli vyprávět příběh Dalibora observačním stylem, bez zásahů režie, což sice dodávalo filmu autenticitu, ale zároveň omezovalo možnosti sdělení některých důležitých informací. Jedním z původních konceptů bylo například natáčet Dalibora převážně zezadu, „zpoza zátylku“, jak nám po promítání vysvětlil střihač filmu Jakub Fišer. Tento přístup měl evokovat určitou perspektivu, nejen dokumentárního pozorovatele, ale i estetiku počítačových her, kde hráč sleduje postavu z pohledu třetí osoby.

Když realita píše scénář

Při střihu se filmaři ocitli před dalším nečekaným dilematem. V době, kdy film dokončovali, Dalibor cirkus opustil. Přesunul se do romské osady na středním Slovensku. Místo plánovaného finále se příběh stočil jiným směrem. Proto se filmaři rozhodli vytvořit alternativní konec, který by reflektoval Daliborovo sebepřijetí a jeho nový život. Tento závěr měl silné emocionální sdělení, přesto však bylo jasné, že film zůstává otevřený. Osud tomu chtěl jinak. Ředitel cirkusu nakonec Dalibora kontaktoval a nabídl mu, aby se vrátil a své vysněné číslo přece jen předvedl. Tvůrci okamžitě zareagovali a závěr filmu znovu přestavěli.

Celý dokument je ukázkou toho, jak se realita může vymknout předem daným představám a jak je dokumentární film živým organismem, který se neustále vyvíjí. Příběh, který měl původně směřovat k triumfu v cirkuse, se nakonec stočil k hlubšímu tématu sebepřijetí a identity. To, co se zpočátku mohlo zdát jako zklamání pro tvůrce, se nakonec ukázalo jako cenný moment pravdy. Daliborova cesta nebyla jen o showmanství, ale především o nalezení vlastního já a jeho místa ve světě.