Střípky z festivalu Jeden svět Olomouc: čtyři filmy, čtyři silné příběhy

Letošní festival Jeden svět, pořádaný organizací Člověk v tísni, přinesl do Olomouce opět pestrou směsici filmů spojující nelehká témata s lidskoprávní tematikou. Během dvou dnů jsem zavítal na čtyři projekce festivalu. Co mě na filmech zaujalo? A co na ně říkají návštěvníci festivalu?

Již šestadvacátý ročník festivalu přináší do Olomouce snímky z české, dánské či švédské produkce až po tu americkou. Do projektu Člověka v tísni je letos zapojeno více než padesát českých měst. Jen v Olomouci se projekce pořádaly na pěti místech, a to od poměrně malých prostor s kapacitou dostačující tak akorát pro hrstku diváků, až po obrovitánský sál kina Metropol.

Hacknout hejt: švédská novinářka vs. hajlující memy

Má festivalová cesta započala druhý den festivalu v aule Cyrilometodějské teologické fakulty. Ačkoliv jsem v budově fakulty dosud nebyl, nebylo pro mě obtížné projekci najít. Na programu toto odpoledne byl film Hacknout hejt (Hacking Hate). Nenechte se zmást názvem, nejde o žádný sluníčkářský film o světě bez hejtu, kde všichni žijou šťastný život. Snímek švédsko-dánsko-norské produkce vypráví příběh investigativní novinářky My Vingrenové, která se zabývá rozkrýváním extremistických skupin.

Antagonistou dokumentu je tajemný Vincent, jehož aktivity novinářka Vingrenová ve spolupráci s dalšími odborníky sleduje a monitoruje. Postupně rozkrývá jeho online aktivity zaměřené na šíření nenávisti vůči sexuálním menšinám, nebílým rasám a migrantům.

Film je zpracován dozajista poměrně typickým dokumentárním stylem. Některé pasáže však působily nepřirozeně a příliš stylizovaně. Nejvíce mi asi vadil rozhovor Vingrenové s odborníkem vedený přes Zoom či podobnou platformu, kde bylo jednoznačně vidět, že štáb je přítomen na obou lokacích a natáčí oba dva aktéry. Nebylo by lepší si sednout k jednomu stolu?

„Film byl bezpochyby zajímavý, stejně jako následná debata se slečnou Kiripolskou,“ potvrzuje jedna z návštěvnic projekce. „Investigativní žurnalistika mě hodně zajímá, četla jsem dokonce i knížku We Are Bellingcat, kterou slečna zmiňovala. Zajímá mě detektivní práce a odhalování informací na internetu, zároveň mě to ale i děsí.“

Zpověď: slovenská studentka vs. kněz

Jediný z trojice krátkometrážních filmů v rámci Bloku studentských filmů o Slovensku, který jsem měl možnost zhlédnout. To je Zpověď (Spoveď). Asi půlhodinový počin slovenské studentky Rebeky Bizubové, režisérky, scenáristky a především protagonistky dokumentu. Dokumentu, který ve mně vyvolal největší emoce.

Absolventský film vypráví příběh Rebeky o zneužití knězem během zpovědi. Oceňuji především to, že nejde jen o „pouhé“ vyprávění silného příběhu, ale i konfrontaci se samotným knězem (a odvahu tak učinit). Bylo pozoruhodné sledovat jeho velmi chabou reakci s těžko uvěřitelnou lítostí. Celkově jde o originální způsob, jak se studentka svěřuje svým rodičům, kteří se o problému zřejmě dozvěděli až prostřednictvím filmu.

Neodpustím si však jednu výtku k organizátorům festivalu. Je opravdu potřeba promítat slovenský film s českými titulky?

Demokracie noir: Orbán vs. demokracie

Další den, aula teologické fakulty a opět mě přivítaly již známé tváře z řad laskavých
dobrovolnic organizátorek. A nejen ty, nově mě vítaly i šipky navádějící na projekci, prý lidé častovali recepci dotazy, kde ten Jeden svět vlastně je. Hned jako první mě zaujal divácký zájem, aula byla mnohem více zaplněná než předešlý den. Nejen na samotné promítání, ale podstatná část publika, na rozdíl od Hacknout hejt, vyčkala i na následnou debatu, tentokrát s politologem Hynkem Melicharem.

Snímek režisérky Connie Fieldové je zpracován poutavě, mapuje pohled tří žen a jejich okolí na počínání maďarského premiéra Viktora Orbána. Prostřihy na mediální výstupy poskytují divákovi určitý kontext, nechybí zde ale ani osobní názory na politiku předsedy Fidesz, momentálně nejsilnější parlamentní strany v Maďarsku. Zřejmě nepřekvapí, že protagonistky se staví na anti-orbánskou stranu. Nechybí však ani kritika Evropské unie a jejích orgánů a prostor dostávají i lidé opačného názoru.

Těžko se dá hodnotit obecná objektivita a věcná správnost informací v tak třaskavém tématu, jako je politika pana Orbána. Z diváckého pohledu mohu však říct, že šlo o poutavé příběhy lidí, kteří se ve své zemi snaží o změnu. Změnu, která by v zemi obnovila nezávislá veřejnoprávní média nebo třeba právní úpravu volebního systému, který je založený na principu „vítěz bere vše“. V zemi, kde nadále probíhá jisté utahování šroubů, jak nedávno informovala naše redakce.

„Hodně se nad tím zamýšlím,“ přiznala jedna z návštěvnic. „Film přinesl zajímavý pohled na situaci v Maďarsku, o které jsem dosud příliš nevěděla. Překvapilo mě, jak dlouho tamní problémy trvají a jak se dotýkají běžných lidí. Vyvolal ve mně nepříjemné pocity, ale byl skvěle zpracovaný. Myslím, že je dobře pojatý z pohledu těch tří žen. Nepříjemná situace, ale pěkně udělaný film,“ uzavřela.

Můj sextortion deník: virtuální vagína Španělky Pati vs. „hacker“

Promítání nejdál od centra, nejslabší článek mého programu. Tím se ale nesnažím říct, že šlo vyloženě o špatný film. Můj sextortion deník (My Sextortion Diary) je tak trochu jiný. Jde o film, který je po většinu času z velké části obrazu černý. Černá obrazovka, do které jsou vkládány záběry na výšku, působící jako neprofesionální videa natočená na mobil. Ty doplňují další prvky jako grafika textových i hlasových zpráv protagonistky. Vskutku netradiční forma.

Deník zachycuje krádež notebooku Patricii, přezdívané Pati. Po nějaké době je však Pati kontaktována „hackerem“, který získal přístup k souborům v jejím notebooku, a to včetně intimních fotografií. Začíná kolečko e-mailů, žádostí o zaslání finančních prostředků do bitcoinové peněženky, návštěv policejní stanice a dalších situací. Všechny tyto události, včetně hovorů s přáteli, sledujeme z pohledu mobilu a počítače Pati.

Po skončení jsem odcházel s více otázkami než odpověďmi, jak přiznával na debatě po skončení filmu i Dan Petrucha z organizace Člověk v tísni. Je z této situace nějaký divák nadšený? Zřejmě některý ano, jinak by filmaři neměli tendenci takové filmy tvořit. Nicméně na mě osobně tento španělský snímek působil dojmem, že se během něj nic moc neudálo. Za sebe mohu také říct, že se mi zdálo, že si z nastalé situace Pati nic moc nedělá. Až na pár situací byla překvapivě klidná. V žádném případě nechci Pati a její příběh shazovat. Snímek ke mně ale příliš realisticky nepromlouval.

Jak jistě vyplývá z textu výše, mě forma příliš nezaujala, oslovená návštěvnice je však opačného názoru. „Mně to přišlo velmi zajímavé, líbila se mi ta forma, jak to bylo tvořeno skrz takové ‚vlogy‘ z mobilu, to téma bylo velmi zajímavé a aktuální,“ svěřila se. „Já odcházím tak trochu s úzkostí, že bych si měla zaheslovat všechno, co mám, protože jsem člověk, co má jedno heslo na úplně všechno, takže asi přijdu domů a budu měnit hesla,“ vyjádřila se další z návštěvnic. Obě dvě snímek oceňují, z doposud zhlédnutých snímků na festivalu jsou ale jejich favority Ta druhá (The Other One) a Julie mlčí (Julie Keeps Quiet).